Důlní neštěstí (P)

   Důl President Gottwald, nositel Řádu práce, žil svým neměnným tempem. Ve dne v noci se točila kola těžních věží.  Na té největší byla umístěna pěticípá, rudá hvězda. Každý den mě na nedaleké brigádnické ubytovně uspávaly i budily monotónní zvuky strojoven, prádla a železniční vlečky. Přes tři tisíce zaměstnanců se střídalo v třísměnném provozu.

* * *

   Z dob, kdy měli havíři fůry dětí a v každém domku žilo několik rodin pohromadě, se udržel zvyk, neposílat na jedno pracoviště a stejnou směnu bratry, či otce a syna. Kdyby se něco semlelo, aby tam nezůstali všichni živitelé. Proto jsme se s Mirkem pod zemí nikdy nepotkali. Dvanáctého září 1974 jsme sice šli oba na ráno, ale každý na jiné místo. Já jsem sfáral šachtou číslo čtyři, on dvojkou. Směna, jako každá jiná – ohlušující kvílení vzduchových vrtaček, kovové klapání sbíječek, sem tam jadrnější výměna názorů. Byl čtvrtek, nějakých čtyřista metrů nad námi snad svítilo slunko, pomalu se blížil dlouhý víkend. S lopatou přes rameno jsem pendloval po přesypech, udržoval množství spadaného mouru na únosné hranici a jako vždy si pohvizdoval, nebo zpíval některou z trampských písní. Šorty a Džou jezdili s námi v partě, pálili s námi značky do telat... Zejtra si vyjedu někam dál, do Čech, když mám v pondělí až noční... ňáký tý ráně, nebo špatný kartě od ucha k uchu dovedli se smát...

   Ze samomluvy a poklidné, stereotypní činnosti mě vyburcovalo rychle se přibližující blikání štajgrovy lampy. Tato signalizace, docílená trhavými pohyby hlavy ze strany na stranu, se nepoužívala pro nic a za nic. Většinou šlo o varování před nebezpečím. Zpravidla rozvážný a vyrovnaný chlapík se řítil chodbou a skoro zoufale volal: „Vypouštějte vodu z potrubí, nebo se ti dole utopí!“ Zprvu jsme nechápali, co po nás chce, ale i tak někdo rychle zastavil pásy, na které jsme vylezli a otevírali jeden kohout za druhým. Ještě celý udýchaný nám své počínání vysvětlil: „Utrhlo se lano a dole je klec plná lidí...! Na dvojce. Naštěstí je voda z jámy vyčerpaná, ale potrubí je vyrabované a všechno teče na ně. Kurňa!“

   Chvíli trvalo, než jsme si plně uvědomili, co se stalo. Mě navíc blesklo hlavou – vždyť brácha dnes sfáral do dvojky! Nic do nás nebylo a hned, jak to bylo možné, jsme mazali k šachtě. Honem nahoru, vysprchovat a do kantýny, kde se snad něco dozvíme.

   Na povrchu bylo boží dopuštění – sanitky, hasiči, kriminálka a … pohřebáci. První nemilosrdná zpráva byla, že jsou tam mrtví a spousta zraněných. Ranní směna se z úseku, kde k havárii došlo, musela nahoru dostat jinudy, oklikou, a ne všichni znali nejkratší cestu. Jak se postupně trousili ze sprch, přinášeli nové a nové smutné zprávy. Dvoupatrová klec byla určena pro přepravu dvaatřiceti horníků. Ten den měla před šichtou poradu parta předáka Machů. Právě ti sfárali, spolu s několika štajgry, jako poslední. Do vrchního bonu šestnáct chlapů, do spodního zbylých devatenáct. 

   Lano bylo testované na mnohem větší zátěž, ale jak prý později zjistila vyšetřovací komise, bylo poškozeno dlouhodobým působením slané vody. Agresivní prostředí mělo na svědomí i další, pro mnoho lidí osudnou závadu. Drapáky, které se měly v tomto případě zarýt do vodicích hranolů a pádu zabránit, byly zarezlé a spustily se příliš pozdě. Několikatunové monstrum se řítilo dolů. Asi po stopadesáti metrech se lano kdesi zachytilo, napružilo a klec o pár metrů povytáhlo. Většina havířů skončila na podlaze. Tohoto mrtvého bodu údajně využil jeden ze štajgrů a navzdory zlomené noze vyskočil z klece na jeden z mnoha údržbářských žebříků. Lano se uvolnilo a následoval pád do hlubin, až na samé dno. Všechno, co bylo v šachtě nainstalované, brala klec s sebou – modřínové vodicí lišty, ocelové větrací potrubí, voda, elektrika. Tuny železa a dřeva padaly spolu s klecí, plnou horníků. Zraněný štajgr se vydrápal na nejbližší mezipatro a volal dispečerovi. Ten ještě nic nevěděl a mladíka podezříval, že je opilý...

   Běžně jsme se v plně obsazené kleci takřka nemohli hýbat a ti vyšší šoupali přilbami o strop. Spodní bon té utržené se po dopadu zdeformoval natolik, že byl vysoký něco málo přes metr. Někteří chlapi prý měli kyčle až v hrudním koši...

* * *

   Ti, co přežili, později tvrdili, že bylo v padající kleci ticho. Naražeči na jednotlivých patrech zase slyšeli šílený řev. Také pozdější, oficiální zpráva o příčině něštěstí, se rozcházela s tím, co se říkalo těsně po události. Nejprve za stav lana zodpovídala státní zkušebna, pak nějaké pracoviště v NDR a nakonec odsoudili slanou vodu!

   Ať už byla příčina jakákoliv, teď se členové záchranné báňské služby, tam dole, brodili v krvi a bojovali o lidské životy.

* * *

Stále jsem vyhlížel Mirka. Bylo skoro jisté, že ten den přišel do práce včas a s partou, která fárala poslední, neměl nic společného. Užuž mě začaly hryzat výčitky - proč jsem ho nenechal na pokoji, ať si třeba seká absence, ale v tom jsem ho zahlédl. Na nádvoří postával se svými spolupracovníky, kteří ho, navzdory průšvihům a na štajgrovu přímluvu, znovu přijmuli mezi sebe. Ulevilo se mi a jako mnohokrát v životě jsem přeskládal žebříček hodnot. Tentokrát mi z toho vyšlo – lepší živý a zdravý brácha absentér, než posmrtně vyznamenaný hrdina. Lepší o krok zpátky uskočená vitrína hříšníků, než fotografie s černou páskou na čestném místě, tovární siréna a vyvěšený černý prapor.

* * *

   Ten den si nechali horníci pár autobusů ujet. Nikomu se domů nechtělo. Venku, u brány se tvořily hloučky žen. Stejné, jaké bylo možno vidět v sociálně laděných filmech z doby uhlobaronů. V zástěrách, jak ve chvatu odběhly od plotny. Některé zlověstně mlčely, jiné hystericky ječely. Jména mužů, kteří v kleci byli, se dala zjistit lehce. Ve vzduchu visela otázka, koho v jakém stavu vynesou a jakou barvu bude mít auto, které ho odveze. Projít kolem žen, z nichž některé už se cítily být vdovami, se rovnalo pověstné uličce. Jejich pohledy spalovaly a vyčítaly – jak to, že vy jdete domů po svých, když ti naši tam zůstali?

   V den neštěstí nám bylo jedno, do jakého bonu v kleci lezeme. Hlavně rychle nahoru. Druhý den však byl pátek, 13. září! Do spodního dílu klece se nikomu dvakrát nechtělo.

   Konečná bilance té smutné události zněla – osm mrtvých a víc, než dvacet těžce zraněných, z nichž ještě jeden zemřel.

* * *

   O výplatě seděli ve vestibulu, u stolečků, pojišťovací agenti. Nabízeli výhodnější sazby pro případ smrtelného úrazu. To by člověk nevěřil, jak se jednomu uleví, když si připlatí...

   Od neštěstí na Gottwaldu už uplynulo víc, než šestatřicet let a já si vždycky, když lezu do nějakého výtahu, na neznámé kamarády vzpomenu.

   Zdař Bůh!

 

Antonín Pačinek – Apač

Kategorie Próza

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz