... (Je zima) (P)

   Sedím na okně v krásně vyhřátém pokoji. Sedím, okno je zavřené, dívám se ven a vzpomínám. Venku je modro. Tak strašně modro, až mám trochu strach, že už nikdy nebudou barvy. Vzpomínám na barvy. Vybavím si zelenou. Zelenou na louky, na lesy, na rybník po horkém létě. Najde se i červená. Červená na tváře. Tváře se mračí na nádraží, zlostně si bručí a čekají promrzle na opožděný vlak. Taky máme žlutou. Žlutou přece...
   Otevřou se dveře, vejde maminka. Maminka něco povídá. Mluví o věku a zodpovědnosti, o věku zodpovědnosti. Bude mi osmnáct, pode mnou se prohýbá dřevěná parapetní deska. Dospělí jsou rozumní, zodpovědní. Rodiče dospěli. Nesedí na oknech, nelelkují, pracují. Maminka odešla nelelkovat.
   ... Žlutou na žloutenku, na žluťáska, na bříško žluvy. Postupující večer nanesl na oblohu tmavší odstín. Brzy mě obklopí černota a já si rozsvítím. Černá je na propasti, na uhlí, na nejúrodnější půdu, na moje myšlenky. Myšlenky přilétnou, zakrouží a usadí se. Usadí se jak špína. Špínu utřu, myšlenky zůstanou. A vrací se a vrací, jako maminka, když mi něco vyčítá. Tentokrát jsem slezla z parapetu, protože to byla hlavní příčina jejího rozhořčení. Vyslechla jsem si další dávku oprávněných výčitek. Jsem sobec. Jedinečný sobec jako každý jiný a vím to. Vím o tom, a nic s tím nedělám, o to větší sobec jsem. Až maminka domluví, vrátí se myšlenky. Na co jsem vlastně myslela? Aha, na barvy. Barvy na duhu, na modřiny, na svět, který už není modrý, ale černý.

Veronika Kovářová

kategorie Próza do 23 let