Poezie jako krajina bytí

Pojďte chvíli přebývat v básních! Ano, zvu vás k přebývání, raději než ke čtení. Čím více se totiž poezie dotýkám, tím více nabývám jistoty, že básně nejsou určeny ke sledování proudu písmen, slov a veršů. Jsou určeny k pobytí. Čtenář je autorem opatrně přizván, aby vstoupil a se-trval, jak dlouho chce, způsobem, jaký potřebuje. Příběh plyne. Báseň trvá. Básník je malíř, který v jediném obrazu zachytil všechno, stvořil svět objímající život ve své podstatě. 

Dobrá báseň se pozná podle toho, že není nutné jednotlivým veršům rozumět. Sama se před čtenářem otevře a vydá své bohatsví, nechá člověka okusit věčnost. A tak i já můžu s vděčností spolupobývat v kra-jině básní Jitky Fialové. Vrátit se do rodných Bílých míst, ochutnat samoty Šmelcovny, zahlídnout v tom podivném obrazu káně nebo rázem bosá skočit do měkkých cích. Jak snadno se mi do těchto básní vstupovalo! Jak silné motivy, výjevy a atmosféry, které mě chytily           a ještě dlouho ze svého světa nepustí. Děkuji Ti, milá Jitko!

Petra Dvořáková

          V rámu krajina

krajina se rozepíná

čím dál z jara tím blíž holá

za ozimy stroze jiná

osvětluje kde víc není

v hradbách kmenů oltář vody     

v letokruzích nulté čtení

protažena za exody 

ohněm tradic zaplápolá

generačně pookřeje

pokrčená u potomků

kalamitou výprodeje   

místy rezu hlučně puká

holinami tiše brázdí

z lesospánku v hojných rukách

probudí    snad   rámy za zdí

vizí batolivých stromků