Kde končí náhody a začíná osud (P)

   Mou hlavou se toho dne honila spousta myšlenek. Na setkání s kamarádem, se kterým jsem se víc jak rok neviděl, na to, že už tu máme jaro, na to, kolik pěknejch holek je všude vokolo. Rozhodně to byly myšlenky úplně obyčejný a normální a neměly ani zdání o tom, co je nahradí příští dva víkendový dny. Všechno začalo ještě v Hradci Králové, v autobuse, co jezdíval ve 14,20 na Český Budějovice. Já chtěl ject do Jihlavy, tudíž jsem musel v Havlbrodě přestupovat. Až sem je to normální. Ale to je taky to poslední normální v tomhle zapeklitým příběhu.
   Když jsem vystoupil v Havlbrodě, upoutala mě na lavičce neskutečně hezká holka. Dlouhý zrzavý prstýnky vlasů jí líně lezly po ramenou. Velký mandlově hnědý oči a kousek níž stejně velký a krásný ňadra v květovaný halence – jak jsem už řek, bylo jaro, takže si dovedete představit, co to se mnou, dvacetiletým klackem asi dělalo. Ale ovlád jsem svý nízký pudy a s větou pronesenou tónem anglického lorda: "Je zde volno, prosím," jsem se decentně upozadil na lavičku vedle ní.
   Nebrala mě. Líně hlodala tužku ve svůdné pusince do srdíčka  a luštila křížovku v jednom přiblblym časopisu. Na klíně jich měla ještě spoustu. S pózou mladého perspektivního muže (která mi, přiznám se, moc neseděla, protože hlavou mi vířily myšlenky na prachsprostou chlastačku s opíkaným prasetem u Toma na dvoře, kterou jsme si hodlali setkání po letech zpříjemnit) jsem tedy vytáhl už míň perpsektivní Freudovu Psychoanalytiku všedního dne, že jí jako oslním. Nestalo se. Ani nevzhlídla od svýho bestselleru. Do prdele, do prdele! Jaro, hezká holka, hormony – to je k zbláznění! Nevázaně jsem se jí snažil vetřít do přízně konverzací a doloval odpověď na otázky odkud jako je a kam jede. Nakonec to řekla: „Jedu do Jihlavy, a proč Vás to zajímá?"
   Poprvé na mě pohlédla těma svýma kukadlama a zamrkala řasama, který by v případě, že by nosila brejle, mohly fungovat jako vnitřní stěrače, jak byly dlouhý. Začala si kroutit jednou z těch zpropadenejch zlatejch lokýnek, co sejí spouštěly z hlavinky. Nevěděl jsem, jestli najivku jen hraje a já jsem tu za blbce, nebo jestli je taková ta sladká pusinka, co by je moh Pánbůh pro klacky mýho typu sekat přes kopírák. Odpověděl jsem jí: "No, protože mé plány v Jihlavě, kam rovněž jedu, se dají lehce změnit!" A políbil jí ruku s tužkou tak, jak jsem to viděl v jednom filmu s Oldřichem Novým.
   Na to vyprskla. To jsem už pozdě pochopil, že to není pusinka, ale andělská mrcha. Za chvíli jsem ale zjistil, že i tentokrát jsem vedle. Protože právě přijížděl autobus, začala si sbírat z klína časopisy a strkat je do přilehlý igelitový taška. V tom jsem to uviděl – měla pupek! Teda jako, že byla těhotná. Ne moc, ale už to bylo vidět. Před očima mi vířily červený kolečka vzteku.
   "A že nejedeš s manžílkem, krávo!" Bylo to tvrdý, ale můj vztek taky. Takhle se tady ztrapňovat před paninkou!
   No, a tím by to celý mohlo končit. Ta tvrdá věta mě mrzela, ne že ne, ale už to tak jako tak nešlo vzít zpátky. V tom řekla něco, co bych nečekal: "Třeba proto, že žádnej není, hm?" JÁ VŮL! Takhle to zvorat! Vzteka jsem měl, to jo, ale taková kurva zas nejsem, i kdyby to byla ercmrcha, takhle bych jí nikdy neubližoval. Napadlo mě jen obligátní: "Ježiš promiň, já nechtěl," a začal jsem koktat neartikulovaný solmizační slabiky. Na to mi jen sáhla na rameno a řekla hrozně jemně a něžně: "To nic," a pak ještě větu, na kterou od ty doby pořád myslím, kdykoliv si na ty náhody, který se tehdy staly, vzpomenu.
   "Třeba to ještě někdy napravíme," a děsně pěkně a děsně smutně se na mně tou srdíčkovou pusinkou usmála.
   V autobuse jsem si sed na úplně druhej konec a tak, abych ji neviděl. Trpěl jsem celou cestu do Jihlavy jak Fučík.

***

   Tom mě čekal už na autobusáku. Pro začátek jsme zakotvili v zahrádce v hospodě "Na Hliništi" – nevím, co je to Hliniště, ale Tom jí říkal "Na Hlíně", to už je míň abstraktní. Vykládal jsem mu, s originalitou mi vrozenou, co jsem zažil cestou sem a Tom to lakonicky uzavřel, že jsem opravdu ten vůl, do něhož jsem si při setkání s lokýnkovatou zrzundou nadával. Mimochodem, on je na hubený blondýny, takže mou vášeň pro macatý zrzky příliš nechápal. Byl jsem už poměrně v klidu, když dveře do restaurace rozrazila zrzavá dívka v dlouhém baloňáku. Jen instinktivně jsem se po ní podíval. Strnul jsem – to byla ta holka!
Šla směrem do kuchyně. Pak vyšla ven. Dlouhý černý číšnický šaty, vlasy stažený do elegantního drdolu, jen jednu lokýnku spuštěnou kolem ouška, a na pupíku krajková zástěrka s kasírtaškou. Má nervová soustava a nadbytek piva v žaludku vykonaly svý. Odešel jsem na onu místnost odevzdat povinnou alkoholistickou DPH a navrátiv se zpět zjistil jsem, že Tom s mou zrzkou nevázaně konverzuje u našeho stolu.
   "Pardon," snažil jsem si sednout co nejnenápaněji, ale bylo mi to houby platný. Zrzka se perlivě zachechtala, a zařvala na kluka za pípou.
   "Tony, vem to tu za mě, já si dneska vemu výčep."
   Tom zaplatil a pak se se mnou odpotácel do svého doupátka v jednom zastrčeným baráku kousek od Domu zdraví.
   To jsou náhody,co? No, a to byl teprve začátek.

***

U Toma jsme v pití pokračovali. Jeho přítelkyně – dlouhonohá hubená až vychrtlá blondýna – už pilně rožnila selátko a soudek se chladil minimaxem. Tom pil na shlednání po letech, blondýna jen proto, že měla žízeň a že jí to chutnalo, a já na depresi. Z náhody a z mý blbosti. Když takhle v jednu chvíli Tom opět odešel ožužlat prasátko, abychom měli k "Ježkovi" co chroupat, blondýna se až moc věcně zeptala:
   "Hele, a to by ti tak vadilo, že má dítě, když se ti tak líbila?"
   "Právě, že vůbec. Já mám taky nevlastního tátu, toho vlastního jsem nikdy neviděl, a nikdy mi nepřišlo, že by na tom něco bylo. Ale to jsou ty mý kecy silácký, vždycky si všechno zvorám tím, že blbě kecám, když vůbec nic řikat nemusim."
   "No, tak se tam zejtra do tý hospody vrať, a řekni jí, že jsi do ní úplně blbej, a že tě to mrzí. Co horšího se ti může stát, než, že tě pošle tam, kde se už hodnou chvíli možná zbytečně plácáš, hm?" Na to do sebe doklopila půllitr, jen to zahučelo. Nebyla to rada, jak od Senecy, nicméně mi vlila optimistmu do žil. Jo, pudu tam, a řeknu jí naprosto od plic, že jsem do ní zblbnul a jak mi s tím může pomoct. Kytka, kurva! Tady jich Tomovi roste! Vemu kytku a zrzka změkne.
   Usínal jsem o půlčtvrtý ráno, pěkně napapanej grilovanýho prasátka, nabumbanej piva a s nadějí, že žena mých snů po květinovém daru z Tomovy zahrádky zaručeně zjihne a pak se s ní vrhnu v náruč Amorovu. Ovšem, pokud tento bude mít dostatečnou zásobu šípů a nebude krátkozrakej, jako já při našem prvním setkání...

***

   Asi v pět ráno mě vyburcoval zvonek. Myslel jsem, že jsem mrtvej a tohle že je bublání kotle pekelnýho. Asi za minutu vytrvalého zvonění jsem se dostal do reálu. Tom a jeho blondýna spali zvláštně propletení na gauči vedle mne. Nevypadali nijak probuzeně. Opatrně jsem je překlopýtal a šel ke dveřím. Kouknu do kukátka a... páni, já jsem teda vožralej! To bude nějaký delírium, nebo co. Za dveřma před Tomovým pididomkem stojí zas ta zrzka. V baloňáku, vlasy v drdolu – zrovna, jako včera, když mi způsobila šok v hospodě. Pro jistotu si jdu osprchovat hlavu studenou vodou, abych jako prokouk.
   Když se vrátím ke kukátku – zase zrzka. To už vim, že se mi asi opravdu nezdá. Všechno je v prdeli! Táhne ze mě chlast, na tváři mám optisklej knoflík z manžety u košile a nejsem učesanej, ani umytej. Vzhledem ke včerejšímu souboru náhod mi to už ale začínalo bejt fuk, a tak jsem nakonec otevřel.
   "Je, to jste zase vy?" Zrzka vypadala mile.
   "Je, to jste zase vy?" odpověděl jsem jí přiblble, protože mě s tou směsí v břiše a eště horší v mý hlavě, nic chytřejšího nenapadlo.
   "Promiňte, ale ten váš kamarád, co jste byl s ním včera u nás v hospodě, před tou hospodou ztratil peněženku s doklady. Já ji našla u zahrádky, tak mu ty doklady nesu. Tady to je!"
   Její malá ručka zabrousila do černé kabelky, která jí volně sjížděla po rameni baloňáku. Vytáhla umolousanou portmonku.
   "No, tak se tu mějte," pak udělala ta zrzka něco velmi, velmi potupného. Lehce si ke mně čuchla a pronesla: "Až se podruhy vzbudíte, tak si udělejte hodně silný kafe a umejte se, je z váš děsně cejtit pivo!" Nejradši bych se propad do pekla nejpeklovatějšího, kdybych to uměl. Ale stál jsem s portmonkou mezi řutrama a zíral do pomalu se rozednívající oblohy. Zrzka mě nakonec probrala. A hezky, nečekaně hezky! "No, a nebo se ráno třeba jen umejte a to kafe si přijďte dát zas k nám do hospody! Mám odpolední. Ahoj." Na to odkráčela. Stál jsem tam jak opařenej a nevěděl, jestli mám hořce zaplakat nebo se ďábelsky rozchechtat na celý kolo.
   Nakonec jsem úplně klidně vešel do koupelny a znova si dal ledovou sprchu. Byl jsem už dokonale probranej, abych pochopil, že to nebyl jen nějakej bláznivej feťáckej sen, ale že sem ta zrzka vážně přišla. Pro případ, že bych zaváhal, ležela na ledničce v kuchyni vrácená Tomova portmonka. To jsou náhody, co? Jak blbej film! No, už nebudu vás ani kritiky trápit a tak brzo skončím.

   Na to kafe jsme tam tehdy s Tomem a jeho hubenou blonďatou přítelkyní šli, zrzka byla fajn, jako by se pár hodin předtím vůbec nic nestalo. Dal jsem jí taky ty kytky, co mě napadly večer.
   Pak jsem začal za Tomem jezdit častěji a častěji, a taky do tý hospody chodit častěji a častěji. A pak – když se zrzce narodila holčička Ivona a ona už do práce nechodila – nejdřív do porodnice a pak za ní domů.
   No, a teď, když už s mou macatou zrzkou žiju třetím rokem, snažím se, seč mi síly stačí, bejt fajnovej manžel a príma náhradní taťka.
   Dodneška nevim, jestli to všechno byly blbý náhody, nebo fakt nějakej ten osud, nebo co. Ať to bylo, co bylo, celý to nakonec skončilo pro všechny zúčastněný docela fajn. Akorát, že na pivo s Tomem chodím zas tak málo, jako na začátku téhle slátaniny. Přitom to k sobě máme necelej kilák a hospoda Na Hlíně je přesně v půli. Tak vám nevim, byla tohle taky náhoda?!

Jitka Březková – Panika

kategorie Próza nad 23 let

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz