Bráška (P)

   „POMÓÓC!! POMÓÓC!!“

   Vyhrnuli jsme se před hospodu s fakt neotřelým názvem Černá slepice a rozběhli jsme se liduprázdnou ulicí k mostu, hele. Odtud se ozejval ten křik.

   „POMÓÓC!!“

   Stejně je hrůza, že v městech maličkých, jako je tohle, nepotkáš přes den vůbec lidi. Asi to vážně bude tím, že venkovani, jo, pořád udržujou zvyk trávit pracovní dny v práci – jak suše poznamenal Kyborg, když jsme tu před obědem přistávali.

   „POMÓÓC!!“

   Na mostě prťavej, čtyřletej kluk v teplákách a flanelový košili s obrázkama ňákejch fantasmagorickejch zvířat. Ječel, šplhal po zábradlí a sápal se někam do prostoru nad hladinou řeky.

   „POMÓÓC!!“

   Doběhnul jsem tam první. Akorát včas. Jinak by letěl z mostu.

   „Péťa!!“ vříská mi do obličeje, když ho táhnu zpátky na chodník. „Tam!!“ ukazuje prstem na příšerně hladký vodní zrcadlo. To plyne, jo, bez nejmenšího vzruchu až k jezu.

   Čáryfuk ani nezastavuje a rovnou z běhu pokračuje šipkou do řeky.

   Rarach za ním.

   „No těbůch.“ Nahnu se přes zábradlí. „Kolik je mu let?“

   „K–k–komu?“

   „Tomu Péťovi přece.“

   „…asi rrok…“

   „Do háje. Eště lepší.“

   „On tam chtěl… hodit. Učí se plavat… řříkal mi to.“

   „Prosímtě, takovej malej. Co ten ti říká–“

   „Jojo…“ Kluk začal popotahovat a rozšmudlávat slzičky kolem nosu. „…když mi řřekne, vyhodím ho z okna. To skočí doobřře… a ještě se tomu směje. A to bydlíme až ve třřeeetím patřře.“

   „Co? Ty brášku házíš voknem?“

   „Brrášku? Péťa není brráška. Péťa je zajíc… plyšovej.“

   Zařval jsem, jak mi na špičku nohy spadnul ze srdce balvan.

   Ty vogo.

   To už byl na mostě Kyborg – taky. Přikráčel – metráková kastle, hydraulickej pohyb. Prostě Kyborg. Tvořil našemu představení vděčný publikum, který nešetřilo potleskem.

   Kyborg.

   „No jo, ty bonbóne,“ poplácal rozšafně kluka po rameni. „Tak ukaž, kde se ten zajoch učí plavat.“

   Kluk ho bafnul za ruku a mazal k řece.

   „Tady. Tadyhle někde.“

   Byli jsme na břehu, kousek od našich lodí.

   Já: „Hej! Přestaňte! Polezte ven. Slyšíte?“

   „Co je? Tak topí se tu někdo nebo ne?“

   Čáryfuk se hrabal z vody jako ten zapšklej hastrman ve Dvořákový Rusalce.

   „Ne,“ povídám. „Hodil tam hračku, ňákou.“

   Mrně nebylo spokojený, jak jsem popsal pohřešovanou osobu. Řeklo: „Zajíce. Plyšáka Péťu.“

   „Cooo?!!“ zařval Rarach. Vycenil zuby. Takhle dobrácky se asi tvářil ten král Herodes před tím svým vražděním neviňátek, jo.

   „A třřeba…“ žudlá do toho konopná hlavička, „…třřeba přřivyplavuje, když to řříkal… viď?“

   Zatahá Kyborga za rozepnutou košili, o který si její pán a majitel fakticky hodně bezdůvodně myslí, že ji v pohodě zapne, kdy si vzpomene. „Viď, že se neutopil… tlustej strrejdo?“

   Ty…

   Vařenej rak by v tu chvíli vypadal vedle Kyborga jako bledule jarní.

   Kybi: „To je konec… to… děti dneska… jsou tak vodrzlý, že…“ Dal čelem vzad a sunul tu metrákovou kastli zpátky k hospodě. „…jdu. Na místní hřbitov. Zahrabu se tam, na klidným místečku. Život debilní…“

   „Tos neměl říkat, hele,“ poučoval jsem mrňouse – dostatečně hlasitě, aby se to doneslo ke Kyborgovo uším. „Strejda není tlustej. Strejda je sněhulák. Je začarovanej, chápeš, a čeká na zimu.“

   Konopná hlavička to promyslela. Povídá: „Aha.“

   Čáryfuk s Rarachem umírali smíchy.

   „Se holt teda po něm podíváme, po tom zajícovi, ne?“ řek jsem. Kotvil jsem mrňouse: „Ty tady počkáš na strejdu sněhuláka, než se vrátí. Aby věděl, kde nás hledat. Jasný? A do vody ani krok.“

   „Jasný.“

   Šli jsme.

   Čary se zastavil. „Nemá to cenu. Víte, jakou dálku ho to mohlo vodnést?“

   „Prdlajz,“ vrčel Rarach. „Se nacucal vodou a je na dně jak šutrák.“

   Brouzdali jsme podle břehu až dolů, k tomu jezu, ale nikde po žádným zajíci, živým, nebo plyšovým, nebyla nejmenší stopa. Ty dva se začali zas potápět. No co, stejně už byli mokrý jako myši.

   Marně.

   Na hladině, pod hladinou, nad jezem, pod jezem, na dně. Nenašli jsme ani zaječí chlup.

   „Dost, že se vracíte! Čochtanové!“ vítal nás z mostu Kyborg, opřenej pohodlně o zábradlí. „Ten zajíc už na vás nemoh koukat! Radši sám přřivyplivnul na břeh!“

   My: „Co to meleš, hlavo plechová? Pomáhat nám, to ne, ale–“

   „Tak se podívejte, vy chytráci! Támhle! Támhle si suší kožich!“

   Kyborg zavěsil svou hydraulickou paži do vzduchu. Směrem ke dvěma postavičkám, jo, u našich lodí.

   Vedle toho kluka – hezky na sluníčku – tam totiž seděl půlmetrovej fialovej zajíc v zelenejch trenýrkách a bílým triku. Zubil se na nás, hele, a huňatou fialovou packou vyklepával vodu z plyšovýho ucha.

 

Mirek Valina

2. místo v kategorii Próza nad 23 let

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz