Hájenka (P)

   A tak mi podal ruku. Byl jen o málo starší než já a trošku rozpačitý při slovech: „Tak tady budete bydlet“. Myslím, že se trošku bál ženského zděšení, ale co on mohl vědět…

   Tři malá okénka v domečku pod lesem, mnou dávno vysněné dřevěné okenice a podlaha, která se neskrývala s tím, že hostí spoustu myší. Krásných lesních myšek, jak jsem později objevila. Malá kamínka, petrolejka, skříň a lůžko ve stavu, v  jakém je opustili letní dřevorubci, drsňáci.

   „Opravdu tu chcete dělat? Ženský v lese vás budou honit! Takovýdle chrastítko, v lese je dřina, slečno!“ – Dívá se na mé bílé střevíčky a maminkou navlečené šaty s límečkem (ať tam slušně vypadáš, co by tomu řekli lidi!) – no, vypadám jak z nedělní školy. A on, hajný a můj budoucí šéf, se trošku nedůvěřivě i pobaveně usmívá nad blázínkem, co se rozhodl utéct z metropole, od telefonů, tramvají, smogu a maličko i od té spousty lidí, aby tu za cenu dřiny v lese – prý obyčejně poslední pracovní štace trestaných holek – aby tu bydlel sám a realizoval svůj londonovský sen o vůli, soběstačnosti – a vůbec, aby viděl, že mu nebyl dán život na to, aby ho promarnil hned na počátku v podobě tuctový městský fiflenky.

   A pak, to věčné slovo svoboda… Sny se mají buď realizovat a nebo jen raději dovolit, aby nám něžně šeptaly jen pár minut před usnutím večer. Copak nemohou mít i velcí pohádky před spaním?

   A tak tu sedím a vzpomínám… Na první probdělé noci zimou, steskem po domově a trošku i strachem ze samoty, na první sbitý nábytek z prkýnek, co mi pomáhal veliký, nekonečně hodný medvěd, dřevorubec Franta od Dolního mlejna, na den, kdy z toho všeho vyděšený tatínek – pan profesor s velkými plány pro svou dceru – kapituloval a přivezl na otlučené zdi tapety, knížky a paletu se štětci pro radost, lampion a záclonky a dečky na ty nábytkový prkýnka od maminky. A pak ještě velkou krabici s věcičkama od lidí z cest mých toulání, od trampů a jejich ohňů, kytar, veršů, malých něžností i velkých stisků tlapek na pozdrav. Každá drobnost, malůvka, medvídek, placka, větvička, to byly malé klenoty, kamínky do mozaiky, která slibovala obraz: bude mi tu krásně…

   Pak přišla po létě v pasekách a s moskytiérami, po podzimu, kdy se člověk jen narovná od práce, zahlédne mezi kmeny zrcátka srnečků, přelétne očima tu pestrobarevnou krásu a může si jen tičše zašeptat „Září“ od mého milovaného Neumanna a dělat dál, pak tedy přišla zima. Odvážení stromků na vánoce, prokřehlé ruce a tuhnoucí šaty mrazem a zvlhlé potem.

   A dívka z města už dávno zapomněla, že „ruce dělají ženu“, sekala dříví (ta doba, než se to naučila), „ožinovala“ srpem, „čistila“ mačetou ostružiní, chránívala si oči před jiskrami ohromných plamenů při pálení sušin na pasekách. Práce, akry, hektary, hodiny…

   A večer v „domečku“, když často nešikovné ruce vyrobily teplo, praskot dřeva v kamínkách, plecháček s kávou, rozsvítily lampion i lampičku na stole, otevřely okenice, aby bylo vidět měsíc nad lesem a nakukující babičky ze vsi mohly být spokojené, že vědí, „co tam ta holka pořád sama dělá“, tak se otevřela knížka, nebo se kreslila tuší růže do dopisu pro ty, co řádkami přinášeli radost a teplo vevnitř, že nezapomínají. A nebo se tiše vyšlo ven, do noci…

   Všechno už spí, je k půlnoci. Sníh, bílé pláně polí, jiskřící vzduch a vzadu ještě pár stříšek domků.

   A teď začíná něco krásného. Tiše, skromně, tajemně krásného, co kdysi lidé měli a co teď já si musím sama na chvilku vytvořit. Ne, ne, ta pole, to je pláň severu, už za kruhem, lesy vzadu, co začíná tundra a stříšky domů? Stačí přivřít oči, naklonit hlavu, aby se v měsíci leskly, ano, to jsou přece iglů… A štěkot psů? Ať saně šťastně dojedou, ať jim nezvlhnou sirky, jak přejí seveřané…

   A pak mi nahoře roztrhané mraky pošeptají, že se zas musím vrátit. Mezi tramvaje, telefony, lidi, moc a moc lidí s auty a náladami… „Domeček“ je jen odpočinutí. Cítím, jak mi jdou koutky úst dolů, začínám být smutná. A ty mraky? „Víš, ty dole, co o nás říkají Holanďané? Každý mrak má stříbrnou obrubu, až odpluje, přijde světlo…“

   A tak tu teď sedím, dívám se na vetché ptačí hnízdo na stěně pod parůžky, na uschlou větvičku a třísku z podlahy mé hájenky. A venku za oknem zrovna přejela tramvaj…

   Utečte taky někdy, třeba jen na chviličku!

 

Eva Keselová – Rebel

2. místo v kategorii Próza začátečníků

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz