.jpg?ph=7628832d1c)
Předmluva:
Kdo může říct jak vznikl náš svět, když není pamětníka? Od Velkého třesku přes Bibli, Darwinovu teorii evoluce až po Däninkenův vesmír jsou všechno jen dohady a zítra může přijít někdo s dalším nápadem. Co si vybrat?
Indiáni (i jiné tzv. primitivní národy) vzývaly Velkého Ducha, aby je po smrti vzal do věčných lovišť, kde nikdo nebude hladovět ani mrznout. Někdo říká, že Manitou není Bůh, ale přírodní síla. Co však je přírodní síla a kde se bere? Záleží na názvu?
Někomu možná mé povídání připomene jiné dílo a uznávám že pan Bradford umí psát líp, ale když v Americe mohl vzniknout černošskej Pánbůh, proč by v Čechách nemohl přijít na svět Bůh americkej.
kapitola 1. Těžké začátky
Jednou v sobotu se Manitou rozhodl, že posílí turistický ruch a navštíví staršího kolegu Hospodina a získá nějaké zkušenosti. Jak známo, v sobotu ráno toho jezdí málo, tak šel po svých. Přišel akorát v poledne a kouká, Hospodin leží na kanapi a šťourá se v nose.
"Tě zdravím," povídá Hospodin, "žes nezavolal, byl bych něco uvařil. Tak si alespoň sedni." A leží dál. Manitou přisedl na půl zadku a povídá: "Sem se přišel mrknout co děláš, že bych ti eventuelně píchnul a ty se zatím válíš."
"Ty bláho, já hákoval celej tejden, já nemůžu flákat jako někdo," rejpnul si Hospodin.
"Tak se předveď, ať se poučím," přešel Manitou narážku.
I slezl Hospodin s velkým hekáním a prděním z gauče a sestoupili oba z oblaku na zem.
"Tak ti přijdu v pondělí do práce," líčí Hospodin, "a koukám, že nic nevidím. Udělal jsem teda světlo a málem to se mnou seklo. Čurbes ukrutnej! Dal jsem se do uklízení. Vzduch nahoru, hlínu a šutry zamíst na hromadu, ještě uplácet... No dřel jsem s tím celej den. Večer jsem honem udělal tmu a šel spát. Ráno koukám, zem oschla a celá se drobí. Vyrobil jsem konev vody a leju ji nahoru. Voda hezky stejká potůčkama z kopce, ale za chvíli se kolem země začala dělat kaluž. Aby se mi zem nerozpustila a neutopila se, vyrobil jsem honem nebe a hned se mělo to moře vody kam vodpařovat. Nahoře se voda srazila, spadla na vršek země, stekla a tak pořád dokola. Hezkej mlejnek. Celou noc jsem se pak sušil."
"Tohle už mám taky skoro hotový," podtkl Manitou.
"Ve středu ráno si říkám, že voda si nemůže jen tak týct a vymyslel jsem rostliny," pokračuje Hospodin. "Nějakou vodu zadržej a ty velký můžou kořenama udržovat směr toků. Udělal jsem jich hafo a večer vysílenej pak mezi nima. Ráno se vzbudím a zkáza hotová. Vybledlý neduživý stonky, listy padaj. Hernajs, co tomu je? Pití maj dost. Tak jsem udělal slunce, pověsil ho na nebe a víš, že to pomohlo. A ještě zbyl materiál na měsíc. Ten je menší, aby v noci nebylo tak horko. Na drobky vokolo nekoukej, těm říkám hvězdy a uklízet je nebudu. Dělaj docela parádu. Nenudím tě?"
"Tě vnímám, pokračuj," probral se Manitou.
"V pátek jsem se rozhod udělat ryby, aby voda byla veselejší. Některý mi sice ulítly, ale ty jsem naučil zpívat, ať je živo i ve vzduchu. Řekneš ptákovina, ale mě těší vidět nějakej pohyb. Proto jsem dneska ráno brzo vstal a stvořil zvířectvo, aby i po zemi něco běhalo."
"Ale žes tý havěti nadělal," podivuje se Manitou. "Neříkej, žes to všechno zmáknul sám."
"Ne přiznávám, trochu mi píchli andělé. Jednou vo tom nějakej Francouz natočí film, nenech si ho ujít."
"A to ti ty tvoje pitominky dělali andělé dobrovolně? Kolik jim platíš?" vyzvídá Manitou.
"Nic. Ty co remcali jsem skopnul pod zem a byl klid."
"A to nikdy nic nezvoráš při tom fofru? Já mám zmetky co chvíli," kroutí hlavou Manitou.
"No, já to nechtěl říkat, ale budiž. Dopoledne jsem ještě uplácal z hlíny chlapa. Jen jsem ho voživil, hned chtěl babu. Zatím jsem je voba zavřel do zahrady Eden, ale mám takový tušení, že s nima ještě budou potíže. Aspoň uznej, že si vodpočinek zastloužím."
"Máš recht," přitakal Manitou. "S těma panáčkama bych ti mohl helfnout. Stav se příští tejden, já něco vymyslím." Slibem se Manitou rozloučil a šel. Cestou, aby Hospodin neviděl, si vypůjčil pod zemí několik jeho černých andělů. Doma je zavřel do podzemní jeskyně a že byl večer, šel spát.
Ráno jen zděšeně zíral: celý údolí bílý sněhem, řeka kus ledu a mráz jak v ruským filmu. Celej rozlícenej vpadl do jeskyně. Tam samozřejmě ještě spali. "Holoto líná, mizerná, tady se flákat nebudete, tady jste v Americe, tady se musí makat. Topit budete až se z vás bude kouřit," hromoval Manitou a prásknul kamenem do vchodu. Andělé se lekli a vskutku začali topit. Občas přihodili kus síry, to aby bylo vidět, jak se z nich kouří. Polovina přikládala a polovina tajně kopala podzemní tunel, že jako utečou.
Manitou zatím nahoře čekal, až zem rozmrzne a z dlouhé chvíle vystřihoval z krepáku trávu a kytičky. Když roztála i řeka, všechno nasázel, ale nejvíc se mu stejně líbily kameny žluté od síry. "Budu tomu říkat Yellowstone, to zní světově, jako hudební skupina," bručel si. Že původně chtěl vymyslet něco ošklivého pro lidi, na to už zapomněl a Hospodin se také neukázal.
Černí andělé (můžeme jim zkráceně říkat čerti) se časem prokopali až domů a hned kolegům předváděli peklo, jež zažili v Americe. Když zatopili, ostatním čertům se to zalíbilo a hned začali přikládat a kopat další tunely a další pece pod celou zemí. Aby Manitou nic nepoznal, střídají služby i pod Yellowstonem. Jen to na ně neprozraďte, nebo Manitou přiloží sám a bude peklo všude. (Prý se tak stane v r. 2012 tvrdí jeden opeřený Bůh. Ale kdo by věřil létajícímu hadovi, kór když se jmenuje Quezalcoatl?)
Pokračování příště bude-li zájem
Gizela Hlavatá
kategorie Próza