Jak jsme hledali Hafíka (P)

   Když Martinu ve škole naučili číst, začala se přehrabovat v mojích šuplících plných vandrácké vůně. Ona se tam vlastně hrabala odjakživa. Vytahovala různý camrátka a zvadla a bavlnky a roznášela je po našem 2+1. Teďka ale objevila staré časopisy a tiskopisy a vtipy a četla si. Četla si sama to, co slýchávala od Frenkyho na dobrou noc mezi normálními pohádkami. Vždycky jsem mu říkala, že nemůže malý dítě krmit takovýhlemi věcmi, ale on si nedal říct! A teď to má!

   "A mami... existuje princ?"

   "No...," když nevím, kam tou otázkou směřuje, nehci jí hned brát ideály, "...existuje." Vzpomněla jsem si tak trochu na jednoho zahraničního zpěváka.

   "A král?"

   "Král taky!" to se mi zase vybavil kamarád. "A proč se vlastně ptáš?"

   "Maruška... " (to je jedna holka co s ní sedí v lavici) "...mi řikala, že se ptala mámy, jestli si jednou vezme taky prince, jako ta chudá holka z pohádky a máma jí řekla že jo, tak jestli existuje, jestli nelže?"

   Než holky samy poznají že princové nejsou, a nebo že vlastně jsou a jestli se dá žít jako v pohádce a nebo nedá, uplyne hodně zklamání. Tak proč to teď rozebírat.

   "Maruška si určitě vezme prince. Máma jí to zařídí..." (Sedíme vedle sebe na třídních schůzkách, takže vím, o čem mluvím) "...a ty...třeba taky!" To už jsem si mohla odpustit.

   "Já ale nechci prince, já chci Hafíka!"

   "Jakýho Hafíka?"

   "No Hafíka, o kerym mi vyprávěl táta, když sem byla malá."

   "Myslíš pejska a kočičku, když vařili dort?"

   "Nééé, Hafík a Macek jak jezdili na trempy jako my, když jedeme!" řekla tónem jako kdyby mi to nebylo hned jasný.

   "Jo Hafík a Macek," polkla jsem na prázdno vysvětlením otázky a zároveň neblahou předtuchou, "a Péťa...?"

   "Nóó... tak toho!"

   "Nojo, ale Hafík patří přeci Péťovi a ten bojiště nikomu jen tak nedá!" oddychla jsem si skvělou odpovědí.

   "To nevadí, já ho chci aspoň vidět... jestli existuje, víš! Maruška mi to totiž nevěří."

   "Tak tys jí řekla o Hafíkovi?"

   "Protože vona mi pořád říkala, že si vezme prince z tý pohádky a já sem jí říkala, že pohádky sou vymyšlený a vona říkala že ne, že jí to máma říkala a její máma že nelže a že jinak by ten můj Hafík musel bejt taky vymyšlenej a že žádný trempové nejsou, že se to jen tak říká a já jí říkala že my jezdíme na trempy a že sem je viděla a..."

   "Počkej, počkej, pomalu," přerušila jsem její dychtivej monolog. "Ty chceš Hafíka, abys ho mohla ukázat Marušce?"

   "Jo."

   A bylo vymalováno. Jako nápad je to geniální. Sama jsem kdysi myslela na to jestli T.O. Strážce skal někdy potkám, nebo jestli se zrodili v Líbezníci na papíře. Strhnout ale ten závoj tajemství otázkou autorce se mi nechtělo. Nedá se nic dělat. Vezmu Martinu a budeme "jezdit na trempy" jak říká, tak dlouho, dokud Hafíka nepotkáme.

   "Vílo!" ozval se hlas v davu nástupiště. "Vílo... Ahoj!" byl to Kecka v nádražáckým a hned mi zalamoval palec.

   "Ahoj, co ty tu v takovejch divnejch maskáčích?" přeměřila jsem si jeho postavu skrz brejle.

   "To sem to schytal, vid? Teď honím trampy, co jezděj na černo. To víš, znám každou skrýš. Jako my tenkrát..."

   A to tenkrát znělo tak jako kdyby si chtěl jít někam sednout a zavzpomínat na starý časy. Hned to ale shodil, přeci jen zřejmě spěchal do služby: "Co Mart'ánek, teda Martina... ta už bude velká, ne?"

   "Jo, támhle stojí... s tou bandou zelenáčů!" Kecka zalapal očima mezi dav: "Tý jo, támhle jo? No já jí pamatuju jako táákhle malou," ukázal rukou od země myšlený rozměr, "a vona si zatím vyrostla. Kolik že jí je?" řekl trochu šibalsky, protože chlapy když viděj pěknou, mladou blondýnu, nic jinýho je nenapadne.

   "Bude jí šestnáct!"

   "A to ještě jezdí s mámou na vandry?"

   "Voni maj ňákej výročák, a tak mě pozvali, víš!" a to víš jsem řekla tak, jakobych se bavila s malým klukem. Čekala jsem, kdy se dostaneme v řeči zase na Frenkyho, kolik už je to let, co se zabil, jak by byl hrdej na svou dceru, že jí koluje v žilách taky ta jeho toulavá zelená krev a tak dál. Kecka si to určitě neodpustí.

   "A co Hafík? Potkali jste ho?" překvapil mě otázkou, až jsem se trochu rozesmála.

   "Komediante! Mám ti připomenout, jak jsi kvůli Martině vandr co vandr mluvil na každýho psa, kterýho sme potkali, jestli ti náhodou neodpoví...? Kecko!... To víš že sme ho nepotkali. Strážci skal neexistujou, natož mluvící psi a kočky. To už i Marťánek pochopila. Jenom princové."

   "Co to povídáš?"

   "Vidíš tu holku, co stojí vedle Marťánka? Jak má tu kytaru vopřenou vo břicho!.... Jo tu! Tak to je spolužačka Martiny. Někdy ve třetí jí jednou vzala s náma a už jí to zůstalo. Perfektně hraje na kytaru. Tak tahle holka chodí s támhle tím klukem, co se blíží vod výdejny lístků," Kecka znovu pátral v davu lidí. "Říkaj mu Princ. Je to sice jak na psa, ale některý ideály v holkách zůstávaj, i když povyrostou, ale tomu bys nerozuměl." A to "nerozuměl" jsem zamumlala s upřeným pohledem na hlouček vandráků čekajících na vlak. Radši bych se s Keckou bavila o Frenkym.

   "Hele, moc rád bych se s tebou někdy viděl na kus řeči... dej mi číslo!"

   Nadiktovala jsem mu telefon a po rozloučení, trochu nostalgyckým, jsem se zařadila mezi zelenáče na nástupišti číslo jedna. Kecka! Tak toho bych fakt nečekala.

   U ohně seděli asi čtyři vandráci, když jsme já, Marťánek, Maruš, Princ, Chuchvalec a Jíťa dorazili do kempu. Řekli si navzájem ahoj, nepředstavili se, no dyť se znaj s mladejma už z dřívějška. Marťánek mě představila jako Vílu těm co seděli okolo plamínků. Zaburáceli AHOJ a tím to zvadlo. No je pravda, že už nejsem nejmladší a že už jsem na vandru dlouho nebyla. Nebejt dlouhýho přemlouvání ze strany vlastní dcery, nikam už bych nejela, ale nepředstavit se, to jsem snad nikde nezažila.

   Shodila jsem si usárnu a s takovou divnou náladou, chtěla jít na prohlídku okolí. Ti u toho ohně vůbec nevypadali na dvacet. Spíš to vypadalo jako domov důchodců, ale mlčky jsem chvíli přihlížela, jak se ostatní uvelebujou na kládách a začínají klábosit. Proč jsem sem vůbec jela? Jakmile mě tohle napadalo, byl to signál, že je zle.

   "Tak hele... nemáte tam ještě trochu toho rumu?" ozvalo se z nedaleko rozložené celty a haldy spacáků.

   No ještě toho trochu. Vopilci. Jak já je nesnáším.

   "Pojď sem, už přišli!" odpověděl jeden z neznámích.

   "Tak... tak to abych šel k vám. Jestli už přišli, to sme teda čekali dlouho, to bych bejval ještě jedno stihnul." A postava se kodrcala k ohni.

   "Ahoj!" podal mi ruku a rumový oblak doprovázel každý slůvko. "Ty si Víla, viď?... Já sem Džulajda." A to "Džulajda" řekl tak, jako by se nic nedělo.

   Tak teď jsem nevěděla, jestli si tu někdo dělá srandu, nebo jsem opilá já. Koukám jak vejr.

   "Tak už tak nevejrej, já jsem Dešťová kapka."

   "Rybí žábra."

   "Péťa."

   "Klika. A nezlob se pro ten úvod, měli jsme tě nějak poškádlit. Vyřiď si to s Marťánkem. Pojď a přisedni k nám!"

   Mládež se usmívala jak jim to vyšlo. Všichni vypadali tak, jak jsem si je vždycky představovala. (Vona ta Rybí žábra je vopravdu jako trestanec.)

   Maruš začala hrát na kytaru.

   Ještě pár minut jsem nebyla schopná slova. Tolik otázek se mi hrnulo do hlavy, že jsem nevěděla, kterou dřív vyslovit. No jasně! Pěkně to Marťánek připravila. Zajímalo by mě jestli je maskovala s Rodocapsou v ruce. Tu krásnou hru jí ale nezkazím.

   ...Sedli jsme si na stráni, dole zpíval řeky proud... – linulo se kempem, Princ připravoval pro sebe a Maruš večeři, Jíťa a Chuchvalec se drželi za ruce a zpívali. Džulajda odvíčkovával placatku, Klika vyndal z báglu vlajku, na které stálo T.O. Strážci skal. Marťánek chvílemi koukala po mně, chvílemi do ohně a čekala konečně nějakou reakci a sluníčko pomalu zapadalo.

   Než jsem se tedy zmohla na první otázku, Péťa mě předběhl: "Promiň, ještě ses nepřivítala... HAFÍKU, MACKU!"

   Z celty odkud prve vylez Džulajda, vyběhl černý kocourek a rezavý psík.

   Podali mi packu. "Ahoj!" řekli oba současně. "My ti splnili přání, co Pěťa zadal. Ty teď musíš o nás zase něco hezkýho napsat," a podívali se tak, jako by chtěli dostat kus žvance, kterým se Rybí žábra právě krmila.

   Slunce kreslilo na obloze tmavě červenej oblouk a nechávalo se pohlcovat nedalekými skalami.

   "No jasně! To dá rozum že napíšu!" vyhrkla jsem odpověď jakoby tomu tak opravdu bylo. Podívala jsem se na Martinu a viděla jsem jí zase tak jako když jsme se přeli o princích a Hafíkách a ona se na mě dívala jako na mámu, která prvňačce vysvětluje, že časem na to přijde sama.

   Blížil se konec letních prázdnin a před námi byla dlouhá noc...

 

Pavel Kovář – Kouzelník

kategorie Próza nad 23 let