Nemi - Frána - Jan - Hafran

20.09.2021 10:51

Hugo Vávra se vydrápal na posed a ztěžka dosedl. Proklel počasí, vytrvale pršelo a s přicházející nocí to nebylo dvakrát příjemné. Naštěstí pan podnikatel ve stavebnictví si mohl dovolit to nejlepší oblečení a boty, takže strádat tak moc určitě nebude. Navíc jeho offroad stál zaparkovaný nedaleko, dovezl ho sem v pohodlí a stejně tak ho zase odveze zpět, až dnešní lov skončí, ať tak či onak.

To Pepa Kramle, místní povaleč a vyvrhel mysliveckého svazu, který mu dnes měl nadhánět, na tom byl výrazně hůř. V tradiční myslivecký uniformě, kterou měl nejspíš ještě po dědovi, a bez dobrodiní střechy posedu si to asi dneska užije. Ale to nebyla Hugova starost.

Ani Huga tady místní myslivci moc rádi neviděli, stejně jako Kramle rád střílel po všem, co se hýbalo a pro místní myslivce, většinou zaměstnané péčí o zvěř, zavážením krmelců a odstřelem slabých kusů nebo drobné škodné, měl jen slova pohrdání. On měl na to, aby se něčím takovým zabývat nemusel, jeho heslo „urvu to prachama“ fungovalo i tady. Mohli ho mít neradi, ale jeho peníze prostě potřebovali, tak se s jeho občasnými loveckými výlety do jejich honitby museli smířit.

Hugo se pohodlně usadil, pootevřel okénko posedu, vysunul jím hlaveň pušky a čekal.

***

„Zatracenej déšť,“ klel Brejdy, „zatracená tma.“

Prodíral se s Rusalkou, jeho holkou s vlahýma, pomněnkově modrýma očima, mokrým a temným lesem. Mířili na jeden z trampských campů, ukrytých v jeho hloubi a nemohli se dočkat, až tam budou. Byli zabalení do ponč, která už pomalu začínala promokat. Připomínali hrbaté zakuklence, jak jim ponča kryla i jejich usárny, žracáky a Brejdyho kytaru.

„Těším se na oheň, je mi zima,“ ozvala se za ním.

„Kdoví, jestli vůbec bude, kluci budou nejspíš zalezlí v tom seníku.“

„Teplý voňavý seno taky dobrý. Hlavně abychom to vůbec našli.“

„Neměla jsi zapomenout baterku.“

„Měl jsi do svý dát nový baterky, vybily se ti už minule,“ kontrovala.

„Vezmeme to radši přes louku, tady bysme si ponča potrhali. Trošku si sice zajdeme, ale bude to pohodlnější a možná i rychlejší.“

Vzal ji za ruku a jako první vyrazil na louku. Ušli sotva tři metry, když se ozvala hromová rána a Brejdyho ruka se Rusalce vytrhla z dlaně.

***

Že je průšvih, pochopil Hugo hned po výstřelu. Přes louku se k němu donesl zoufalý dívčí křik. Ani na vteřinu ho nenapadlo jít na pomoc. Rychle otřel vše, na co mohl sáhnout. Naštěstí toho moc nebylo, díky počasí měl většinu doby natažené rukavice. Sešplhal z posedu, doběhl k autu a odjel.

***

„Mrzí mne to, slečno, nedá se nic dělat. Vašeho přítele je mi líto, i já jsem přesvědčen, že je za jeho smrt odpovědný Hugo Vávra. Jenže nemáme důkazy a on má alibi,“ smutně Rusalce vysvětloval policejní vyšetřovatel.“

„Alibi!“ vybuchla, „od toho opilce Kramleho? Ten by za prachy dosvědčil cokoliv. A myslíte, že je náhoda, že najednou přestal makat a přitom chlastá první ligu? Kde na to asi bere? Copak jste nezajistili stopy? Otisky, pachové stopy? Co to auto? Otisky pneumatik?“

„Vždyť víte, že lilo. Otisky prstů na posedu byly setřeny, stopy pneumatik spláchla voda, stejně jako stopy pachové. A vy jste jen viděla odjíždět velké auto, nevíte ani barvu, o registrační značce ani nemluvě.“

„A balistika?“

„Nábojnice se nenašla a střelec použil brokovnici a střelivo Brenneke, to je vlastně jeden velký brok. Střelu jsme sice našli, jenže úplně zdeformovanou. Brokovnice navíc nemá rýhování. Pokud by se našla nábojnice, byla by šance identifikovat zbraň podle stopy úderníku, ale takhle nemůžeme nic dělat. Je to špatné, opravdu, Kramle navíc dosvědčil, že tou dobou byli oba na posedu dva kilometry odtud. A tam jsme našli otisky obou dvou. Státní zástupce mne s tím vyhodil, vyšetřování je odloženo. I kdybych to k soudu protlačil, víte, jaké má Vávra právníky? Ty nejlepší, takovou chatrnou žalobu by si dali k snídani. Opravdu se nedá nic dělat, je mi to líto, smiřte se s tím!“

***

„Je nám to moc líto, Rusalko,“ vzal ji kolem ramen šerif jejich osady, „můžeme pro tebe něco udělat?“

„Ne, děkuju, jste hodní, ale tohle musím zvládnout sama. A už nechci být Rusalka. Říkejte mi Nemi.“

„Proč zrovna Nemi?“

Podívala se na něj náhle ztvrdlým pohledem. Její oči ztratily pomněnkovou barvu a nyní zářily i mrazily zároveň ocelově modrou šedí.

„To vám povím, až se zase stanu Rusalkou, dřív ne.“

Odmlčela se a kamarádi ji nechali jejím myšlenkám.

***

Hugo Vávra seděl na posedu a čekal. Tentokrát neměl nadháněče, ten trouba Kramle dřepěl na jiném posedu kilometr odtud, protože ve vesnici někdo rozšířil zvěst, že se po polesí pohybuje výstavní dvanácterák. Pche, blbec. Stejně by ho netrefil. Byla by sranda, kdyby jelen přišel jemu, Hugovi.

Na louku před posed naházel návnadu a přichystal si zbraň. Dneska bude dlouhá noc. Setmělo se.

Odněkud k němu dolehl slabý zvuk hudby. Drnkání kytary a sotva slyšitelný zpěv. Upřel oči do houstnoucí tmy a v korunách stromů za loukou postřehl mihotavé odlesky žlutočervené záře.

Někdo si tam rozdělal oheň a ještě si k tomu hrál na kytaru, nějací pitomí trampové, uvědomil si. Bouchly v něm saze a s baterkou v jedné a puškou v druhé ruce se rozběhl za světlem.

„Počkejte, debilové, já si to s vámi vyřídím, plašit mi zvěř!“ drtil mezi zuby.

Když ale doběhl na kraj lesa a pak se mezi stromy vyškrábal na nevelikou terénní vlnu, nic neviděl. Zhasl baterku a čenichal, jestli neucítí kouř. Vzduchem se nesla jenom vůně lesa a kolem něho byla černočerná tma.

Potom se znovu objevila ta mihotavá záře a lesem se nesl tichounký zvuk kytary, v němž rozpoznával smutný ženský zpěv. Objevilo se to nějakých tři sta metrů vlevo od něho.

„Jak jsem se na tý louce mohl takhle odchýlit, jsem blbej,“ ulevil si, rozsvítil baterku a znovu vyrazil za zpěvem. Dělal při tom rámus, těžké boty drtily větvičky pod nohama a kužel prudkého světla přebil mihotavé odlesky ohně. Najednou si nebyl jist, jestli při prodírání se mezi stromy znovu neuhnul z cesty. Musel zastavit a zhasnout. Zhluboka oddechoval a díky hvízdání vzduchu v jeho plicích zprvu nic neslyšel. Až po chvíli zase rozpoznal v šumu lesa tichou muziku, a když si jeho oči konečně přivykly tmě, spatřil i světlo ohně.

„Sakra, je to dál, než jsem čekal!“ konstatoval rozladěně.

Nechápal, jak se mohl seknout ve směru tak hodně, skoro to vypadalo, jako by se ten oheň pohyboval. Jenže to byla pochopitelně blbost, snad jen ta tma dokázala zkreslit vzdálenosti i čas. Takže rozsvítit a jít konečně ztrestat toho pitomce, co mu tak bezohledně kazí číhanou.

Když se zastavil potřetí, a znovu se stejným výsledkem, pochopil, že si s ním někdo dost ošklivě pohrává. Ten oheň se opravdu pohyboval, nějaký idiot tady musí po lese běhat s pochodní. Co když les zapálí?

„Máš to marný, já tě dostanu, nasolím ti do zadku broky, hajzle. Ať si mě pak z toho právníci vysekají, jak chtějí, tohle mi za to stát bude!“ zařval do tmy.

Odpovědí mu byl zase jen ten tichý zpěv. Kdyby nebyl tak vzteklý, bylo by mu došlo, jak je to vlastně celé strašidelné, a možná by se raději vrátil. Tahle si ale znovu zapnul baterku, do nábojové komory vsunul náboj s ptačími broky a vyrazil ještě větším tempem za svým tajemným protivníkem.

Zastavil se až nad strmým svahem, pod nímž byla louka lemovaná trním. Znovu zhasl, vydýchal se a poslouchal. Všude bylo ticho a bezbřehá tma. Čekal dlouho, ale marně. Zpěv ani světlo se nevrátily. Zklamaně si povzdechl, pušku zlomil a pověsil na rameno. Pak se otočil k návratu.

V tom okamžiku do něho něco prudce vrazilo, on ztratil rovnováhu a ze strmého svahu se kutálel přímo do křovisek na kraji louky.

***

Pepa Kramle na posedu pomalu upadal do spánku. Všude byl klid, sem tam se ze tmy ozývalo jenom praskání drobných větviček, jak se po lesích pohybovala drobná stvoření a sháněla si něco k obživě. Z mikrospánku ho vytrhl zvuk mnohem silnější, něco se prodíralo lesem za loukou. Připravil si pušku. Potom se ozval zvuk praskajícího křoví a na louku se vyvalilo nějaké zvíře.

„Divočák,“ pomyslel si, „dvanácterák to sice není, ale sto kilo masa taky dobrý.“

Zalícil a bez váhání vystřelil. Zvíře padlo, zachroptělo a znehybnělo. Slezl z posedu a pomalu se vydal přes louku ke svému úlovku. Na chvilku měl pocit, že před sebou zaslechl nějaký další praskot, ulekl se a pro jistotu znovu nabil. Lovců, poraněných postřelenou, ale stále ještě živou zvěří, znal dost. Pak teprve se obezřetně vydal ke kořisti.

Až tam si ale ke svý hrůze uvědomil svůj omyl. Nebyl to kanec, ale chlap. A on ho znal. Hugo Vávra. Kramle se rozklepal a horečně šátral po telefonu. Ale dřív, než vytočil sto dvanáctku, všiml si ještě jedné věci, která byla mnohem děsivější, než rudá skvrna rozlévající se na kabátu a nehybné oči oběti. Vávra měl v ústech strčenou tradiční smrkovou větvičku.

***

Kamarádi ráno našli Nemi na campu. Seděla tam na lavičce, vedle ní blikal umělý elektrický ohýnek a v kruhu z kamenů na ohni opravdovém dohořívala Brejdyho stará kytara.

„Nemi, tady jsi! Slyšela jsi to? V noci zastřelili Vávru. A udělal to Kramle, ten hajzl, co mu dosvědčil to alibi. To jsou ty boží mlýny,“ zvěstovali radostně.

Podívala se na ně.

„Říkejte mi už zase Rusalko!“

Zarazili se.

„Slíbila jsi, že až se tohle stane, povíš nám, proč jsme ti měli říkat Nemi.“

„To je od Nemesis, bohyně odplaty,“ řekla tiše.

Došlo jim to.

„To ty, Rusalko? Jak jsi to zařídila?“

„Musela jsem hrozně dlouho čekat, až nastane vhodná situace.“

„Jsi skvělá, zasloužili si to. Oba!“ jásali kluci.

Šerif k ní přisedl, s mírným údivem se podíval na stále blikající umělý oheň a na doutnající zbytky kytary.

„Tak Brejdy je pomstěnej. Je to asi úleva, že jo? Zadostiučinění, co?

Podívala se na něho prázdným pohledem.

„Ne. Není. To je to nejhorší. Myslela jsem, že bude, ale není. Ani trochu!“

Její oči teď byly indigově tmavý studánky plný slz a smutku.

 

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz