Jabloňová alej (P)

   Autobus zastavil na návsi. Snad vteřinku před tím, než sjel k okraji vozovky, než zabrzdil, než zvedl obláček prachu a se sykotem otevřel dveře pro výstup, jsem se probudil. Rozespalý, celý zmačkaný a rozlámaný jsem vyskočil, odlepil se z koženkového sedadla a z odkládací síťky nad hlavou jsem strhl tornu. Pospíchal jsme k otevřeným dveřím, tlumok, to malé, záplatované zavazadlo jsem táhl za sebou a vrážel jím do ramen sedících lidí.

   „No tak, člověče, co se děje?“

   Seskočil jsem z druhého schůdku, řidič za mnou zavřel, stočil autobus zpátky na asfaltovou silnici a vyrazil po ní někam k Rakovníku.

   Na okamžik jsem stanul a rozhlížel se po známém plácku, po té návsi ohraničené štíty domů, uprostřed s oprýskanou kapličkou a záhony růží. A potom jsem si oblékl popruhy torny na ramena a vydal se podél silnice po úzkém, dlážděném chodníku, až jsem přesel celou horní část vesnice, celý horní konec a kamenitou, zaprášenou cestou jsem vstoupil mezi pole. Vesnice zůstala za mými zády, ale jak se cesta, jak se ten vyježděný úvoz stáčel a šplhal vzhůru, tak jsem se najednou ocitl nad vesnicí, měl jsem ji po své levici a díval se na ni z nadhledu.

   Odpolední podzimní slunce, ještě plné síly, drobilo svoje paprsky v listoví stromů, v lístečcích švestek, které rostly kolem cesty a byly teď obaleny hrozny modrých a modrofialových plodů. Kráčel jsem docela pomalu, díval se a opíjel pohledy na to podzimní bohatství a hrdlo se mi z toho svíralo a zároveň také něco uvnitř, něco ve mně se chvělo a stahovalo, jako kdybych uviděl nějakou, co je můj typ, anebo po všech stránkách moc krásná. V krku jsem cítil takový zvláštní předmět z tvrdé, nepoddajné pryže, který jsem spolkl a který tam vězel a vězel…

   Pole, jež se od cesty rozbíhala a svažovala na obě strany, jak k vesnici tak i na stranu opačnou, k řece, byla rozlinkována do úzkých, dlouhých pruhů. Střídal se vždycky jeden zlatý a jeden sytě hnědý pruh. To jak do polí vjely traktory a zbrázdily, zryly, zoraly je do těchto kontrastů. Ty zlaté pruhy, to byly zbytky strnišť, strnišťat, zbytky obilných lánů sestříhaných na krátkého rezavého ježka, a ty hnědé, tmavé pruhy, to byly hluboké brázdy, odkrývající syrovou hlínu, která jediná v tom teplém, prosluněném dni nepatrně již chladila a napovídala nevyhnutelný příchod zimy.

   A moje oči, místo aby vnímaly a dál se rozšiřovaly, začaly najednou těžknout a chtěly se přivírat, klížit, jako kdyby mě z ničeho nic přepadla únava, malátnost nebo spánek. Jenže ten opojný pohled nezmizel. Pochopil jsem, že už se nedívám jenom očima, nýbrž celým svým člověčím organizmem, všemi smysly a celým tělem, a kdybych věřil, že mám v sobě nějakou duši, tak i tou duší.

   Potom se k úvozu po pravé straně přimkl řídký les, přes který bylo vidět z jednoho jeho konce na druhý, a za lesem pak byla velká jabloňová alej. Stromy, obtěžkané zralými, šťavnatými jablíčky skláněly větve až k zemi, ale na jiných místech, jinde, už byly jabloně prázdné, očesané a ovoce se hromadilo na širokých a nízkých lískách, překližkových bedýnkách, anebo někde zase leželo jen tak v trávě na veliké kupě. A já jsem opět otevřel doširoka oči a při tom pohledu na jablka veliká jako pěst, jako drobnější melouny, na jablka všech odstínů červené, žluté, oranžové nebo zelené barvy, se mi znovu zastavovalo srdce, anebo naopak, naopak se rozbíhalo do nečekaného poklusu a úprku.

   U jedné jabloně stál na nízkých štafličkách Jaromír Dvořák a trhal jablka, očesával, odděloval ty zralé plody od mateřských větví a větviček a vkládal je do proutěného košíku. Ne, on nestál u jabloně, nýbrž byl v ní, byl do ní vnořen a jako zajatec byl obklopen, obejmut jejíma rukama, jejími dřevěnými, pružnými pažemi. Jenom nohy na štaflích mu čouhaly ven.

   Najednou mi Jaromírovo splynutí s jabloňovým stromem udělalo bolest. Najednou mi bylo líto, že on, můj kamarád, žije uprostřed toho, žije v tom, zatímco já se jenom dívám, jenom pozoruji, jenom… jenom koukám s hubou dokořán. Přijedu na páteční odpoledne, na soboru a na neděli, jsem pouhým hostem, pouhým divákem. Obyčejným hostem, jako je člověk hostem třeba v  restauraci, nebo divákem jako v biografu nebo v divadle. Přestože jsem tady snad každý pátek, snad každou tu sobotu a snad každou neděli, přestože si říkám, že se tu cítím jako doma, přestože se tu se vším a se všemi znám, přesto stojím na jedné straně já a na druhé straně je všechno tady to ostatní. Všechno to, co patří k téhle jabloňové aleji.

   Opět mi v hrdle uvízl ten okoralý kousek pryže a já, když jsem chtěl zavolat: Jaromíre, Jaromíre, ahoj, jak se vede? To je ale teplo, viď? A jak jste ve středu hráli fotbal… tak jsem jenom otevřel ústa a slova, hlásky se někde cestou zadrhly a vzpříčily a já jsem nedokázal promluvit, nemohl jsem ze sebe nic dostat, nic vyslovit. Jenom jsem poulil oči, jak jsem se snažil, ale všechno marné, a jenom jsem cítil, jak mně otéká krk, jako kdybych spolkl včelu, která mi do něj vrazila svoje jedovaté žihadlo.

   Jaromír balancoval dál na štaflích uprostřed stromu, potom slezl a postavil na zem koš plný jablek a vzal si prázdný koš a znovu vystoupal vzhůru. Představoval jsem si, jak s Jaromírem chodíme každou neděli odpoledne na hřiště a sledujeme zápasy místní fotbalové jedenáctky, jak stojíme vedle sebe a oba pokřikujeme, fandíme, a bylo mi divné, že teď, teď se nedokážu ani ozvat, ani zavolat. Bylo mi divné, že teď je pro mne Jaromír cizí člověk, někdo, ke komu neumím nalézt cestu, někdo, koho nedovedu oslovit.

   Ale potom jsem si uvědomil, že i při tom fotbale, při té kopané, kdy stojíme jeden vedle druhého za pomezní čárou anebo za brankou soupeře a povzbuzujeme domácí tým, tým sestavený z místních chlapců, mužů, otců od rodin a snad i dědů těch rodin, tak je to jednak Jaromír, který tu stojí jako jeden z nich, a pak jsem to já, cizinec, který sem jezdí jenom proto, aby zde mohl bloumat po lesích a z nerozumu spát v noci na holé zemi v děravém spacím pytli, a v neděli se potom přichází podívat na fotbalové utkání. A zatímco já se chodím dívat, tak Jaromír ještě donedávna hrál pravé křídlo. Do té doby, než jednoho dne spadl z motorky a nadvakrát si zlomil nohu. Teď v ní má zamontovaný dlouhý antikorový šroubek, šroubek z kvalitní oceli, šroubek, který vyrobili v podniku Poldi Kladno, a tenhle šroubek jej postavil vedle mne na postranní čáru do role diváka. Ale ta role, ta divácká role je v jeho případě pouze zdánlivá. Jaromír, i když jenom sleduje zápas, jenom povzbuzuje, fandí, tak se stále cítí být jedním z hráčů, jedním z těch na hřišti, a mně nedá žádnou práci, abych si ho představil zase v kopačkách a v dresu místní jedenáctky.

   Přistoupil jsem blíž k jabloni, kterou Jaromír právě očesával. Už jsem byl od něho jenom na několik kroků, ale on si mě nevšiml, tak byl zaujatý svou prací. Tak se zaměstnával odlupováním zralého ovoce, že nic jiného pro něj už neexistovalo. Napínal se, natahoval ruce pro červené malináče, odepínal je z větví i se stopkami a vkládal je do koše. V jeden okamžik zavadil ramenem o přezrálý plod, který se samovolně odtrhl, spadl do trávy a skutálel se ke mně. Jaromír si toho nevšiml, neohlédl se.

   Shýbl jsem se a zvedl spadlé jablko se země. pomalu, zvolna jsem se zakousl do voňavé dužiny, do nasládlého masíčka, které jako krví bylo nasáklé osvěžující šťávou. Křuplo to, když jsem prokousl slupku a když zuby odlouply křehký úlomek. Spolkl jsem ten kousek jablka a v tu chvíli jako by se mi hrdlo uvolnilo, otok splaskl a hlasivky se otevřely. I ta tíha, ta únava z očí zmizela.

   „Ahoj Jaromíre,“ zavolal jsem, „ahoj. Jak se vede? To je ale teplo, viď? A jak jste ve středu hráli?“

   Jaromír se ohlédl a kývl na mne. „Ahoj, trempe. Pěkně se vyčasilo, jen co je pravda. To si představ, že jsme vyhráli dva nula…“

   „Fajn. A kdo dával góly?“

   Jaromír řekl dvě jména.

   „Přijdeš v neděli?“ otázal se potom.

   „To víš, že přijdu.“

   „Přijď. Nechceš nějaký jablka?“

   „Už jsem si vzal,“ ukázal jsem.

   „Jen si vem ještě…“

   „Tak díky… a ahoj.“

   „Ahoj,“ odpověděl Jaromír a znovu se natáhl do koruny jabloně.

   Trhnutím ramene jsem nadlehčil tornu, urovnal ji na zádech a vykročil jsem. V chůzi jsem dojedl jablko a ohryzek jsem odhodil dlouhým obloukem do pole, do čerstvé oranice. Potom jsem protáhl krok.

   No, už jsem, už jsem zase doma, napadlo mne.

Jiří Mika – Bacil

3. místo v kategorii Próza začátečníků