Jak Votýpka ke Kartáči přišel (P)

Votýpka se zrovna loudal orosenou jarní loukou. Slunko se na nebi smálo, ptáci cvrlikali jak zjednaní a svět byl krásnej. Právě se sehnul, aby utrhnul fialku a zastrčil si ji do knoflíkové dírky, když vtom ho cosi popadlo za rameno a zaskřípalo: "Jízdenky, prosím!"

V příští chvíli už mžoural do širokého, do ruda spáleného obličeje zápasníka v propoceném modrém stejnokroji - vlastně zápasnice, opravil se, když bezděčně sklouzl očima o něco níž. Podle ničeho jiného to totiž poznat nešlo.

"Tak bude to?" zaznělo nad ním nakvašeně.

Votýpka sebou trhnul, když mu došlo, že v úvahách nad pohlavím skřípající osoby zůstal na ty dvě velehory pod modrou blůzou zírat dýl, než bylo slušné. Proto bleskurychle chmátl po požadovaném kusu papíru a s omluvným výrazem jí ho podával.

"Děláte si ze mě srandu?" zahřměla ta osoba.

Ve Votýpkovi hrklo o něco víc, když zjistil, že papír, který poslepu sebral ze stolku, docela dost připomíná jakýsi reklamní leták a ani trochu jízdenku. A že žádný jiný na stolku není. Ani na zemi. Ani v kapse. Ani v batohu. Dokonce ani pod sedadlem.

Vytáhlý kluk na protějším sedadle si s nezúčastněným výrazem prohlížel oprýskanou nádražní ceduli za oknem.

Významně zdvižené obočí průvodčí vystřídal výraz rotvajlera, který si je jistý svou kořistí. Votýpka žbleptnul cosi, co snad mělo být pokusem o vysvětlení, leč s pochopením se nesetkal.

"Tak zmizela, jo? A tomu mám jako věřit? Zadarmo jezdit, to by se nám líbilo! Hybaj ven, holoto žebrácká!" A než se Votýpka nadál, už se sbíral ze škváry i s batohem a počítal si kostičky.

 

Když slunko přeškobrtalo přes pár nebeských čar, našlo Votýpku nahoře v kopcích, jak sedí opřený o kmen borovice a přežvykuje stéblo trávy. A kouká na to hluboký zelený moře, který se vlní na protější stráni a voní po smůle a jehličí. A všechny průvodčí, jízdenky a nádraží jsou v tu chvíli zapomenutý někde na druhým konci vesmíru.

Možná by tak seděl ještě dlouho a snad by i znova usnul, kdyby křoví na protější straně mýtiny nezašustilo a nevykoukla z něj štětinatá psí hlava. A za ní posléze i psí tělo, celé pokryté zrzavou a bílou srstí.

"Kde máš pána?" prohodil Votýpka, když už chvíli koukali jeden na druhého. Psisko v odpověď zavrtělo ocasem a rozběhlo se k Votýpkovi. Dva kroky před ním se zarazilo, sedlo na zadek a upřelo na něj vyčkávavý pohled.

Votýpka pro změnu upřel vyčkávavý pohled na protější stranu mýtiny, odkud by se měl co nevidět vynořit nějaký turista v bermudách - nebo v horším případě hajný - a odvést si psisko s sebou. Nebo aspoň zavolat. Žádné volání se ale neozvalo. Zato se ozvalo něco jiného. Mlaskavé zvuky přicházely přesně z toho místa, kam Votýpka odhodil batoh.

"Jedeš, potvoro!" Zakňučení prozradilo, že borová šiška našla svůj cíl. Psisko po něm přes rameno hodilo ublížený pohled, ale druhá šiška ho zahnala na úprk dolů po cestě. „To tě naučí krást cizí zásoby,“ zabručel Votýpka, když pes zmizel za ohybem cesty, a šel zkontrolovat stav žracáku. Slanina byla sice pryč, ale pořád ještě zbývalo dost na to, aby netrpěl hlady. Posbíral svých pět švestek a vyrazil výš do kopců, dál od vesnice a zatoulaných psů.

Jak stoupal výš, slunko se klonilo k západu. Votýpka cestou už ze zvyku sbíral suché klacky, aby pak nemusel shánět dřevo po tmě. Jak se shýbal, občas se mu zazdálo, jako by v dálce za sebou zahlédl povědomou světlou skvrnu. Než se pořádně setmělo, bylo už jasné, že šišky nezabraly.

 

Druhého dne už se pes nekradl za Votýpkou jako stín, ale poklusával po jeho boku a po očku hlídal, jestli tam pořád je. Příměří uzavřené přechozího večera za účasti zbytku guláše z konzervy a stvrzené čestným psím slovem, že nepoleze do žracáku, nebude-li k tomu vyzván, se ukázalo jako celkem výhodné, když se pes později v noci stulil do klubíčka vedle Votýpky a zahříval mu záda.

Po poledni se zastavili u studánky, kde se napili – Votýpka první – a rozvalili v trávě. Pes se Votýpkovi vecpal pod ruku a jal se do něj šťouchat čumákem.

„Podrbat bys chtěl? Dyť ty nejseš pes, ty seš kartáč,“ povídá Votýpka.

„No nejseš?“ Pes zamručel a labužnicky nastavil krk drbající ruce.

„Tak vidíš.“

Kdyby se potkali nad hladinou studánky, než ji Votýpka rozčeřil mozolnatýma rukama, uviděli by tam dvě navlas stejné rozježené strašidla, lišící se snad jen v tom, že to první mělo na hlavě plstěnou hučku a to druhé místo nosu černý čumák. Nic takového se ale nestalo. Když Votýpka usoudil, že už se pováleli dost, posbíral se z trávy, zavelel: „Deme, Kartáč!“ a vyrazili dál.

 

Oheň byl vidět už z dálky, zářil mezi stromy jako maják. Votýpka za to byl vděčný, tma zhoustla do asfaltova, měsíc se někde flákal i s hvězdama, a tak škobrtal poslepu přes kořeny a šutry jako můra rovnou za světlem.

Nakonec ho stín stromů vyplivnul na nevelký plácek ozářený ohněm. Cosi tiše vypísklo.

„Ahoj,“ pravil Votýpka a snažil se, aby to znělo dobrácky. Soudě podle nedůvěřivých pohledů čtyř kluků, kterým mohlo být nanejvýš dvacet, a drobné plavovlásky, která se ještě teď držela za pusu, se mu první dojem moc nepovedl. „Můžu se u vás trošku vohřát?“

„Ale jo,“ ozvalo se nakonec, když už ticho začínalo znít beznadějně. „Místa je tu dost,“ dodal kudrnatý čahoun, ke kterému se tiskla plavovláska. Někteří z ostatních se sice tvářili nesouhlasně, ale nahlas nikdo neprotestoval. Votýpka se teda usadil na nejbližší kládě, vytáhnul z batohu klobásu a začal si chystat prut.

„Rex!“ Votýpka se ohlídl. Ze stínu stromů se teprve teď vynořilo ježaté psisko a váhavě přešlapovalo pár metrů od ohně.

„Rexíku! Pojď ke mně! Na…,“ vábil k sobě psa medovým hlasem čahoun. Pes pomalu došel až k němu a natáhl se pro nabízenou dobrotu. „A mám tě, ty svině prašivá, zablešená! Já tě naučím, zdrhat!“ Pes kvičel a kroutil se jako užovka, ale čahounovi, který ho jednou rukou pevně držel za kůži a druhou ho mydlil hlava nehlava, se mu vysmeknout nepodařilo.

„To by snad stačilo, ne?“ houkl Votýpka, když už to rodeo trvalo moc dlouho a nikdo nic nenamítal.

„Do toho ti nic není, jasný? Jestli se ti něco nelíbí, di se ohřívat někam jinam.“

Votýpka spolkl odpověď, která ho pálila na jazyku, mlčky sbalil batoh a zmizel ve tmě. Zarputile se snažil neslyšet psí kníkání, které se mu zarývalo mezi lopatky a bodalo kdesi v hrudním koši. Koneckonců, říkal si, je to jeho pes.

Ustlal si v trávě o kus dál. Klobásu jedl studenou a nechutnala mu ani trochu.

 

Někdy vprostřed noci ho vytrhl ze spaní rámus. Křik, rány a psí kňučení. Dupot. A chlupaté torpédo, které se mu mermomocí snažilo nacpat do spacáku. „No tak, už je to dobrý,“ konejšil psa Votýpka a hladil to třesoucí se a prudce oddychující štětinaté tělo. „Už je to dobrý,“ opakoval a hladil psa dlouho, dokud sám neusnul.

 

Ráno mířili cestou dolů do údolí. Kdyby je potkal náhodný pocestný, řekl by, že se od včerejšího dne nic nezměnilo. Byli už o pěkný kus níž, když Votýpku něco napadlo a začal horečně šacovat kapsy. Nakonec vyházel i půlku batohu a když nenašel, co hledal, zaklel, povzdechl si a obrátil se zpátky.

Když dorazili k ohništi, zastihli včerejší partu uprostřed balení. Čahoun právě s cigárem v puse zapínal batoh, když se Votýpka a pes objevili v jeho zorném poli.

„Ale to se podívejme. Jdeš mi vrátit mého psa?“

Votýpka si dal s odpovědí na čas. „Řek bych, že žádného psa nemáš.“

Čahoun se ušklíbl. „Rexi, k noze!“

Pes natočil hlavu na stranu, ale jinak se nepohnul. Votýpka zašmátral v trávě pod kládou, na které včera seděl. Spokojeně se pousmál, když nahmatal dřevěnou rukojeť prastarého nože s vypáleným věnováním. Vrátil nůž tam, kam patřil, a obrátil se k odchodu. „Deme, Kartáč,“ zavelel a trochu litoval toho, že nevidí, jak čahounovi vypadlo cigáro z otevřené pusy.

 

Seděli ve vlaku. Votýpka na sedadle, pes pod ním. S tlamou převázanou puntíkatým šátkem, aby nikdo neřek. Votýpka se v myšlenkách vrátil do nádražní haly. Vlak mu jel až za dvě hodiny, takže měl ještě jednou příležitost k setkání s tou partou z lesa. Přesněji řečeno s její půvabnější částí, která byla vyslána pro lístky, zatímco zbytek pokuřoval venku.

Už mířila ven, ale u dveří zaváhala a pak se vrátila k Votýpkovi. Teď za denního světla už nevypadala vystrašeně. Spíš odhodlaně.

„Víte, já proti vám nic nemám,“ začala. „A vím, že se u vás Rex bude mít líp. Majk není špatnej, ale je… no, trochu nervák a když ho popadne rapl…,“ hodila po Votýpkovi výmluvným pohledem. „Ale měl byste něco vědět. Dejte si pozor na papíry.“ Snad by ještě něco dodala, kdyby ji nepřerušilo hlášení příjezdu jejich vlaku. „Už musím,“ řekla a nechala Votýpku na lavičce, ať si s papírama láme hlavu sám.

„Jízdenky, prosím!“ zaskřípalo vedle Votýpky. V tu ránu byl zpátky v kupé. Tváří v tvář zápasnici v modré blůze. Votýpka chmátl po jízdence na sedadle vedle sebe. Nic. Podíval se. Nic. Nikde. Pes s nevinným výrazem cosi přežvykoval. A v tom mu to docvaklo. Papíry!

Odevzdaně si povzdechl.

„Rovnou mě můžete vyhodit, protože tohle mi fakt neuvěříte.“

 

Zuzana Kreizlová – Žabka

Kategorie Próza

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz