*25. 8. 1901 Vladimír Antušek – Vladěk - Antú

– woodcrafter – kmen Záře a Synové

                          Luny;

                          od roku 1923 členem Kmene Synové Luny v Benešově. Kmen založili spolu

                          s Josefem Kozákem, Antonínem Škvorem, Janem Pecků, později přistoupili

                          Václav Čedík, Václav Brejška a Václav Kraus.

                          Po roce 1926, když kmen osobně navštívil P. Koudela a v mnohém uvedl na

                          správnou cestu, uspořádali nábor nových členů propagační výstavkou svých

                          prací a jinými doklady ze svého života ve výloze obchodu, vzrostl jejich počet

                          na 24 členů. Začali si říkat Antares - Kmen Antarův, podle svého náčelníka

                          V. Čedíka - Antara. Odešli s P. Koudelou z LLM, aby založili ISAW. 

                          publicista a ilustrátor v časopisu Slunce (ISAW, 1928)                 

                          Narodil se v Mračské (nyní Antuškově) ulici v Benešově, kde v podstatě prožil

                          celý svůj život. Jeho otec, benešovský kamnář a hrnčíř, jenž občas chodil čistit

                          i kamna na konopišťský zámek, živil pět potomků a tak malý Vladěk pomáhal

                          u hrnčířského kruhu a zde je možno při vypalování hliněných zvířátek spatřit

první známky jeho uměleckého nadání. Přestože otec nebyl nikterak bohatý, umožnil mu studium na benešovském reálném gymnáziu, ze kterého odešel se čtyřkou z výtvarné výchovy, jakožto oceněním ne jeho výtvarného talentu, ale v očích profesorů impertinence za jeho zdařilé karikatury jich samých. Úspěšně složil přijímací zkoušky na pražskou Uměleckoprůmyslovou školu, kterou také úspěšně vystudoval pod vedením vynikajícího malíře a grafika, profesora Vratislava Hugo Brunnera.

Již během studií se stal členem uměleckého sdružení Devětsil, v němž se sešlo mnoho tehdejších mladých avantgardních umělců. Spřátelil se zde se spoustou osobností, například básníky J. Wolkerem, V. Nezvalem či režiséry

J. Honzlem (Osvobozené divadlo), J. Frejkou a dalšími.

Na svá studia si přivydělával jako kreslíř plakátů, kulisák a nebál se ani jiné manuální práce.

Po absolvování UMPRUM podnikl celou řadu studijních cest do Německa, Řecka, Jugoslávie, Podkarpatské Rusi, Itálie a v neposlední řadě do Francie, kde se seznámil se svým celoživotním přítelem, malířem Otokarem Kubínem (Othon Coubine).

Svou první výstavu zrealizoval v roce 1923 v Praze po svém návratu z Itálie

a bylo na ní možno vidět jeho sépiové a pastelové kresby.

Následovala výstava kreseb a temper z Podkarpatské Rusi, která proběhla

v roce 1927 v Bratislavě a další výstavy v Benešově v roce 1932 a 1936.

V roce 1928 spolupracoval na mozaikové výzdobě hrobky rodiny Sochorů

ve Dvoře Králové podle návrhu profesora Františka Kysely. Další spolupráce probíhala v muzeu v Hradci Králové dle kartónu profesora J. Preislera

a v roce 1930 spolupracoval na mozaikové výzdobě v katedrále sv. Víta na Hradčanech. Nezmínit nelze ani jím vytvořenou mozaiku na Staroměstské radnici dle fresek Mikoláše Alše.

Do roku 1938 spadá jeho spolupráce na výzdobě československého historického pavilonu pro světovou výstavu v Americe a současně i na mozaice ve dvoraně zemské banky a na mozaikách ve Vatikánu a Itálii.

V roce 1939 získal cenu Melantrichu za nejlepší ilustraci.

Dalším z příkladů jeho ilustrátorské práce byla mimo jiné kniha Švýcarský Robinson z roku 1947.

Benešovskou krajinou se zabýval od roku 1928, kdy ji poprvé představil na své výstavě, po které následovaly další s touto tématikou

v letech 1936, 1937, 1949, 1951 a 1957. Pro obyvatele Benešova

a Benešovska jsou nejzajímavější jeho pohledy na zmizelý Benešov, jako například Masarykovo náměstí, Pod brankou, Pohled na piaristický klášter, na Karlov a další.

Vystavoval také na členských výstavách SVU Aleš v Brně a Praze. Své kresby, ilustrace a grafiku vystavoval v roce 1948 společně s Ladislavem Šímou. Český fond výtvarných umění uspořádal v roce 1955 jeho soubornou výstavu, jež proběhla v Praze a ve Zlíně.

Za války byl vedoucím jedné z ilegálních organizací KSČ na Benešovsku.

Po druhé světové válce se stal vedoucím výtvarného oboru na ministerstvu informací, kde působil až do roku 1959, kdy těžce onemocněl a odešel do penze.

Ani tehdy nezahálel a věnoval se malování a zejména výchově dětí, pro které založil několik výtvarných kroužků, v nichž je za asistence profesora Chmelíka a grafika Hejtmánka vyučoval rozmanitým kreslířským a grafickým technikám, zejména umění linorytu. Rok před svou smrtí vytvořil

s dětmi mozaiku na obřadní síni v Benešově.

Jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách Národní galerie, Středočeské galerie, ve sbírkách ministerstev, státních úřadů i v mnoha soukromých.

                        /*Benešov  u Prahy/