Čvachtova kouzelná basa (P)

Trampská pohádka

   Stalo se to tenkrát, když celých šest týdnů pršelo. Říčka Klenice se široce rozlila ze břehů, že připomínala řeku Orinoko.

   Tou dobou byl na vandru Čvachta. Rozlitá voda mu překřížila cestu. Chtěl již změnit směr, ale v tom spatřil uprostřed vodní plochy na velkém balvanu stát stařečka, stařečka věchýtka. Bezradného stařečka, který nevěděl, jak se má dostat na suchou zemi.

   Zul si Čvachta kanady, zul si je po čtrnácti dnech putování. Vykasal si nohavice a ukázal světu svá bohatýrská kolena. Odvážně vkročil do divé vody, odvážně vstoupil do království divoké mřenky, zákeřné bělice a krvežíznivé pijavice. Jeho rázný krok čeřil nekonečnou vodní plochu. Dorazil k velkému balvanu. Stařečka, stařečka věchýtka si položil na svá široká ramena a bezpečně přenesl na suchou zem.

   Poděkoval stařeček Čvachtovi, poděkoval mu stařeček věchýtek a pravil mu: Vidím Čvachto, že máš dobré srdce a proto se ti odměním. Dořekl stařeček, dořekl věchýtek a rozplynul se v ovzduší. Místo stařečka stála před Čvachtou krásná nová basa.

   Nebyla to basa ledajaká, byla to basa kouzelná. Večer, když Čvachta dorazil do kempu divých trampů, uslyšel jejich neumné brnkání a vrzání. Naladil basu, zahrál na ni a hle – neumné brnkání se změnilo v koncert. Všichni začali hrát tak, že by jim záviděl i Johny Cash.

   Roznesla se novina o Čvachtovi a jeho base krajem. Roznesla se do všech osad v blízkém okolí. Roznesla do všech osad v širším okolí. Roznesla do všech osad v širokém okolí. Všichni ho zvali na potlachy. Všichni chtěli, aby u nich hrál. Kam přišel se svou basou, tam i ta nejhorší kapela hrála tak, že by vyhrála Portu.

   Velké kouzlo basy trvalo ještě dlouho potom, co Čvachta na jiný potlach odešel.

   I zpychl Čvachta, zpychl náš rek udatný. Zatěžko mu bylo s basou na potlachy chodit. Basu v koutě svého příbytku postavil a na potlachy s baskytarou chodil. Věděl, že kouzlo basy se zabydlelo v jeho prstech. Jen občas, když byl doma sám, na kouzelnou basu si zabrnkal.

   Jednou, když už dlouho na potlachy s baskytarou chodil, vrátil se ze svého hraní domů. Nemilé čekalo ho překvapení. Kout, ve kterém basa stávala, byl prázdný. Myslel si Čvachta, že nějací pobertové jeho basu sebrali. Najal si Čvachta nejlepší stopaře, nejlepší slídili. Basu však všichni marně hledali.

   Dál chodil na potlachy hrát. Kouzlo však pomaloučku, potichoučku mizelo. Jeho sláva pomalu vyprchala. Protože to byl dobrý trampský muzikant, stále ho zvali na potlachy. Říkávali: Čvachta hraje dobře, ale když měl basu, to byla pohádka.

   Kam basa zmizela? Přestalo se jí u Čvachty líbit. Stála pořád v koutě, na potlachy ji nebral. Basa se vrátila k pohádkovému stařečkovi, vrátila se k věchýtkovi. Společně s ním čeká, až zas bude šest týdnů pršet, až se zas Klenice rozlije do šíře, že bude připomínat řeku Orinoko. Čeká, až půjde jiný trampský bohatýr – muzikant, který stařečka přenese na suchou zem. Čeká, až ji stařeček tomu bohatýru za jeho dobré srdce dá, aby zas svým kouzlem rozehrála srdce a prsty mnohých muzikantů.

Zdeněk Plešinger – Viking

Kategorie Próza