Kamínky (P)

   „Nová dimenze literatury, chápeš? Už nejen kreativní, ale přímo formativní… formující…“

   „Moc piješ!“

   „Jasně, ale mohla bys být netoliko fikcí, nýbrž přímo integrální součástí díla.“

   Snaží se tvářit chápavě, moc jí to nejde. O to však nejde. Servírka nejde…

   „Ehhh…?“, zděšení, tupost či interes? Suď, vyznáš-li se.

   „Teď-tady-spolu: tenhle večer napíšeme povídku prožitkem, nebo povídkou stvoříme prožitek, tak či onak, chápeš?“

   Nechápe, ale snaží se: „Jseš milej. Naleješ mi?“

   Díky, asi jsem blbej. Nalévám kolikátou již sklenku Shírázu – v této periferní maloměstské nevímjaktonazvat ostatně celkem nečekaně příjemného – s trapně tuctovým záměrem (léty neosvědčený kentucký bourbon odsunut do zapomnění). Zažité fikce preferencí, forma nad fundamenty?

   „Tak na budoucí úspěchy! Můj je tvůj a naopak.“

   „Jako co??“

   „Tak nic… Hele, dopijeme, zaplatím (hmm…) a jdeme na flek, jo?“

   „Fajn, a zahraješ mi Kamínky?“ Nesnáším Kamínky, ale holt jsou žádány. Co by chlap neobětoval…

 

   Káru nechám před hospodou (nevímjaktonazvat), nemá smysl pokoušet bdělost osudu. Ostatně ty tři kiláky navíc – večer, vlastně skoro noc, je hvězdná a vlahá – mohou být (ne)chtěný bonus. Nechal jsem se ukecat za taxikáře, dobře, ale všechno má své meze. Ať si děvče taky trochu mákne, když už jsem se uvolil k takové utopené investici. Přece mu ji nebudu servírovat jak kurýr pomalu převázanou mašlí. Šlapeme mlčky a mechanicky. Nějak mi ten její Fred ubírá na odhodlání…

   „Hele, vidíš Papoose na zlomu oje Velkého vozu?“, zkouším to poněkud provařeně.

   „Kde? Ukaž…“ Jooo! … Ale ne, nepřimkne se, jen tak lehce přikloní.

 

   Dorazíme na camp, s vůní rozličných masitých tradicionálů se mísí smrad česneku a brokolice, jakož i tóny rozjezdových kytarových brnkaček, doprovázených alkoholem dosud neinspirovanými hlasy.

   „Ahoj Frede!“, vráží mi kudlu do všech zauzlin, produkujících ty správné hormony. Looser… teda já.

   „Zdar lásko…“, ucedí Fred nad soustem předpřipravené kližky s fazolemi. Zírá na něj takřka toužebně…

 

   Přehraju všechny ryvolovky, jichž jsem schopen, ba i některé další, proložím to čerstvě nastudovanými unplugged Claptony (Klap! Tóny…), sem tam se někdo přidá, jiný naopak kytaru nenápadně odloží. Fred se tulí k lahvi Tuzemáku. Dívenky souzní s průměrnou mírou nezájmu – včetně jí. Takže zase nic, proč tu vlastně jsem? Copak se budu kurnik donekonečna rozněžňovat nad lehce šumícími borovicemi, do jejichž korun pozvolna stoupá měsíc těsně před úplňkem a dojímat se nad poetickými výlevy nočních ptáčků?! Ještě ty Kamínky a kašlu na to…

   „Hele…“ ani jsem si nevšiml, že Fred mezitím zalehl ať už úmyslně, nebo pod tlakem noci, za severozápadní sedačkou. „Vzala jsem Jima Beama… Nedáš si se mnou?“

 

Marek Kysilka – Fenik

Kategorie Próza oldpsavců

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz