Čas šťovíků (P)

   Předslov: (Všechno, co si teď přečtete, berte s rezervou. Tehdá mi bylo pouhých patnáct let a teprve jsem počal ztrácet rozum.)

   Jednou se mi do kapes mých školních kalhot dostala taková podivná věc. Nikdy jsem si na ní sice nemohl sáhnout, protože byla strašlivě plachá, ale bezpečně jsem ji cítil. V dobrý náladě mi v kapse prskala, popotahovala, smrkala, smála se, broukala a cvrčela, a několikrát jsem jí slyšel zpívat. A voněla. Voněla po kouři, po jahodách, po vřesu i po trávě, trochu z ní táhnul rum s pryskyřicí. A v tom mě štvala. Já jsem totiž kromě občasného nánosu mejdla a zubní pasty, nebyl cítit ani trochu. Začal jsem vášnivě sbírat všechno to co jsem měl v kusu kapsy, abych se cítil alespoň nějak.

   A nedařilo se mi to, a jak ne! Někdy jsem moc dlouho seděl v hospodě, nebo se zbytečně povaloval v kopřivách, ondy jsem si celý šaty vycpal vřesem. A NIC! Pak jednou takhle…

   Ve škole během dopoledne čtyři pětky, v jídelně rozlitá polívka na sousedku s andělskou postavou, doma kázání, ve škole kázání, každej fůru kázání a já dostal touhu utíkat. Doběhl jsem na nádraží, do vlaku, nakonec z vlaku a dál a do lesa.

   Když pak začala tma a nejpřátelštěji vypadaly stromy, usnul jsem smutnej a vyklepanej na jednom buku, kolíbanej větrem. ALE TO RÁNO! Je pravda, že jsem se vzbudil pádem na zem, ALE TO RÁNO! Slunce s obličejem Chaplina, lesní, luční i pozemní havěť řvala, a nikde budík, nikde dráťák, nikde prostě nikdo. To jsem si připadal jako král, a taky jsem jím byl. Všechno bylo krásný a já si tu lajdal po svý říši.

   Pak přišla ta cesta zpátky. A když jsem doma shazoval všechny ty věci co jsem měl na sobě, pak jsem ucítil všechny ty vůně co se mi nepovedlo spojit. Byl jsem cítit jako ta věc z mých školních kalhot, byl v tom pach železnice, pot důmyslně promíchanej se smůlou, kouř cigaret nasáklejch rosou a trocha špíny. To, co jsem totiž v tý kapse nosil, byl vandráckej sen.

 

Jiří Vondrášek – Béčko

3. místo v kategorii Próza začátečníků