Chief Ouray a kmenový zákon (P)

   Chief Ouray z indinského kmene Ute žil v letních měsících v horách Colorada. Na zimu se celý jeho kmen stěhoval do rovin, do oblasti, kde jsou dnes městečka Montrose a Delta.

   Chief Ouray měl několik žen a poslední byla jeho squaw jménem Chipeta. Byla celkem pohledná ženská, která nemusela stát po kolena v řece Uncompagre a moc máchat a prát, neboť podsaditý Chief byl jedním z nejbohatších náčelníků mezi indiány vůbec. Jednoho dne – a každý se dočká – Chief odjel na návštěvu do jižního Colorada. Navštívit spřátelený kmen Jižních Ute a řešit kmenové problémy. Když odjížděl z tábora, byl v pořádku. Co se mu přihodilo u sousedů, to nikdo neví a nikdo ani ve snu nemohl předvídat, co se stane. Udělalo se mu velmi zle a zakrátko běžec přiklusal se správou o jeho úmrtí. Od toho okamžiku začaly pro jeho bejvalku Chipetu nedozírné problémy.

   Kolem chaty, kde manželé přebývali se začali shromažďovat válečníci za účelem ničení. Jeden by řek‘ co blbnou ničit vdově majetek, když zrovna ztratila manžela. Jenomže zákon v kraji zněl jednoduše a srozumitelně. Pakliže zemřelý indián nezanechal pozůstalým závěť s přesným popisem, co komu zanechává, tak veškerý jeho majetek musí být zničen. Nejen majetek věcný, ale i koně a jiná zvířata musí být usmrcena. Další zákon nařizoval, že mrtvola musí být pohřbena v místě, kde dotyčný zemřel. A navíc nikdo – kromě hrobníků – nesmí znát místo posledního odpočinku neboštíka. Přestupky proti jejich zákonu se trestaly smrtí. Tvrdé a přísné byly jejich kmenové zákony.

   Výhoda byla v tom, že se pozůstalí nemuseli hádat. Všechno bylo zničeno a zdemolováno. Nevýhodou bylo, že pozůstalí potom třeli bídu a vlastně neměli, ani, kde bydlet. Chyběli koně a chyběli pejskové. Chybělo všechno a muselo se začít znovu. Tím se myslí začít znovu tvrdě pracovat. V případě, že se našla závěť, která určovala, kdo a co dostane, tak veškeré rozdělení majetku proběhlo hladce a bez nejmenších problémů. Taková závěť v případě smrti náčelníka Ouraye se nenašla a proto se scházeli muži i ženy s jedinou myšlenkou a za jediným účelem. Všechno spálit, všechno zdemolovat a zvířata vyvraždit.

   Chudák Chipeta. Umíš si představit tu hrůzu, kterou musela prožít? Hádali se do krve a ti horkokrevní škrtali křesadlama. Vyděšená žena nakonec urychleně poslala běžce pro správce rozervace, pro pana Berryho a ten se okamžitě vydal do tábora rozezlených válečníků. Přijel v bryčce za minutu dvanáct. Ne za pět, ale za jednu. Trvalo celý den, než je přesvědčil. Přesvědčil je o tom, že už nejsou v době kamenné, ale že jsou v rezervaci a musí se podřídit jinýn zákonům. Snad jim i slíbil větší příděl zboží a pohrozil posmrtnou Sedmou kavalérií. To se lze pouze domnívat. A tak nakonec došlo k smutné dohodě. Bylo vybráno sedmnáct těch nejsilnějších a nejušlechtilejších koní a stádo bylo hnáno do tábora Jižních Ute. Tam koně převzali hrobníci a odjeli pohřbít slavného náčelníka. Odjeli sami. Bez honců, jen s mrtvolou a se stádem.

   Trvalo roky, než hrobníci z kmene Jižních Ute v Colorádu, souhlasili s odhalením místa posledního odpočinku náčelníka. Několik vládních úředníků šlo s hrobníky do opuštěného kraje, do skal, kde Ouray ležel. Vlastně neležel, seděl. Seděl ve skalním otvoru a byl zazděn kameny. S mrtvolou se nedalo hýbat. Rozpadla by se na prach. Tak byly kameny zase vráceny na své původní místo a záležitost ponechána historii. Na zpáteční cestě do rezervace se výprava zastavila pod strmým útesem, kde se odehrála poprava ušlechtilých koní. Jedno zvíře za druhým bylo zabito na kraji propasti a svrženo na hromadu snešených kmenů a větví. S posledním koněm byla hranice zapálena. Nalezené kosti svědčily o popravě koní.

   Jeden se ptá a právem. Proč vraždit koně? Protože tehdy – a snad i dnes – indiáni věřili, že se po smrti dostanou do Šťastných lovišť. ( Happy Hunting Grounds ). A tam budou žít a potřebovat zdatné koně. Nejen koně, ale i věci, které užívali na zemi. Když indián zemřel v noci – a z toho měli strach – znamenalo to, že se bude i v noci prohánět po vysněné prérii. Když byl slunečný den, tak vždy prohlašovali přesvědčivě, že je dobrý den umřít. ( It is a good day to die ). Zrovna tak věřili, že zohyzděná a rozsekaná mrtvola nepřítele bude v takovém stavu přebývat ve Věčných lovištích. Věřili ve Velkého ducha. Měli svého boha i víru a z toho plynoucí krutosti a nelidská mučení. Zdaleka nebyli jediní!

 

Z připravované knihy: Co viděla americká prérie

 

    Uncompagre Ute Chief Ouray a squaw Chipeta. Ouray zemřel 24. srpna 1880 poblíž indiánské rezervace Los Piňos v Coloradu. Trvalo čtyřicet pět let než jeho kosti byly s plným obřadem přemístěny k osadě Ignacio, Colorado. Zasloužil se o to Chief Buckskin a Chief J. McCook.

 

Jerry Vecka – Pupál

Kategorie Próza

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz