.jpg?ph=7628832d1c)
To bylo tenkrát, když se do sousedství Kamarádů březenské tlupy nastěhoval zlý obr Astrachán. Hlavu měl dva a půl metru vysoko. Nosil bílé prestiže, bílé bermudy, bílé triko, bílé sportovní sako, na hlavě bílý stetson a břicho měl přepásané třemi koženými pásy bitými mosazí. Cestičky ke své chatě vydláždil zámkovou dlažbou. Všude vysazoval tulipány a jiné zahradní květiny. Marně mu Kamarádi březenské tlupy říkali, že tyto květy do volné přírody nepatří, že polní cesty mají být jen uježděny nebo vysypány štěrkem. Obr Astrachán se jim jenom smál. Řekl jim, odejdu od vás pryč, když se mezi vámi najde někdo, kdo dokáže splnit mé tři úkoly. Když to však nezvládne, bude se mnou zápasit. Potom se dlouho smál.
Zkoušeli to kamarádi, ale marně.
Jednou začátkem července padl los na Balúa. Vydal se tedy za obrem Astrachánem. Přijal ho obr a řekl mu: „Dnes si odpočiň Balú, zítra dostaneš první úkol.“
Převaluje se Balú v posteli a nemůže usnout. Když konečně usnul, zdálo se mu, že za ním přišla malá ještěrka a lidským hlasem mu říká: „Neboj se Balú, s prvním úkolem ti pomohu. Ráno ti dá obr Astrachán za úkol posekat louku pod lesem. K tomu ti dá papundeklovou kosu. Neodporuj mu. Vezmi si kosu a zajdi na východní stráň. Tam budou dospávat trampové. Najdi mezi nimi nejstaršího šedovlasého parda. Ten ti pomůže.“
Jak řekla, tak se stalo. Na východní stráni probudil starého parda.
„Kdo tě za mnou, Balú, poslal?“ ptá se pard.
„Ve snu mne sem poslala ještěrka,“ odpověděl Balú.
„Dobře, dobře,“ povídá pard, „ až ti bude nejhůř, vzpomeň na ještěrku.“
A už ze svého ranečku vytahuje kosu. Ale jaká to byla kosa. Z modré oceli kosiště samorostlé. Balú se nestačí divit. Starý pard vytahuje z ranečku dvě kosy.
„Nač mi budou dvě kosy,“ ptá se Balú.
„Přece tě v tom nenechám samotného, Balú.“
Na louce pod lesem se Balú diví znovu. Starý pard se kosou tak ohání, že mu Balú nestačí. Než bylo slunce na poledne, měli posekáno.
„Teď si, Balú, trochu odpočiň a před pátou hodinou začni trochu šolíchat papundeklovou kosou,“ řekl starý pard a zmizel i s kosami.
Jak pard řekl, tak Balú udělal. V pět hodin se přihnal obr Astrachán, zle se zatvářil, nafoukl se a jeden bitý pás mu na břiše prasknul.
„První úkol jsi splnil. Uvidíme zítra.“
Znovu se převaluje Balú v posteli a nemůže usnout. Znovu k němu ve snu přišla malá ještěrka a lidským hlasem povídá: „ I s druhým úkolem ti, Balú, pomohu. Zítra ti dá obr rozštípat hromadu dřeva, kterou má za stodolou. Dá ti na to papundeklovou sekeru. Neodporuj mu. Na severní stráni budou dospávat trampové. Najdi mezi nimi starého parda, ten ti pomůže.“
Jak řekla, tak se stalo.
„Kdo tě za mnou, Balú, poslal?“ ptá se pard.
„Ve snu mne sem poslala ještěrka,“ odpověděl Balú.
„Dobře, dobře,“ povídá pard, „ až ti bude nejhůř, vzpomeň na ještěrku.“
A už ze svého ranečku vytahuje sekeru, sekeru fiskarsku. Co jednu, hned dvě sekery fiskarsky.
„Nač mi budou dvě sekery,“ ptá se Balú.
„Přece tě v tom nenechám samotného, Balú.“
Za stodolou se nestačí Balú divit. Starý pard se sekerou ohání tak, že ještě na kostele nezačali zvonit poledne a celá hromada byla rozštípána.
„Teď si, Balú, trochu odpočiň a před pátou hodinou začni trochu šolíchat papundeklovou sekerou,“ řekl starý pard a zmizel i se sekerami.
Jak pard řekl, tak Balú udělal. V pět hodin se přihnal obr Astrachán, zle se zatvářil, nafoukl se a druhý bitý pás mu na břiše prasknul.
„Druhý úkol jsi splnil. Uvidíme zítra.“
Převaluje se Balú, nemůže usnout. Když usnul, nic se mu nezdálo.
Ráno mu obr Astrachán povídá: „Dva úkoly jsi splnil. Pracovat umíš. Třetí úkol je jiný. Po obědě mi pro mou zábavu zatancuješ.“ A obr se začal smát.
Přemýšlí Balú, kdo by mu pomohl. Na východní stráni je pusto, na severní taky nikdo není. Na západní stráni spí parta trampů. Probudil Balú starého parda.
„Balú, s tímhle úkolem ti nepomohu. Zkus probudit trampské muzikanty. Mohou ti k tanci zahrát.“
Vyrazil Balú s muzikanty k obru Astrachánovi. Zase se obr směje.
„Muzikanty máš, Balú. Ale s kým mi zatancuješ?“ Dál se obr směje.
Najednou si Balú vzpomene na slova starého parda, „ až ti bude nejhůř, vzpomeň na ještěrku.“ A jen pomyslel, v trávě se mihla malá ještěrka. Vzal ji Balú do ruky. „Tady mám tanečnici.“ Přestal se obr smát. „Tak začni.“
Muzikanti hrají. Balú tancuje. Dívá se Balú ještěrce do očí. Dívá se ještěrka do očí Balúovi. Zdá se, že ještěrčiny oči říkají: „Polib mne, Balú, polib.“ A ruka sama přibližuje ještěrku ke rtům. Dotkl se Balú rty ještěrky. Dotkla se ještěrka čumáčkem Balúa. Země se zachvěla. Země se nezachvěla, to jen obru Astrachánovi praskl třetí bitý pás. Kde je obr Astrachán. Celý splaskl. Už to není obr Astrachán, ale jen obyčejný astrachán, který potichoučku zmizel.
Dívá se Balú do dlaně. Ještěrku nevidí. Za to v náručí má krasavici. No krasavici, hezkou ženskou do nepohody. Takovou, když Balů řekne: „Dneska hezky svítí hvězdy, budu spát pod nimi,“ odpoví mu: „Přece pod nimi nebudeš spát sám Balú.“ Takovou, když Balú řekne: „Půjdu se podívat za kamarády z Krásné divošky,“ odpoví mu: „Přece bys za nimi nešel sám.“ Taková to je ženská.
A tak se stalo, že Balú osvobodil kraj od obra, vysvobodil zakletou ještěrku a získal ženu přesně takovou, jakou potřeboval.
A to je pravda pravdoucí. Pokud mi nevěříte, zeptejte se Balúa a Ještěrky. Určitě je na vandru potkáte.
Jak je poznáte?
Když si sednou proti sobě, dívají se do očí tak, jak tenkrát když Balú s ještěrkou na dlani tancoval před obrem Astrachánem.
Zdeněk Plešinger – Viking
Kategorie Próza