† 7. 8. 2011 Jiří Traxler – George

– pianista, skladatel, textař a hudební aranžér,

                          muzikant.

                          Hudba k textům písní K. Kozla (Jedu nocí a Soumrak) a písni V. Dubského

                          (Měsíc to zavinil).

                          Po emigraci žil s manželkou Jarmilou v Edmontonu, hlavním městě kanadské

                          provincie Alberta.

                          Hudební základy získal v Hudebním ústavu v Táboře (od roku 1930 nese

                          ústav jméno Oskara Nedbala) a své nadání uplatnil již jako středoškolák –

                          hrál v tanečním orchestru svého staršího bratra Josefa „The Red Ace Players“.

                          Po maturitě na místním gymnáziu začal, ale nedokončil studium práv a plně

                          se věnoval hudbě.

V letech 1935–1937 působil v Praze v jazzovém Orchestru Gramoklubu, který na značce Ultraphon v roce 1936 nahrál sérii snímků – mezi nimi jeho dvě skladby (Feelin´ low a Short story). Oficiálně se stal skladatelem v roce 1937 přijetím do Ochranného svazu autorského (OSA). Pro Swing Band Jaroslava Ježka napsal v roce 1938 čtyři jazzové skladby, z nichž první dvě (Full Moon's Music a Noisy Serenade) Ježek nahrál na zn. Ultraphon a druhé dvě (Roaring in F a Blues) uvedl v pražském rozhlase (1938); notový materiál ke všem se ztratil. K Ježkem nabízené spolupráci v aranžování již nedošlo, před německou okupací Jaroslav Ježek včas v lednu 1939 emigroval do USA.

Jako profesionální pianista pracoval se soubory Blue Music (1938–1939) a Elit Club (1942); jako hudební skladatel moderní taneční hudby začal (1938) v nejstarším pražském nakladatelství Mojmíra Urbánka; za rok podepsal pětiletou smlouvu s nakladatelstvím populárního zpěváka a kapelníka R. A. Dvorského, s jehož orchestrem získal přístup do studií Ultraphon a pražského rozhlasu i na koncertní pódia skoro všech větších měst v Čechách a na Moravě. Souběžně spolupracoval s orchestrem R. A. Dvorského jako aranžér, textař, překladatel a později také jako konferenciér rozhlasových a koncertních pořadů. Po vypršení smlouvy s Dvorským (1944) se vrátil k Urbánkovi, ale nová pětiletá smlouva skončila předčasně po únoru 1948 znárodněním soukromých nakladatelství.

Po přechodu od jazzových „orchestrálek“ k moderní taneční hudbě a swingu a po skončení svazku s prvotním textařem Karlem Kozlem začal texty psát sám; nejprve na vlastní písně, později i na skladby jiných autorů. Přeložil a otextoval řadu amerických hitů, které se zpívaly i později za komunistického režimu, ovšem ne pod jeho jménem. Na jejich natáčení na gramodesky – zn. Ultraphon se s R. A. Dvorským podílel do značné míry Karel Vlach; pro firmu Esta natáčely orchestry J. Maliny, E. Ludvíka, J. Maudra a

S. E. Nováčka.

Pro film napsal společně s K. Běhounkem hudbu pro první českou „crazy comedy“ Eva tropí hlouposti (1938), pro film Za tichých nocí (1941) jazzově přepracoval tři skladby Rudolfa Frimla (v té době žijícího v USA), na návrh Lucernafilmu (majitel Miloš Havel) dodal spolu s Josefem Stelibským hudbu

a texty k filmu Sobota (1944); jako herec se objevil v dokumentárních televizních filmech Malované děti (1974) a Poslední mohykán (2009).

Pro divadlo napsal ještě jako student práv napsal hudbu a písňové texty pro hru Hledá se zlato; spolu s přítelem Petrem Karešem (pseudonym hoteliéra Karla Šroubka ml.) napsal muzikál Tak jako v nebi (1947) a přesto, že už byl v nemilosti režimu, na výzvu vedení karlínského „Divadla umění lidu“ složil hudbu k polské komedii Moje žena Penelopa (1949). Po úspěšné premiéře byla tato produkce hned druhý den na přímý zásah ministra informací Kopeckého z politických důvodů zakázána a týden poté (29. prosince 1949) ilegálně opustil Československo.

Do té doby – během patnácti let – zahrnuje jeho tvorba 120 titulů vydaných na gramodeskách, tiskem nebo v obou formátech. Nejsou zde započteny skladby pro 3 divadelní produkce a pro klavírní album s 12 písněmi (vydané ve Švýcarsku a které po neshodě s nakladatelstvím autor neschválil pro prodej). Celkový počet skladeb činí 200.

V NSR prožil nečinně půl roku v uprchlickém táboře Valka blízko Norimberku, přesto zorganizoval čtyřčlenné combo (akordeon, tenorsaxofon, kytara, kontrabas) s kterým hrál pro americké vojáky v jejich blízké základně Vielseck. Pro taneční orchestr hessenského rozhlasu ve Frankfurtu nad Mohanem napsal dvě aranžmá, ale nabídku dirigenta a ředitele oddělení zábavné hudby Willyho Berkinga na místo stálého aranžéra nepřijal. V té době – díky znalosti angličtiny a němčiny – byl už zaměstnán u Internacional Refugee Organisation (IRO) a také plánoval vlastní odchod do Kanady. Po plavbě přes Atlantik přistál 1. 4. 1951

v Halifaxu a téhož dne odjel za přítelem – sponzorem, nájemcem motelu a restaurace Rideau Glen Lodge u Ottawy. Zde pracoval přes den jako recepční, vyřizoval korespondenci a večer hrál v restauraci na klavír; seznámil se s vídeňskou Češkou, též emigrantkou Jarmilou a spolu koncem léta odjeli do Montrealu (provincie Quebec), kde v říjnu 1951 uzavřeli sňatek.

Pokusy uspět v hudbě v nové zemi se nedařily a po krátkém působení jako externista v CBC (Canadian Broadcasting Corporation) využil své dosud zanedbávané schopnosti kreslit a dostal místo technického ilustrátora u letecké firmy Canadair Ltd. (nyní Bombardier), kde úspěšně pracoval téměř 25 let (1952–1976).

Po odchodu do penze žil s manželkou na chatě v kopcích severně od města v tzv. Sokolském údolí, v roce 1995 se přestěhovali na západ – do Edmontonu. Natrodili se jim dvě dcery, narozené v Kanadě, a měli dva vnuky.

Své 95. narozeniny oslavil hrou na elektrické piáno v aule albertského parlamentu v Edmontonu.

/† Edmonton/