Adéla II (P)

Znovu jsem ji po letech potkal. Žádná filmová romantika, lehce jsme těch deset let byli v kontaktu, jeden, dva telefonáty za rok, jak se máš…tak ahoj a někdy zas. Najednou zavolala, že bude náhodou ve městě s kamarádkami, jestli bychom nevzali kytary a nezkusili si znovu zazpívat, jako tenkrát. PANE BOŽE, samozřejmě, že si zkusíme znovu zazpívat…snad jsem v telefonu moc nekoktal. Už dávno vím, když nám to s Adélou tenkrát nějak nevyšlo, že mi úplně ze všeho chybí to naše společné zpívání ve třech. No jo, ve třech, ještě honem zavolat bráchovi, snad bude mít čas a přijede…co? Tak jo, tak v sedm v hospodě Nad náhonem, mají tam venkovní sezení a nechají nás brnkat i do půlnoci. Kam zmizely ty hospody, kde se nás vrchní ptala, co se děje, že ve dvě ráno už končíme?
 
Nešel jsem ten den do práce, ale toulal jsem se pár kilometrů za městem a škrábal se mezi borůvkami na zříceninu hradu. Bylo po dešti, nikde nikdo, zelený mokrý sliz na pískovci pěkně klouže – jestli tady někde spadnu, tak mne najdou až tak za dva dny nejdřív. Ale výhledy parádní, to zase jo. Jako když jsme byli před lety s Adélou na Návarově.
*************************
Kemp jsem našel celkem bez problému, bylo mi poraděno číslo kilometrovníku u trati, kde je potřeba zahnout prudce do stráně. Už se smrákalo, rozdělali jsme nocleh a opékali připravené maso.
 
Koukal jsem na hvězdy: „Vypadá to, že počasí vydrží, kam vyrazíme příští týden?“
„Ty jseš fakt hroznej, jsem ti přeci říkala, že budu v nemocnici s těmi mandlemi, ať už to mám za sebou.“
Bohužel co pro jiné běžný zákrok, pro ni z nejrůznějších důvodů dost velká zdravotní komplikace. Mračila se ale jenom jako.
No jo, říkala.
 „A…jo vlastně, mi to nějak vypadlo za makovice. Tak já za tebou přijedu na návštěvu a přivezu ti zmrzlinu. Co? Chceš?“
„To by šlo, po mandlích ji dokonce doporučují jako povolený doplněk rekonvalescence.“
 
Do nemocnice jsem za ní jel mimo návštěvní dobu, jinak mi to prostě nevyšlo, ale hodná sestřička mne k ní do pokoje na chvíli pustila.
Mluvit jí moc nešlo: „To je dobře, že jsi tady, asi se tu zblázním.“
Oči ji svítily radostí a já v tu chvíli věřil, že nám to spolu vyjde. „Až odsud vypadnu, někam pojedeme, spolu, jo?“
 
A potom mi na půl roku přestala brát telefon, celý svět stál za starou bačkoru (dosti mírně řečeno) a trvalo několik let, než jsme si byli nějak schopni bez větších emocí říct, co a hlavně proč se to stalo. Skončili jsme u pár telefonátů za rok, jak se máš…tak ahoj a někdy zas.
Ale to společné zpívání, vlastně teď už nezpívání, jsem nerozdejchal nikdy.
*************************
Už tam byli.
Seděla ke mně zády, brácha už vybalenou kytaru, dvě kamarádky a tři děti. Hrklo ve mne… ale ne, to bych věděl, to by mi přeci řekla. Hned ráno jsem si dal příkaz být veselý a případné smutky nechat ve skalách. Moc se nezměnila, alespoň jsem nic nepostřehl. Kamarádky se svými všemi třemi dětmi po chvíli zvedly kotvy a my tři zůstali do noci a normálně klábosili o všem možném.
Ale hlavně PANE BOŽE, jsme hráli a zpívali. Spíš potichu než nahlas, slova občas lezla z hlavy hodně bolestivě, husí kůži po celém těle.

Pavel Matějka – Yankee

kategorie Próza

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz