Dámský vandr (P)

Stůl. Čtyři židle, jedna volná. Tři hrnečky s horkými nápoji, vzdálená hudba a mé dvě kamarádky. K tomu si přidejme páteční podvečer a nekuřáckou část restaurace Pod Lípou a máme obrázek pohody. Co si budeme povídat, drbeme. Ostatní kamarády, kolegyni z práce, co je těhotná a nějak moc to řeší, úřednici na poště a její nesmyslně dlouhé nehty, všechno probereme. Kája se právě rozčiluje nad uštěpačnými poznámkami svého milého, který v doprovodu ostatních mužských z naší osady před několika hodinami vyrazil na vandr.

„Prej že slepice, co radši zůstane na hřadle, já mu dám. Když von má vysokej tlak, to se pak hned zahřeje, teď v listopadu už kolikrát v noci i mrzne a to já bych se vůbec nevyspala.“

Souhlasně pokyvujeme. Všechny tři jsme snadno odolaly jejich pozvání. Zejména při vidině volného víkendu, kdy se konečně máme čas slézt dohromady a probrat vše důležité, doma všechno vyprat, v klidu uklidit, něco si přečíst a těšit se, že zase budeme půl hodiny drhnout ešusy, až se nám naši dobrodruzi vrátí. Koneckonců, i pro ně bude teplý domov a večeře dostatečným důvodem těšit se v neděli domů. Jen by nám to nemuseli tolik dávat sežrat. Aby vypadali ještě víc hrdinně, metají kolem sebe narážkami na naši pohodlnost a přílišnou zženštilost, přestože nás vlastně na tom vandru ani nechtějí. Co taky s námi, když nám je věčně zima, máme hlad a ta šiška nás tlačí tak že se na ní prostě spát nedá, o bolestech v zádech ani nemluvě. To víš, kotě, tohle je pro tvrdý chlapy, asi jsou i takové, které by to byly zvládly, ale ty mezi ně nepatříš.

Shodly jsme se na tom, že tvrdit něco takového je od nich projevem nedospělosti a potřeby honit si triko a vytahovat se nad námi a za každou cenu nám dokazovat svou převahu.

„A to je vyloženě nespravdlivé.“

„Velice.“

„A nesmí se to tak nechat."

„V žádném případě."

„Však my jim ukážem."

„Zkrátka jsme se dohodly, že abychom vyvrátily tvrzení o drůbeži, vyrazíme o víkendu také. Venku spát nebudeme, to ne, nejsme přece blázni. Každopádně byla stanovena trasa, vytyčen cíl, smluven čas odjezdu a styčný bod. Plny odhodlání jsme se kolem desáté hodiny rozešly do svých postelí, přičemž jsme škodolibě vzpomínaly na pány dobrodruhy, kteří se patrně po heroickém výkonu s cílem rozdělat oheň právě choulí v těsné blízkosti jeho plamenů.

Druhý den vstávám časně, do termosky vařím čaj, do batůžku balím vše potřebné. Náš tým neohrožených žen má sraz na náměstí přesně v devět hodin. Jak je mým dobrým zlozvykem, nestíhám se vypravit včas a nabírám zpoždění asi dvacet minut. Což ale nevadí, neboť mi po nástupu do tramvaje přichází omluvná esemeska od Adél, která je v podobné situaci. Kája bude muset počkat, ale jak ji znám, nebude jí to vadit.

Už stojí na zastávce. Adél se žene přes náměstí, vítá nás radostným sdělením, že když si byla koupit svačinu, viděla v Albertu naprosto boží slevy, budou rekonstruovat prodejnu a všechno vyprodávají. Hned se nám chlubí svým úlovkem. Marcipán, sice ho nepotřebuje ale byl za dvacku, sadu barevných brček, čtyři krabice rýže a pět balení těstovin, je toho dost, ale za ty ceny, no nekup to, žeano. Obdivujeme obsah její igelitky a snažíme se ignorovat fakt, že se jí s ní patrně půjde pěkně špatně. Kája projeví touhu také navštívit to slevové království, času máme dost, takže nenamítáme a místo na nádraží nabíráme směr supermarket. On ten hrad počká, stejně už tam stojí bůhvíjak dlouho. Albert je součástí nákupního centra kousek od středu města, vrháme se do davu ve snaze ukořistit také něco neodolatelně levného.

V obchodě je spousta lidí, takže nám trvá skoro hodinu, než nás kolos zase vyplivne ven. Každá třímáme svou tašku a zklamaně hledíme ven. Z nebe padá voda a když se otevřou posuvné dveře, ovane nás studený vítr. Díváme se jedna na druhou a na mysli máme totéž. Co teď? Napadne mě spásná myšlenka.

„Holky, tady vedle je Ikea a tam když máš kartičku, dostaneš kafe zadarmo.“

A protože já kartičku mám, shodneme se na tom, že nejlepší bude, když se tam půjdem na chvíli posadit a přečkat ten nečas. Kdyby něco, můžeme přeci jet až v poledne, vždyť se nic nestane, když půjdeme kratší cestou, tolik té přírody taky vidět nemusíme. O dvacet minut později už se rozvalujeme v pohodlných křesílkách a maličkou vidličkou ukrajujeme kousek švédského dortíku. Zapovídáme se. Průběžně si doléváme kávu a vydržíme takto zhruba další hodinu, během které vyprávím o plánu rekonstrukce našeho obýváku, jehož realizace se zatím tak docela nedaří. Listujeme katalogem a předáváme si dobré rady. Rozhodnutí podívat se i na expozice dokonalých švédských rodinných obydlí na sebe nenechá dlouho čekat, a tak další dvě hodiny trávíme zkoušením gaučů, přikládání různých barevných látek na komody a diskuzí, zda je lepší barva ořech či barva třešeň, případně porovnáváním dvou téměř identických oranžových fleků na zdi, jeden s nádechem meruňkové, druhý lehce do okrova. Objevila jsem báječnou konev na vodu, Adél papírové úložné krabice za polovinu ceny, Kája se jenom dívá.

Suneme se k pokladnám a o pár minut později, obtěžkány taškami, opouštíme nákupní středisko. Venku sice přestalo pršet, ale pomalu se začíná stmívat, je už přece listopad. V dobré náladě sedáme na autobus a jedeme domů, čeká nás ještě úklid a skládání prádla.

A tak jsme nedojely ani na vandr, ani na výlet, dokonce ani za hranice města. Tvrzení o slepicích jsme se rozhodly nechat upadnout v zapomnění, ale rozhodně jsme si nenechaly vzít pocit, že jsme to těm našim chlapům pěkně natřely.

 

Lenka Fránová – Lenucha

kategorie Próza do 23 let

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz