Člověk a pes (P)

Člověk a pes - část 1

To byl jednou chlapec, ve škole v pátek. Mladý chlapec Petr nedával pozor. Jeho tmavé, hnědé oči stále ucukávali z okna ven. Zbledl, když uslyšel domácí úkol. Měl přeci jet campovat, s tátou a psem Punťou! Tak se těšil, jak už si představoval sebe a psa Punťu v rybníku, že si ani nenapsal do sešitu a jak se těšil na psa Punťu který byl samí flíček, hrdě vztyčený ocas zakroucený téměř do spirály mu zdobil v úrovni vysokých a širokých uší, jedno hnědé, jedno bílé a kolem očí kroužil rezato-hnědý kruh jako by dostal pěstí.

Nakonec se ale dočkal domova a na zblednutí při udávání domácího úkolu z vlastivědy, si ani nevzpoměl. Maminka mu řekla, ať si tedy sbalí kufry. Protože v Červnu dosahovali rekordních, až 32° Celsiových stupňů, nemusel si toho Petr moc sbalit. Sbalil si dvoje šortky. 1. kraťasy byli tmavě modré s červeným pruhem po stranách stehen a mohl se pyšnit se značkou ''Adidas''. Byl na tyto šortky byl velmi pyšný. 2. kraťasy měli Červenou barvu uzrálých višní se žlutým pruhem na pasu a u krátkých nohavic též žluté proužky.

Bylo 6 hodin večer zhruba a měli všichni tři -Táta, Punťa i Petr - vyrazit aby stihli rozdělat oheň a vůbec rozbít tábor. Když dorazili autobusem, protože byl Petr slušný, rozloučil se a vystoupil aby si zkontroloval svůj náklad. Nesl si teplý spacák a karimatku. Vybrali si velmi výhodné místo. Byla to kulatá rovina o průměru asi deseti metrů. Avšak nebyli tam sami. Museli sdílet plochu s jedním milým párem, co měli též dvě děti. Asi 5-letou dceru Aničku a asi 10-letého syna Romana. Pár je hned uvítal zdvořilým pozdravem.

Tatínek rozvázal stan z uzlů a vyndal kolíky a dlouhé tyče jenž celý stan drželi vztyčený. Stan byl celý bez rozdílu tmavě modrý až na černý nápis značky stanu. Když to správně nastavil, mohli si společně rozdělat oheň. Na skautském kroužku se Petr naučil, jak rozdělat oheň s dvoumi křemeny. Chtěl se tátovi pochlubit, jak to umí ale nepříznivé podmínky mu to znemožnili, otec mu však i přes to věřil. Byl to jeho syn! On mu přeci nikdy nelhal, proč by měl teď začít?

Večer se všichni tři shromáždili u táboráku, opékali si maso a to by nebyl camping otec a syn, kdyby pes také trošičku masa nedostal. Nakonec Petr ještě na sebe navrstvil dvě deky aby měl Punťa kde spát a všichni se uchýlili ke spánku za znění country písní z okolí.

Člověk a pes - část 2

Druhý den se vzbudili za šplouchající vody o břeh a chmurným počasím. No a koupání to zkrátka nevypadalo. Horké, suché dny vystřídali studené, mokré a chmurné dny. Byla však teprve sobota a špatně bývá jen jeden den. Taky bylo možné, že se nakonec pomalu vyjasní. Vypadalo to že je ještě z večera šero, ale to jen mraky překryli jasnou oblohu se sluncem. Petr asi ze všech v campu doufal nejvíce, protože si přivezl tajně dalekohled na hvězdy a chtěl se večer podívat. A to za zataženou oblohu zkrátka nelze provést.

Na snídani se uchýlili do místního stánku se střechou a oba si tam objednali vafle. Paní v budce přikývla a dala jim pořadová čísla - to aby nebyl před stánkem zmatek kdo si co objednal. Vafle byli výtečné. Byli kruhového tvaru, polité troškou másla, pomazané jemným smetanovo-oříškovým krémem, šlehačka a pak jako velké finále tři kousky kandovaného ovoce na špičce kde vrcholila šlehačka.

Po lahodné snídani se šli projít do lesa, do hor. Na půli cesty potkali sousedící rodinu a přidali se k sobě. Vytvořili skupinu. Měli konečně šanci se seznámit. Maminčino jméno bylo Eva a tatínkovo Pavel. Petr, Petrův táta, Eva, Pavel, Anička a Roman šli po lesní cestě po rozlehlých loukách. Bylo sice ošklivé počasí ale nebyla taková zima. Všichni měli alespoň dlouhý rukáv a Anička si oblékla navíc ještě mikinu. Když konečně dorazili k lesu rozhodli se že se rozdělí protože každý chtěl jít dělat něco jiného. Děti chtěli jít k řece a podívat se na pstruhy, potom na skály. Petrovi již bylo 14, považoval se za rozumného a dospělého a mohl klidně na děti dohlížet. Měl plnou důvěru rodičů a ti mu tedy své děti svěřili. Rodiče se šly projít do lesa a děti běželi k řece. Nebyla příliš silná a ani velká a protože se oteplilo na celých 26° Celsiových stupňů děti by tam nejradši skočili i s oblečením. Nakonec si tam jen smočili nohy a dvě mladší děti zkoušeli, zda chytí do rukou pstruha, nikdy se to ale nezdařilo.

Nakonec, když už byli všichni shlazení šli kratší cestou na skály. Když vylezli na jednou poměrně nestrmou ale vysokou, Petr se zarazil a opět zbledl. Ne, tentokrát mu paní učitelka nediktovala domácí úkol. Všude byli lesy a skály. Byla to přece krátká cesta! Ale nikde žádná cesta z lesa ven... Už je tomu dlouhá doba co vyšli z lesní cesty - nemohli se tedy vrátit ani po ní. Děti na něm zatím strach nepoznali a vesele si poskakovali na hraně. Petr je okřikl a zavolal je k sobě. Patřičně jim vysvětlil, jak je to nebezpečné.

Anička na něm ale jistý záblesk obavy v očích poznala ,,Péťo, něčo se děje?'' zašišlala malá.

Petr věděl, že se musí o své obavy dříve nebo později podělit: ,,Ne, vůbec nic se neděje'' Odpověděl vzpřímeně Petr, odhodlaný děti vrátit jejich rodičům. Měl teď obrovskou zodpovědnost která na jeho bedra snad ještě nikdy nepadla.

Petr se otázal: ,,Aničko, Romane jak by se vám líbilo dnes v noci přenocovat v divočině. Rozděláme si oheň a ...'' přerušil se na chvíli ,, já věděl že se mi bude těch pár krajíců chleba s loveckým salámem hodit.'' Anička a Roman na sebe tázavě pohlédli. Oba by velice rádi přenocovali ve skalách ale co jejich rodiče? Roman neudržel ústa zavřená - musil se zeptat: ,, Ale nebudou o nás mít rodiče strach?'' Na tuhle otázku byl nebyl připraven. Petr bez odpovědi odvedl děti ke skalnímu převisu, kterého si již před vchodem do skal všiml, nebyl příliš prostorný, ale dost vysoký aby si tam mohl stoupnout alespoň jeden vysoký dospělí. Petr nanosil ještě za šera roští a trochu dřeva a jak se to naučil na skautském kroužku chtěl rozdělat oheň, hodně nezdařilých a nepovedených pokusů nakonec následoval zdar. Opekl dětem trochu chleba a dal jim napít ne příliš sladké šťávy.Měl jí málo a proto se sám napil jen malinko v přesvědčení, že příštího dne dojde pro vodu. Lovecký salám nebyl pikantní a proto dětem mnoho chutnal. Když ulehly dvě děti na malou deku kterou měl Petr s sebou kdyby si chtěl někde pod stromem lehnout, sám ulehl na tvrdý kámen který tvořil skálu, jedním pohledem přejel okolí na které bylo možné z převisu pohlédnout a usnul. Malý Punťa ulehl na deku - zdála se mu pohodlnější - a usnul také.

Člověk a pes - část 3

Druhého dne ráno zjistil, že zbývají už jen tři krajíce chleba, byo to tedy tak akorát aby se všichni tři najedli ale na potom už nezbyde, a lovečského salámu take již mnoho není. Na ohništi už prosvitovali jen nepatrné rozžhavené uhlíky. Chytla z nich sice ještě suchá tráva ale na roští byli žhavíky až příliš slabé. Musel znovu rozdělat oheň. Malinká hrstka roští zbyla a děti dostali chléb neupečený. Měli prý takový hlad. Dostali všichni včetně Punťy po třech silných plátcích salámu a krajíc chleba. Když se najedli a Petr řekl dětem aby ztůstali na místě, že jde najít vodu, konec konců pod skálou bylo male jezírko, nebyl sice přesvědčení o poživatelnosti této vody ale musel mít jistotu. Když po nabrání vody u které stale nebyl přesvědčen vyšel na skálu aby se rozhlédl spatřil něco co mu přivodilo těžké zděšení a doslova ztuhl.

Bylo nesnesitelné horko a petr odhadoval alespoň dvětatřicet Celsiových stupňů. V televizi hlásili na víkend rekordní teploty a toto byl zřejmě jeho následek: lesní požár. Není to sice vůbec obvyklé a není ani jisté zda lesní požár vznikl přirozeně. Mohlo to být třeba takto: kuřáci šli na houby nebo se prostě jen tak projít, zahodil nedopalek od cigarety a díky vysokému suchu které stále rostlo mohla chytit suchá tráva a pak to všechno ostatní. Takové případy se prostě dějí. Kuřák to určitě neudělal schválně ale každý ví že se v lese vůbec cigarety nemají co zapalovat, obzvláště při takovém suchu je to ukrutný nerozum. ¨

Všechno se to v Petrově hlavě odehrálo rekordní rychlostí a on bez dlouhého přemýšlení uháněl k převisu vyhnat od tam tud děti. Hory byli obklíčeny ze zadu ohněm a oni neměli čas sbalit deku nebo cokoli jiného, snad jen lahev s možnou pitnou vodou co měl Petr kolem krku si z původního tábora odnesli. Všichni uháněli tak moc, že jim Punťa sotva stačil. Snad to byl pud sebe záchovy co je poháněl stále a stále i když dechu už nepopadali.

Když běželi lesem nakonec je Punťa předběhl a jako by je vedl. Ale nejen Punťa je předběhl. Oheň jim byl v patách a nakonec se stejně dostal do vedení. Z ohnivé pasti nebylo úniku…

Člověk a pes – část 4.

Když již Punťa opravdu nemohl na vteřinku se zastavil aby nabral dechu. V ten okamžik však ohořelý kmen stromu již bez listů spadl nešťastně na Punťu. Punťa to zpozoroval na poslední chvíli již však nedokázal uniknou ohnivé šibenici a reflexivně se přikrčil. Když pak otevřel oči ještě živ, užasl. Kmen se zastavil o obrovský kámen ale Punťa na to nedbal a doslova vystřelil z podkmenu na poslední chvíli. A když se kmen přelomil , na místě mu zahradil cestu zpět. Punťa zakňučel protože mu oheň olízl srst a opálil mu již tak ohořelé chlupy. Když odskočil před dalším padajícím kmen tak mu zase jiný zahradil cestu ke svému páníčkovi Petrovi. Už nedokázal jakkoli ohni vzdorovat…

Petr a děti uháněli tak, že si ani nevšimli ztraceného Punti. Oni také měli problémi dostat se z pekelné pasti ale nakonec vyvázli a náhodou hned před lesem bylo několik jednotek hasičů kteří byli povoláni lidmi z campu. Děti byli v šoku a ačkoli byli dobře vychovaní, nedokázali pozdravit. Až teď si Petr všiml ztraceného psa. Punťa byl nenávratně pryč… A nebo ne?

Punťa byl stále v ohraničení opadaných kmenů. Jediná možnost, jak se dostat pryč, byla přeskočit rozžhavený kámen který mu zachránil život a uniknou tudy. Přeskočit potok a obejít v nebezpečí života jistou smrt. Punťa se vyškrábal na rozžhavený kámen a zakňučel jak mu žár z kamene zpaloval tlapky. Dostal se nakonec ven z lesa avšak jinou stranou.

Našli ho jiní lidé, a dali ho do útulku, oni neměli psa a jejich dítě mělo na psi alergii. Otec sliboval Petrovi nového psa. Když druhým dnem došli do útulku Petr obcházel všechny psi, žádný jako Punťa. Ale nemusíte mít strach! Punťa se nakonec přeci dostal do dobré rodiny ale petr Punťu již nikdy nepotkal. Tak přeci byl navždy pryč.

Eliška Jarošová

kategorie Próza do 23 let