Andělsky bílá (P)

   „Jestlipak víte, co jsme tu hráli v srpnu?“ zahalekal lesem Alt.

   „Flašku!“ vypálil odpověď Baryton.

   „No táák! Já myslela letos.“

   „Cukrkávalimonádááá!“

   „Honzo vstávééj!“

   „Hu-tu-tu-tu!“ přidaly se soprány.

   „Mamííí, co je flaškááá?“

   Rodinný výlet. Tři páry, pět dětí. Shlížel jsem na ně z půli stráně, opřený o kmen buku, o který jsem před chvílí s bolestivou grimasou dobrzdil. Levá ruka dlaní vnímala chladnou vlhkost hladké kůry, čerstvě pobratřenou s párou mého dechu, v pravé pomalu doznívala další slavnostní salva na počest mé vzácné návštěvy. Její Excelence – Blbost rozkvetlá! Jasně, že je listopad. Že celej víkend mrholí. Že ty odložený obnošený šaty, místo aby pěkně šustily, pekelně kloužou. Objímal jsem šedou kůru bukovou a v duchu se tomu celému znovu smál. Úplně jsem ho viděl! Ten úžas! Ten okamžik poznání! To dětinské nadšení, se kterým se ta rozcuchaná fousatá obrejlená atrapa vědce vrhla ke knoflíku a jeho prudkým otočením přidala další amplitudu čertvíčeho, co definitivně obrátilo gravitační zákony naruby. Musel tak učinit přesně v té vteřině, ve které jsem rázně dokončil švih a vichrem urvanou sukovici hodil dolů k ohništi. Ještě i v této chvíli to bylo pro mne jediné alespoň trochu přijatelné vysvětlení pro fakt, že prakticky v témže okamžiku jsem již dlel dole a očekával její přílet. Možná že vítězný škleb šílencův trval pouhý mžik. Možná že hned v další vteřině došlo k propojení s posledním přeživším atomem zdravého uvažování a ruka přijala pokyn „otoč zpět!“ Možná že mozek géniův už nikdy nedokáže spojit bod A s bodem B. Dost možná, že svět tak definitivně přišel o svou další dimenzi. Protože jediný jakž takž důvěryhodný očitý svědek oné dějinné události ležel v té chvíli s rukou nejspíš přeraženou na očouzených kamenech a s tlamou zabořenou hluboko v ohništi spíš než nad gravitací přemýšlel, je-li to šokem, že nic necítí, nebo už popel opravdu vychladl. A i toto jeho rozjímání skončilo ve chvíli, kdy mu ten sochor svinskej vystavil potvrzení, že už tedy taky dorazil. Jestli andělé existují, já v tu chvíli jednoho určitě viděl.

 

   Olga byla anděl. Celý tři roky. Za ty tři roky jsem ztratil půl mozku a hromadu přátel. Pak přišla první manželská krize a já procitnul. „Tak dobře, já to beru, ale běž to vysvětlit našim!“ Prásk řemdichem po hlavě! Řekla to vůbec? S kým já to tu vlastně žiju? Jak že to řekla její ségra? ‘Jsem ráda, že už je zas normální. Před tebou chodila s jedním politikem a hrála si trochu na dámu.‘ Najednou jsem zjišťoval, že si pořád na někoho hraje. Že vlastně jen málokdy je opravdu svá. Že když mluví, neslyším Olgu, ale její ségru nebo mámu. Za krátkej čas už jsem byl pěkně zalezlej ve svý ulitě. Když jsem pak táhnul okolo Střely a hledal sám sebe, u Eretů se nešlo nezastavit. Tak jsem poznal Žabáka. Slovo dalo slovo, stvrdily ho dva malý fernety a ty jsme pak se Žabákem celý večer klonovali. Druhý den už jsem mu pomáhal opravovat sroubek. Začal jsem tam jezdit pravidelně a Olgu nijak zvlášť neřešil. Vlastně jen jednou. To když se mě příbuzní začali vyptávat, proč se to vlastně rozvádím. Najít zdroj nebylo těžké. I proslov pěkně od plic jsem si připravil:„Kdyby za mnou má dcera někdy přišla a začala mi plakat na rameni, co všechno jí vadí na tom, koho si ona sama vybrala, vyrazil bych s ní dveře! Je dospělá? Je! Tak co si sama navařila, ať si i sama sní!“ Neřekl jsem nic. Proč taky? Panímámu nepředělám a na kdyby se nehraje.

   A vůbec! Vím já, jestli bych to tak opravdu udělal? Vím já, jakej bych…

 

   Slušně z kopce rozpumpovaný jsem se s nehranou elegancí splašeného nosorožce přenesl přes potok a navzdory pokusu o další gravitační revoluci úspěšně zaparkoval svých téměř sto kilo ve štěrku na cestě. Tam nahoře jsem doufal, že než sejdu, skloužu a seběhnu dolů, budou už někde v dáli. Nebyli. Jak já tu hru nesnáším! Přinejmenším stejně jako luxování. A jak to vypadalo, nebyl jsem v tom sám. Vpředu z pěti dětí hututaly jen dvě a s luxem si nehrálo žádné. Alt na to zkušeně zareagoval a zavelel: „A teď si zahrajééém…“

   „Na babůůů...“

   „Pan čáp ztratil čepičkůůů…“

   „Mamííí, jak je lahééév?“

 

   … já byl táta? A Olga máma? Když to dlouho nešlo a došlo na vyšetření, ukázali doktoři na mě. Tehdy mě opravdu překvapila. Dal jsem jí volnost. Zůstala. Nikdy jsem se v ní nevyznal. Na nějaký čas ta jistota vylepšila ovzduší, ale vyšplhat zpět na vrchol už nešlo. Byl jsem rád, když k nám začala chodit Monika. Měly si o čem povídat a já měl klid. Pak Monika přivedla Ivanu, některá z nich Danu a … ani je všechny neznám. Ještě že mám srub. Žabák se sice zotavuje z nehody, ale i samotnému je mi tu dobře. To žvanění doma je...

 

   Alt si stáhl kulicha přes oči, doširoka roztáhl náruč a začal s výlovem.

   „Je dobrá…!“

   „Určitě vidí.“

   „To tedy nevidím!“

   „Přes kulicha že nevidíš?.“

   „Mám zavřené oči - fakt nevidím!“

   „Mamííí, a co nevidíííš?“

 

   Pak se to stalo. Vesmír se zhustil. Časoprostor zdeformoval.

   Náhle jsem stál po boku Tenzinga a hleděl tam nahoru.

   Pln odhodlání nakládal s Hensonem saně.

   Stál vedle Rodriga z Triany a napínal oči do tmy.

   To právě v té chvíli přistál Jan Kašpar na zemi.

   To právě v té chvíli přistál Gagarin na Zemi.

   To právě v té chvíli přistál můj bágl na zemi.

 

   Najednou jsem prostě musel vědět, jestli opravdu vidí nebo ne. S prstem na ústech a s výmluvným gestem směrem k ostatním jsem chvatně vyrazil vpřed. A vstoupil Altu přímo do náruče.

   „Tááák! Kohopak jsem to…??“ zašmátraly její ruce na mých bocích.

   „...tohle vypadá…“ dostaly se výš.

   „ ...já myslím, že…“ ruce dorazily k vousům a objevily brýle „...Ivááán!“

 

   Hurónský řev pomalu mizel ve stráni, tsunami červeně se přelila tváří Altu a její užaslý výraz se již stihl proměnit v pobavený. Ústa skryla v dlani a s hlavou vtaženou mezi ramena zaujala přesně tu stydlivou pózu, kterou umí právě jen ženy a Oldřich Kaiser. Benjamínek výletníků vyvalil oči, pustil pravidla flašky k vodě a vyjekl:

   „Ty si čéért?„

   Hlavou mi proběhlo, že pleť už mám jistě téměř dokonalou a že jsem ten popelový mejkap plánoval dole u potoka spláchnout.

   „Ne. Tramp. A trochu nešika“ přiznal jsem.

   „Ale Vašík už zlobit nebudéé. Slíbil to!“ stál si dál za svým.

   „Chceš?“ vytáhl z kapsy kamínek. Pak ruku znovu vnořil do kapsy a postupně přidal tři připínáčky, zmačkanou krabičku od sirek, ulomený kus odrazky a zmuchlaný drátek ze špuntu od šampusu.

   „A mejou se čertíí?“ položil záludnou otázku.

   „Já myslím, že ne. Správnej čert má být cítit peklem na sto honů.“

   „Hm. A andělé? Taky ne, viď? Umáčeli by si křídla.“

   „Ne“ usmál jsem se. „Andělé se nemejou. Andělé jsou čistí.“

 

_____________________

 

 

   Vlak na smíchovském nádraží se pomalu rozjížděl k poslední štaci a řeka lidí ve vestibulu metra pomalu stékala po kaskádách schodů dolů. Pak přišlo období sucha, její tok zeslábnul a nad peřejemi se objevila poslední kapka.

   „Mladý pane, máte doma přítelkyni?“ optalo se mě to déja vu.

   Mám jí snad vykládat, kde a proč jsem byl?

   „Myslím, že ještě jo.“ Měl jsem pocit, že snad přesvědčuju i sám sebe.

   „A myslíte, že by chtěla vyzkoušet náš nový přípravek na praní?“ natáhlo ke mně to stvoření ruku s reklamním balením čehosi s výrazným nápisem ANDĚLSKY BÍLÁ!

   „Myslím, že určitě chtěla.“ Nechtěl jsem, ale stejně to znělo ironicky.

   „Hezký večer!“

   „Díky, vám též!“

   Byl jsem už téměř dole, když mi to nedalo a otočil jsem se: „Vy se asi myjete každý den, že?“

   „Prosím? Já… no ano!?“ pravil anděl dotčeně.

   „Škoda“ řekl jsem polohlasně, vlastně spíš pro sebe a záplavou reklamních letáčků vykročil dál.

 

Václav Stričko – Vašýk

Kategorie Próza oldpsavců

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz