Dardanely (P)

 

Někdo z party si asi umanul opět se vrátit - a zase vstoupit - do minulosti. Omládnout hned o několik desítek let... Co, co obnáší obrat zpátky, až tam, odkud jste kdysi vyrazili? Naše skalní parta se po létech o jedné nekonečně dlouhé, olovnaté a tuhé zimě, bez přípravy a bez povelu, svévolně rozklížila. Hned na to, ač s probouzením jara, se s táním v sypký písek rozpustila. Dokonáno jest bylo... Dneska, po tolika létech, letících jak voda průrvou skalního kaňonu, je ten zločin jednou provždy, dokonale promlčený. Je polehčující okolností, že vlastně došlo na důsledky hlodavých svatebních erozí, plošných i hloubkových. A vůbec tak a onak, jak se to v životě stává. Pořád se v něm něco děje! Mezitím éru oprašovaného socialismu, vystřídala sebevědomá éra navyšování základů kapitalismu. Také už ne, zrovna krátká. Zpestřovaná lákáním pokusných králíků k hrám na nadějná odrážení se ode dna... (To chce mít v bahně hodně ploché nohy, ale s těmi se zase špatně vykračuje.) Všechno, co bylo, spolu odečteno a sečteno, rovná se několik desítek let, plných pytlů starých kalendářů... Jak se ukázalo, někteří z nás i po rozpadu party, pokračovali v hledání lesní moudrosti. Jen jinde, dál a dál se kochali přírodou, květenou a zvířenou. Ve věčné, dobrovolně zvolené, tulácké, čundrácké řeholi. Všechno potřebné k životu, nám štědře dává příroda. Příroda je úžasný štědrák! (Tolik z našeho cancáku.)

Ať už je to tak anebo tak, přeci jen je zvláštní, že po t a k o v é době si teď někdo vzpomenul, nezapomenul a i mně přišlo poštou, jednoho krásného dne, psaní. ZVADLO! Návraty však zrovna mojí oblíbenou disciplínou nejsou. Leč, čím méně se mně někam chce, vede to k opaku, a já tam nakonec j í t musím. (Zajímavé, že to platí i naopak.)

Co mě nejvíc potěšilo, byl zvadlém určený cíl. Pořád teda existuje hospoda „U SLUNCE"! Baže, musí! Spadla klec! O dlouhých sobotách, patřívala trampům. Dnešní vzácná „živá hudba", tu byla naprostou samozřejmostí. Tady se hrávalo s drsnou něhou na HOUsle: HOU, HOLI. fOUkalo vrOUcně harmonikOU: OU, OU, OU. Hů, Hů, hučely hřebeny hubafoa zpívala se ARIZONA i NIAGÁRA. Co jen bylo tenkrát kanad a fórů. Točila se piva, také basa, a vůbec všechno možné kolem, se náramně dokola točilo. Dobře bylo – po pořádném vandru. Občas, teď už to jde prozradit, občásek i – jako přijatelná změna, namísto něho:

Zpívám si cestou z osidel,

ještě bych deštěm zahrát chtěl.

Náležím ti, zmoklý na kůži,

zapršelo-li i na růži?

Místo srazu bylo originálně dvojí – a každému na vybranou. B u ď na kopci – přímo „NA ROZHLEDNĚ." (S výhledem na široké, zelené a modravé obzory.) N e b o – pod tím kopcem: „U SLUNCE". (S nostalgickým výhledem na rozhlednu.) Že by šlo o nenápadný „test ČČČ UUU" (čilosti a čipernosti či usedavé usedlosti účastníků)? Uf!

Váhal jsem, zda mám NA ROZHLEDNU jít či nejít. Pevně rozhodnutý na rozhlednu j í t, dorazil jsem nakonec v pravé poledne a jako úplně první. Samozřejmě, že... že do hospody U SLUNCE! Vlakem se mnou nikdo nepřijel a na spícím nádraží jsem vystoupil sám. Rád jsem hned zjistil: „U SLUNCE" to staré trampské, alespoň v těch zdech, pořád nějak zůstává. l když po více než třech desítkách let, bylo pochopitelně jinak vymalováno. Tipuji, že nejméně tak, dobře dvakrát. Také naše staré, zlaté stoly jsem poznal, židle byly novější... Největší stůl v lokále byl jako jediný, pokrytý bílým ubrusem. Ležela na něm velká cedulka: „ZADÁNO od 14,00 H." Dlouho jsem u toho stolu seděl sám. Přemýšlím, kdo asi přijde. Pomalu při přemýšlení popíjím první, prima pěnivé, perlivé pívko. Mělo pěknou čepici. Jak tak šel čas, tik, ťak, rozpité, už ji nemělo. Vyhlížel jsem stále častěji z rozevřeného okna do zeleně a bedlivě jako stopař pozoroval, kdo vstupuje do lokálu. Ne, tenhle směšně poskakující strejda a mračivá teta, opravdu se záhy ukážou nebýt FREDEM, kytaristou a anekdotářem a ani ta podmračená sousedka není NELLY, pohodová vandrácká. Usměvavý fořt, baculatý nadcenťák, vážící cent a k tomu dobrou půlku dalšího centu, také v partě nebyl. S ním bychom s přehledem vyhrávali přetahovanou lanem a nelítali bychom jako hadr na oleji! Taktéž by za nás vítězně házel, metal a vrhal. Vlastně škoda, že nebyl náš. Ale byl! Hned mne poznal. Pozdravil a představil se jako „věčně hladový hubeňour z Bosporu"'.* Podle názvu průplavu i hlasu basu, byl jsem hned doma. Byl to JARDA, vlastně DARDA. Největší karbaník naší bandy. Přezdívku DARDA dostal podle karetní hry, tří karet jdoucích za sebou. DARDA přivedl do naší party NELLY. Pikovou tmavovlásku s černýma očima. Mírně robustnější trampici. Přezdívku NELLY, pasující k DARDOVI, dostala Jíra ihned, jak mezi nás přišla. Byl to dokonce můj nápad. DARDA a NELLY, se dostali až do zeměpisu, co by slavný průplav – DARDANELY.** Kdo umí, UMÍÍÍ. S DARDOU jsem se hned z kraje bavil, jakoby vůbec žádné pauzy nebylo. Samozřejmě, hlavně o NELLY. Co a jak se s ní děje teď, nevěděli jsme. A tak jsme o to více vzpomínali, jak to tenkrát bylo:

Pro NELLY byly i sebedelší dálavy kilometrů, jen takovým malým, pohodovým couráním. Kdykoliv se na vandru cokoliv nevšedního přihodilo, semlelo, a tak to šlo vlastně pořád napořád, říkávala si pro sebe, i nahlas pro nás: „No, to jsou zážitky!". Jakmile došlo k něčemu většímu, divila se NELLY pro změnu slovy: „ To jsou brka! No, to jsou brka!" Vůbec nejvíc, co člověk může pro sebe udělat, je mít radost! Tu NELLY měla. NELLY s námi jezdila poměrně dlouhý čas, až do doby, kdy se překvapivě s DARDOU rozešla. Kromě NELLY, žádná jiná trampka na našich strašných stezkách, s pokořováním skalních PEKEL i se sráznými výstupy, až do NEBE, dlouho nevydržela. Dokonce nadějné lehké a těžké atletky, které mezi nimi byly, i se svými puchýřky opadávaly a odpadávaly cestou necestou. Vracely se autostopy nebo ze záchytných autobusových či vlakových zastávek. Na NELLY se muselo dávat bacha, aby nás neutáhla na nějaký pěkně prodloužený výšlap. Přitom jí to bylo šuma fuk, kam. Hlavně, že to šlo j í t dál a dál. Nejednou z toho byl najednou malér, jako když v zakázaném, utajeném vojenském pásmu, opakovaně přesvědčovala víc a více nechápavého kapitána československé lidové armády, že nějaké cedule tam možná byly, ale my o nich, bohužel, vůbec nevíme. Kapitán na konec, přeci jen mávnul rukou...Podrobněji o tom bych raději, někdy příště, jindy. Indy. (Vždy a v každé době, teď už to víme, nejvíc při průšvihu záleží na tom, na koho, na jakého dobráka anebo funebráka, zrovna právě padneš. Hlásání zásady, padni komu padni, zas tak moc přesvědčivě nezní...)

Na každém kopci rozvracela NELLY naše přiměřené sebevědomí nejvíce. Její požadavky, vylézt hned ještě na ten a ten sousední kopec a pak ještě ten, to se nám chodivcům, moc těžko odmítalo. NELLY obohatila Einsteinovu obecnou teorii reality o nečekaný objev. Podle NELLKY jsou energie, čas, prostor i hmota spolu neodlučitelné a dokonale spolu v horizontu splývají v jedno jediné, propojené centrum. Převedeno z teorie do praxe, u NELLY šlo o její vždycky velkolepý pocit, jak je to na ten druhý a další kopec vlastně kousíček cesty. Na vrcholu hory stačilo jen ručku natáhnout – a další vrchol byl úplně na dosah! Tomuto vzletnému POCITU RUČIČEK, víc a více propadala, čím více jsme spolu sta kilometrů našlapali a vzduchometrů (při nebetyčných stoupáních) vystoupali. Až už by za jedno jediné sobotní dopoledne, nejraději zlítala celé České Středohoří, a k tomu by si na odpoledne přidala nádavkem báječné kopečky malebného Českolipska. Pak by si navečer zaplavala v teplé vodě jako kafe, na Mácháči. Na ostrůvek tam, a na pláž lážo plážo zpět, což by jí pro ten den mohlo, možná, pod spací strom stačit. Trasy na celé léto by nejraději stihla za jedinou sobotu. Tím mě NELLY inspirovala. (Shodou okolností, dost přispělo k napsání mého sonetu o tom že „LÉTO BYLO V SOBOTU," tehdejší chladné počasí. Globálnímu oteplováni by se tenkrát vysmál každý. Baže, ba, že i bašťouni tenkrát byli – stejně jako dnes.)

 

LÉTO BYLO V SOBOTU

Ze slunce náhle je to,

v sobotu bylo léto.

Ráno spolklo břicha měst,

asfalt z rozehřátých cest.

 

K poledni sluneční žár,

pod kůží hřál o požár.

Mraky prší pod vodou,

vzduch nespavou pohodou.

 

Zas táborák růží květ,

co je přes les celý svět.

A potom už není,

sobotní víc než sněni.

LÉTO BYLO V SOBOTU – S HARMONIKOU V CHOBOTU!

(Tenhle sonet jsem kdysi tenkrát poslal do Mladého světa – do Trapsavce! Jen nahlédnout do archivu!)

 

NELLY netušila, že vzdušné čáry jsou určeny k přímým přeletovým přesunům, leda pro tažné ptáky. To zase mně je líto věčné ztrácení již jednou pracně dosažených výšek. Když jeden na trase někam vystoupá, zase musí sestupovat, sestoupat dolů, znovu vystoupat, nahoru, sestoupit, vystoupit, sestoupat... Čím to, že stezek, které by vedly pořád dolů s kopečka, je tak strašně málo? Obráceně – nahoru – to je jasný standard. Také hora se dvěma vrcholy je poměrně vzácným nadstandardem. Nehrbaté trasy po horském hřebenu, jsou vzácnou lahůdkou. Přesto, pořád chodím rád, i nahoru, i když raději, hlavně dolů. Sic ale, nesmějí být schody.. .(Jakýmpak asi mohou být, u m ě l é schody – přírodním útvarem?!)

NELLY nikdy neuvažovala, že zpravidla musíš z vrcholu sestoupat, pak překročit celé údolí a až po této mezihře, lze pomalu stoupat a brnkat na další vrchol. Nikdy neříkej nikdy, protože NELLY i na mapách oslňoval pohled na krátkou vzdálenost těch nejzhuštěnějších vrstevnic příkré hory – tam budeme hned, vidíš, podle mapy zbývá už jenom kousíček... Ani ne, centimetr. Jo, NELLY. NELLY byla kus! Chodivky byly a vždycky budou vzácností. V tomto směru byla NELLY neskonalým pokladem. Aniž by tušila, zlatým pokladem, byť skrytě zakopaným. Také si tenkrát všechno fotila. Kdepak asi ty fotky z cancáků jsou? Také o pokladu z naší zátoky se už jenom nostalgicky zpívá:

Pod kamenným srdcem

Divokých bílých skal,

pod skrytým pokladem

sám ďábel se tam smál...

 

Opřený do pádel,

zlatokop v kánoi,

nepádluje ďábel,

vesluje v příboji...

 

Bůh proklel Zátoku

Divokých, bílých skal.

Soudek od patoků

Zlatokop vykopal... P A L!

 

O půl třetí přistál U SLUNCE holohlavý FRED s kytarou. Spolu s ním, a to bez jediného šedivého vlásku, si to vesele přihasil vlasatec TOM. Vlasatcem byl taktéž tenkrát, přičemž ho stihli jednou ostříhat... Vlasatcem je i dnes. Pořád s obličejem bohatě zkropeným, neoholeným strništěm vousů. Jako dřív. Jen vrásky mu přibyly. I skalám přibývají, jenže každá vodorovná ve skále, tak za pár staletí. (TOM se holí výhradně v neděli, ne každou.) TOM kupodivu ihned DARDU poznal a DARDA TOMA. Jak by ne!. Vždyť právě ti dva spolu začínali jako trampíci. Velice čile se učili, ponejvíce sami od sebe, též dle doslechu, jak tábořit a jak si při tom správně vést. TOM byl pověstný tím, že všechno hnedle (z tepla) za tepla vykecal. I to, co nevěděl, všem pověděl. Na dnešní slezině se od začátku snažil mermomocí dokázat, že je to s ním na stará kolena daleko, daleko horší, než za mlada. Chudák DARDA! Co všechno si o jejich slavné, čundrácké elévské éře, vyslechnouti musel! Těžko bylo posouditi, řečeno rozšafně knížečky – na ti,ti, ti, zda šlo o nefalšované příběhy ze života, či už o žhavé trampské anekdoty. Nebo o knížecí fóry! Zelené semafory! Kanady! Ledaže, ledaže by se časem neuvěřitelné příběhy a příhody, anekdotami staly. Tak TOM zavzpomínal třeba na to, jak si pro začátek pěkně upytlačili s DARDOU, zatoulanou slepici. Jak ji nekonečně dlouho dělali. Dlouze dlouho, až se jim sliny tááákhle sbíhaly. Slípka byla zpracovávána ryze přírodně, tj. neoškubaná, v peří oplácnutém bahýnkem, dle zaručeného receptu z první ruky, od jakéhosi zaniklého indiánského kmene. Na praskavém čmoudícím ohništi, dekorativně krmeném senem (z několika kupek sena...) Chudák slípka pípka, skončila nakonec celá ve strouze! Samo, že si ji dělali bez vyvržených vnitřností... Aby toho nebylo málo, TOMA prý DARDA jednou navečer, na venkovském hřbitůvku, vzdáleném dobré dva, tři kilometry od cílové vesnice, vehementně přesvědčoval, že podle mapy musejí být dávno a dávno na nádraží a proto nemá cenu, dál někam chodit... DARDA dělal, jen tak dělal, že klidně pokuřuje... Jenom pořád víc a víc, neustával v mávání rukou. Rozpohyboval při tom tak nešťastně bílé obláčky kouřového dýmu, až je soustředil přímo pod nos FREDA. FRED, coby ze zdravotních důvodů nedávno přeučený nekuřák, se trhaně rozkašlal. Vlastním lokem piva se FRED málem, potupně zadusil. Naštěstí DARDA mu hned uměl dát první pomoc. Herdy, perdy do zad. V okamžiku, kdy si FRED konečně trochu loknul kyslíku, v tom mžiku vpadla do lokálu... No? Kdo? Kdopak? Kdo, asi tak, tak? NELLY! Vůbec se nezměnila, ani trochu nezestárla! Ve svém nejoblíbenějším, maskáčovém oblečku, spustila: „Ahoj, kluci! Jste pěkní kámoši! Kam jste se poděli, že jsem musela nahoře tak dlouho tvrdnout – úplně sa-ma?"

JÁ: „Á, mně se z okna už v poledne zdálo, že z rozhledny něco pořád zběsile mává a mává."

NELLY: „No, to jsou s Vámi zážitky! S tím, že by na rozhlednu vůbec nikdo nepřišel, s tím bych ani ve snu nepočítala. Takoví jste byli dřív couraví, toulaví...!"

JÁ: „Hele, NELLY, jak ty to děláš, že vůbec, ale vůbec nestárneš?! To není možný. Podívej se na nás, dědky. Ty jsi jako dřív. Co, dřív. Jsi teď ještě mladější fešulí, než jsi bývala dřív!"

NELLY: ,, Víš, kudy jdu, tak se směju. Asi proto že se směji, ať se děje, co se děje."

JÁ: „To víš, NELLY. Nás už musíš omluvit. My trpíme na nohy...!"

NELLY: To jo, jo. Hezky přiznej, že hlavně na ty ženský... "

Takže. Zbylo nás pět. Fredy konečně sáhnul po kytaře. Zpívali jsme. Já jsem pořád musel pozorovat NELLY. Přece není možné, aby NELLY nežila svůj život kupředu, aby se vůbec nepřemisťovala z minulosti, která je nenávratné ta tam - a ožívat může leda vzpomínkou:

Z číší rum je dopit,

to je věčná škoda.

Stopy koňských kopyt,

plní kalná voda.

 

Stopy plní voda,

jupí, jupí, jou, jou.

Tu si skotu stáda,

ráda vypijou, jou! JOU!

 

Co jsme si toho tenkrát kdysi s NELLY a s DARDOU napovídali... O nesmrtelnosti chrousta... O Einsteinově teorii reality... Vždyť k tomu přímo provokativně vybízela, zlatově květnatá, hvězdnatá obloha. Sýc i Měsíc. Táborák kvetoucí růží, hřál nás nesmírně krásně z jedné strany. Z druhé se připomínala a sálala do morku kostí, vesmírná zima... Když padaly hvězdy, vždy jsem si něco přál! Moc se mi toho nevyplnilo... A přece... Zpíváme si vesele, a sice, jak mládí prchlo v dál. Baže, mládí už je v... v dáli. I NELLY si to zpívá a DARDA jí cosi šeptá. Pořád se něco děje! To jsou zážitky! No, to jsou brka!

 

*** *** ***

S DARDOU jsem se vracel lokálkou. Mlel jsem dokola, jak je možné, že NELLY vůbec nestárne... Jindy upovídaný DARDA, poslouchal a skoro celou cestu starostlivě mlčel. Až když jsme přestupovali a rozloučili se, zpátky na mne zavolal: „ ...to byla její dcera, ale nech si to pro sebe!" Vrátil jsem se ohromený k DARDOVI, abych ještě vyslechl, že: „NELLY nás všechny sezvala. Musela j í t na operaci. Je to s ní nějak špatný... Hlavně to, prosím tě, nikomu neříkej. INA zase příště určité dorazí! AŤ je to třeba zázrak! Bez NELLY – naší

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz