Miroslav Marusjak - Miky - LODIVOD

Lodivod je námořník, který vede lodě skrz nebezpečné
vody nebo oblasti s hustým provozem. A takovým teritoriem byl a stále zůstává i
underground. Před listopadem 1989 lodivodové z disentu proplouvali nástrahami
všehoschopného režimu, po pádu komunismu se zase museli naučit vyhýbat
zkázonosným útesům mamonu, kariérismu, novodobého papalášství a řadě dalších
léček zdánlivě bezpečné tržní ekonomiky a parlamentní demokracie.

Autor této sbírky to však za kormidlem ustál v obou
systémech. A pořád zůstává jedním nejsvobodomyslnějších námořníků plavících se
po mořích v českých zemích.

Miroslav Miky Marusjak se narodil 19. června 1960.
Zrovna v době, kdy si první tajemník KSČ a prezident republiky Antonín Novotný
usmyslel, že se dotkl rudých hvězd. „Socialismus v naší vlasti zvítězil,“
prohlásil 11. července téhož roku a Československou republiku (ČSR) přejmenoval
na Československou socialistickou republiku (ČSSR). A dokonce už bylo jasné,
kdy bude pokořena další meta: „Až se bude psát rok 1975, bude již uskutečňován
odvěký sen lidstva – komunismus.“

Lodivod Miky přišel na svět v čase tvrdé totality, kdy
našinec nesměl ani k Baltu v Polsku anebo k Černému moři v Bulharsku, protože
individuální turistiku do vybraných socialistických zemí povolil Novotný až v
roce 1963. O to více se ale o moři snilo. „Když zavřu oči, / vidím vodu / a k
vodě veliké / jak všichni slepí jdu, / co na tom, že nikdy / k ní pěšky
nedojdu. / Spí moře v české slze,“ básnil v roce 1960 poeta Karel Kapoun v
časopise Host do domu. Češi a Moravané milovali moře, to ovšem zůstávalo
nedostupné, a tak se jim začalo alespoň rozlévat v duši.

A někde tam byla iniciována i toulavá námořnická
poezie, která převažuje v tomto svazku básní. „Touhy a snění / burácení vod /
sčítání ztrát a škod / mola přístavů hospod / kotviště pro mou loď,“ svěřuje se
olomoucký námořník Miroslav Miky Marusjak hned v úvodní básni, načež se čtenáři
vypluje na nevázanou pouť od přístavu k přístavu: „Opět páteční emoce / přílivů
a odlivů / pracovních dnů / Na dlaních srdce.“

Někteří ze starých mořských vlků už odešli a Miky pro
ně v přístavních krčmách skládá žalmy, třeba pro Sváťu Karáska nebo Ivana
Martina Jirouse: „Klubové pódium / pivo a rum / na reprobednách prach / Tóny
písní / slova básní / vsáklé ve stěnách / písní / kdy mráz běhá po zádech /
básní.“ A mráz po zádech umí vyvolat i Miky, když postaví na pódium svůj Poetic
band a spustí na diváky beatnické litanie. Třeba poctu svému tátovi, která v
podání jeho šramlu stoprocentně spustí i nějakou tu slzu: „V osmi letech / jsem
se cítil jako chlap / Osmiletý chlap / co umí štípat polena / nasekat z nich
třísky / a zatopit v kachlových kamnech / jizva na prstu / je dokladem mého
učednictví / Osmiletý chlap / co bez rozpaků / dá slepici hlavu na špalek.“

Beatnictví se v druhé polovině sbírky překlápí v
haiku, vždyť tímto tradičním japonským lyrickým útvarem byl okouzlen i Jack
Kerouac. Miky tento formát považuje jednoduše za „neupovídaný“ anebo za
„výkřik“, což je v zemi nespoutaných lodivodů vpravdě výstižná definice.

A pluje se pořád dál! Stačí jen mávnut na nějaký ten
koráb silnic: „Kerouacu dík / Výpadovka za městem / Zdvižené palce.“

Ivan Motýl