Dvanácterák (P)

   „Prásk!!!“ rána jak z děla prořízla klid usínajícího podzimního lesa. „Prásk!!“ kulka mi zasvištěla kolem hlavy a zabořila se do kmene borovice pár kroků ode mě. Praštil jsem sebou o zem přesně tak, jak se to člověk může naučit snad jenom na vojně, a teprve potom mi začalo docházet, co se to vlastně stalo. „Jo brácho – sotva ses voženil – už si tě nimrodové pletou s vysokou,“ šklebil se na mě Tom ze svého čerstvě objeveného úkrytu za vyvráceným pařezem a ukazoval hlavou směrem k posedu na opačném konci paseky, odkud se k nám hrnula postava v hubertusu. Jenomže, abych pravdu řek´, do smíchu mi tenkrát zrovna moc nebylo.
   „Co tady děláte, blázni jedni zatracený?! Dyť sme vás mohli zastřelit!“ křičel už z dálky hubertus.
   „Tiše, Vomáčka, krucifix,“ zasyčel mu za zády uhlazený pán v zeleném kabátě, který ho mezitím dostihl. Oba došli až k nám. „to jsem si moh´ myslet,“ změřil si nás uhlazený pán nevraživým pohledem,“ chtěli jste tu někde chrápat, co?“
   „Ne.. my se tu jen tak… procházíme.“
   „A co ty bágly, hergot, nedělejte ze mě blbce, nebo vás to eště bude mrzet.“
   „Was ist den los?“ na okraji paseky se objevil udýchaný tlusťoch v koženém kabátě, jehož prasečí vzezření korunoval klobouk se štětinou. „Wa?! Soldaten? Was wollen Sie?… Ich habe… ja mít pofóleni k stšelba…, sie… nesmět zátknout mich… ja stéšovat!“ zajíkal se tlusťoch při pohledu na naše maskáče a kanady.
   „Aber das sind keine Soldaten…“ utěšoval ho uhlazený pán, „…sakra Vomáčka, vodveďte někam ty vagabundy – dyť si pan Vogel ještě bude myslet, že mu do děláme schválně. Za celejch čtrnáct dní žádnej úlovek.“
   „Copak já můžu za to, že nedokáže trefit ani vrata vod stodoly? Dyť střílí po všem, co se hejbá.“
   „Kruci, Vomáčka…“
   „No jo, už jsem zticha.“
   „A ty dva… vodveďte je do hájovny a napařte jim pokutu. Jasný?“ „No tak – slyšeli jste, hošani – věnujte vaše občanské legitimace. Já se s váma šupáci nebudu potom honit někde po lese!“ „No, jenom aby ses nepřetrh, slouho…“ zabručel si Tom pod fousy. „COS TO ŘEK´ ?!!!“
   „Tiše, Vomáčka, sakra, dyť takhle nám sem až do tmy nevleze ani noha.“
   Šli jsme už hezkou chvíli po lesní cestě a nikdo z nás nepromluvil ani slovo. Pak konečně dědek Vomáčka zastavil a opatrně se rozhlédl kolem. „Tak děkuju, kluci. Bylo to dobrý… perfektní… přesně tak sem si to představoval. Jo – počkat – tady máte vobčanky – děte do hájovny a sesmolte tam ňák ten protokol o pokutě… no… a taky si dejte pořádnej grog. A eště něco – abych nezapoměl – Miky a ten kluk, co mu říkáte Prcek – tak ty ať příjdou asi tak za hodinu.“


   „No dobrý, ale…“
   „….co?…“
   „Dyť takhle se vám ty pokuty děsně prodražej…“ „Ale kuš, porád, jakýpak prodražej… na co už sou starýmu dědkovi pěníze… Ba ne, kluci, jistota je jistota. To už by přece byla věčná škoda – teď, když ten devizovej mamlas zejtra ráno vodjíždí… Ba ne. Vono se to tak za hodinu zase všechno uklidní a ten nádhernej dvanácterák by moh´ nakonec eště dovopravdy přijít…“

 

Mirel Valina

2. místo v kategorii Próza pokročilých

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz