Konečné řešení trampské otázky (P)

Poklidný červnový den nezadržitelně oznamoval svůj závěr, kdy poslední sluneční paprsky dodávaly celé zemi prazvláštní atmosféru. Načervenalý odstín projasňoval nejen luhy a háje české přírody, ale zbarvil dosud šedou tvář řady našich měst. Osobité kouzlo tak načas dostala jinak nevzhledná budova správy blíže nejmenované chráněné krajinné oblasti. Tato pozoruhodná proměna fasády však zaměstnancům dané instituce zůstávala onoho večera utajena. Svůj interes totiž věnovali zcela jiné, závažnější skutečnosti. V rozsáhlé konferenční síni se vůkol oválného stolu tlačily nesčetné zástupy ochranářů promíšené osobami oděnými do pestrobarevných dresů a kožených kombinéz. Přítomní vedli hlučný a zasvěcený hovor, při kterém vzrušeně rozhazovali rukama. Není proto divu, že v rámci výměny argumentů občas shodili některou ze zde stojících vycpanin. Strnulé relikty místní fauny se tak na pár vteřin probouzely do zdánlivého života a umocňovaly závažnost události. Vycpaniny kdysi do konferenční síně umístili ochranáři pro větší sepětí s přírodou nevědouce ještě, že tyto překrásné artefakty budou kulisou pro nejvýznamnější okamžik v dějinách celé chráněné krajinné oblasti.

„Vážení přátelé, nastává rozhodující chvíle pro budoucnost naší překrásné oblasti. Zítra se nám s konečnou platností podaří zlikvidovat tremping, a celý kraj tak bude zbaven všech nevkusností. Lesy přestanou osvětlovat nebezpečné táboráky a lesní zvěř plašit maskáčové obludy. Všem, kteří ve společnosti něco znamenají, přinese následující den vytoužený ráj.“ Těmito slovy ještě více rozproudil horkou krev přítomných vedoucí chráněné krajinné oblasti. Vzrušeným hlasem pak pokračoval: „Po dlouhých jednáních jsme se my ekologové dokázali spojit se všemi, kteří poznávají naši přírodu s určitou kultivovaností. Především mezi námi vítám naše bajkery. Právě oni s vytrvalým sportovním duchem ovládli i tu nejužší stezičku, a vyhnali tím trempy do nejzapadlejších skalních roklin. Obdobně kvituji hrdinství našich čtyřkolkářů. Nezměrnou pílí rozjezdili mnoho trempských osad, takže zde již nikdo nebude krácen ve svých estetických požitcích.“

Slova hlavního ochranáře zanikají v obrovském potlesku a výkřicích obecenstva. „Ano, správně! Jak přijdu k tomu, když si po celotýdenní tvorbě hodnot vyrazím se svojí čtyřkolkou do skal, abych tam musel čmuchat smradlavý táborák a narážet do odložených báglů nějakého nýmanda,“ okomentoval proslov jeden z účastníků shromáždění. Ani nedořekl a již vedle stojící pestrobarevný bajker gestikuluje: „Naprosto souhlasím. Tuhle jsem na kole přeskakoval několik pískovcových bloků, když na mě vykoukl zelený mužík. Jen tak tak jsem si neodřel pláště.“ „Trempové jsou pohromou celému vědeckému světu. Jak mám se svým detektorem zkoumat pravěké osídlení, když mi pod převisem vychrupuje nějaký otrapa“ dokresluje tristní situaci sebevědomě vyhlížející mladík. „Pánové, pánové, zbytečně se nerozčilujme a buďme veselé mysli. Zítra veškeré problémy rázně ukončíme,“ konejší rozbouřená srdíčka přítomných šéf ochranářů. „Každý z vás ať je v určený čas připraven na svém úseku. Nesmíme udělat jedinou chybu a vítězství je naše. Všem přeji dobrou noc a pevné nervy. Jen vytrvat!!!“

Následujícího jitra zažívalo rostlinstvo a živočišstvo chráněné krajinné oblasti nevšední okamžik. Po asfaltkách i polních cestách se mlčky hrnuly zástupy bojovníků, kteří s lesknoucím se zrakem hleděli ke skalním masivům. Jejich nadšení co nejrychleji zúčtovat s odvěkým nepřítelem se tříštilo s obavou protivníka předčasně nevyplašit. Naštěstí byla většina trampů zmožena včerejším potlachem, takže prožívala hluboké snění o pěnivém moku. Jejich bdělost proto nemohla zaktivizovat pomalu jedoucí kolona aut, čtyřkolek a velocipédů. Nezvyklé procesí bez problémů dorazilo k úpatí lesa, kde podle předem domluveného scénáře bleskově vzniklo několik bojových formací. V přední linii stála jako průzkumná jednotka celistvá řada bajkerů dychtivě očekávající první rozkaz. S vědomím závažnosti celé akce zaujal každý své postavení bez jediného hlesnutí, načež vyhlížel přicházejícího šéfa chráněné krajinné oblasti. Ten s láskyplným pohledem kynul věrným zástupům, aby se postavil na mírnou vyvýšeninu, a upřeně se zahleděl ke skalám. Několik minut nehybně stál a přemítal o smyslu života a posledních věcech člověka. Vážná tvář hlavního ekologa se nakonec přece jen otočila k netrpělivým cyklistům a jemným posunkem dala průchod historické události.

Bajkeři v mžiku sekundy vyrazili do prudkého kopce. V návalu odhodlání hleděli jen vpřed a vůbec nesledovali trasy svých kolegů. V důsledku toho se asi třetina jezdců srazila a vytvořila blíže nespecifikované shluky pokřivených kol a končetin. Srdcervoucí obraz připomínal scénu z husitských válek. Přesněji řečeno situaci, kdy na útočící křižáky dopadla první salva z vozové hradby a vyvolala pochybnosti o neporazitelnosti železné jízdy. Přes tento drobný zádrhel ostatní bajkeři úspěšné překonali úvodní metry a stoupali neochvějně vzhůru. Následný průběh akce však podstatněji zkomplikoval jiný problém. Pestrobarevné odění bajkerů sice akceptovalo pravidla bezpečnosti silničního provozu i společenské konvence, nicméně v lesním porostu nedokázalo zcela splynout s prostředím. Zvláště reflexní nášivky házely po okolí takové šajny, že v kombinaci s ostrým dopoledním sluncem mohly způsobit vážná poškození zraku. Není tedy divu, že postupující jízda nakonec pozornosti trampů neunikla.

S rozespalýma očima tak hleděly maskáčové postavy na masy upocených cyklistů a na jejich úsilí zdolat první pískovcové bloky. Chvíli nevěřícně zíraly na tento neopakovatelný výjev, až ponenáhlu instinktivně spustily ruce k pasu a uvedly v činnost mechanismus coltova revolveru. Propukl lítý zápas, ve kterém pravidla BESIPU nehrála výraznější roli. Bajkeři proto těžko mohli dosáhnout jakýkoliv úspěchů. Cyklistické dresy natolik vynikaly v prostředí voňavých borovic, že kulky svých protivníků doslova přitahovaly. Úspěch v tomto boji slavil i nejstarší zálesák, senilní Bady, jenž by se svými dvanácti dioptriemi netrefil kostel na čtyři metry. Pestrobarevné vzezření bajkerů však trampům sloužilo také jako rozlišení nepřítele od ostatních obyvatel. Nechali bez problémů projet důchodce Voříška ze sousední vesnice. Ten na své rozvrzané ukrajině uháněl lesem ke snaše na oběd. Voříškovy rozdrbané tepláky a sepraný vaťák mluvily jasně – nejde o bajkera.

Mezitím šéf ochranářů s napětím sledoval celou operaci. S nezměrnou zlostí upínal svůj zrak ke skalnímu masivu a prožíval zkázu vlastních bojovníků. Svůj brunátný obličej posléze nasměroval ke zbývajícím jednotkám a se slzami v očích pronesl: „Přátelé, do útoku, ve jménu environmentalismu pomstěte své druhy.“ Po tomto apelu velitele zaburácely motory čtyřkolek a masa vozidel se začala posouvat k místu střetnutí. V závěsu za čtyřkolkami kráčeli pracovníci ochrany přírody s bločky v ruce. Úkol ekologů byl v celém tažení nejklíčovější: udělit poraženým trampům v jejich poslední minutě pozemského bytí pokutu za nepovolené táboření. Nepřítel měl tímto ponížením přijít o možnost vstoupit do věčných lovišť. Celá armáda dorazila k bojišti, kde se spojila s posledními zbytky bajkerů, a všichni společně zahájili generální útok. Nastalou řežbu může stěží popsat mysl a ruka i toho nejslavnějšího spisovatele. Výjevy z bitvy byly natolik drastické, že detaily nelze pro klidný spánek čtenáře vůbec sdělit. Trampové vedle svých jedno- a dvouhlavňových miláčků použili rovněž těžké sukovice, se kterými sráželi čtyřkolkáře jako zralé hrušky. Za kutálejícím se řidičem se většinou ozývalo: „Jsi na čtyřkolce? Už nejsi na čtyřkolce.“ Ostatní čtyřkolkáři pak v hněvivé odplatě najížděli do celých formací trampů. V takové situaci ihned přiběhl k ležícím zálesákům škodolibě se smějící ochranář a ještě dýchajícím položil na zakrvácenou hruď vystavený bloček. Sprosté nadávání a klení sípajících mu bylo odměnou.

Ani nasazení těch nejdrsnějších metod však nedokázalo rozhodnout bitvu. Vrtkavá štěstěna stále nechtěla sdělit, kam vloží svou přízeň. Vedoucí chráněné krajinné oblasti mlčky sledoval průběh boje a nervózně si ukusoval nehty. Vždyť takto můžeme válčit do soudného dne. Pojednou se ale stalo něco, co by nikoho nenapadlo ani v tom nejbláznivějším snu. Stroj jednoho ze čtyřkolkářů omylem najel do mechem ukrytého odpalovacího zařízení, které uvádělo v činnost zabudovanou konvenční raketu. Vše mělo původně jistit vzdálený sovětský vojenský prostor, přičemž odcházející armády Varšavské smlouvy si tuto techniku zapomněly vyzvednout. Raketa tak v klidu zahálela v útrobách země a snila o svém velkém dni. Osudový náraz čtyřkolkáře náhle změnil život raketě i všem ostatním. Léta očekávaný signál byl tu. Poklop se otevřel a raketa s burácejícím motorem vyrazila ke svému cíli. Ohromný rachot stoupajícího stroje přehlušil bojovou vřavu. Válčící strany zmlkly a nechápavě sledovaly raketu s rudou pěticípou hvězdou, mířící k výšinám.

Leč zub času je neúprosný a měří každému stejným dílcem. Nezastaví se ani před vážností vojenské techniky. Burácející raketa tak po několika vteřinách umlkla a volným pádem se vrátila na své původní místo. Nastal děsivý výbuch. Obloha se rozzářila a následná tlaková vlna drtila vše, co jí stálo v cestě. Zastavila se až o daleký hrad Bezděz, který v mžiku uvedla do stavu před poslední rekonstrukcí. Vzduch se zaplnil temným prachem, přičemž hrůznou atmosféru dokreslovaly létající kousky čtyřkolek a bicyklů. Dlouho trvalo, než vše umlklo a nebe se zase pročistilo. Nastal tajemný klid, kdy nebylo slyšet žádný vzdech. Jen prázdnota a věčné ticho...

Tuto harmonii světa ale přerušily divné zvuky. Z pod nánosy zeminy a prachu se na svět klube špinavá postava. Nejde o nikoho jiného než o vedoucího chráněné krajinné oblasti. Ještě ze svého těla provlíkne pokroucené cyklistické kolo a už se se mžourajícími očima dívá po krajině. Všude, kam oko dohlédne není nic, jen rovina. Žádné stromy ani skály, jen prachobyčejná placka. V jeho tváři se objeví široký úsměv. Zvítězili jsme. Po trampech není ani památka. Nyní můžeme ukázat, jak jsme schopni naplnit požadavky veřejnosti po aktivním odpočinku. Na vzniklé ploše vybudujeme velké golfové hřiště a o víkendech se zde budou konat divoká techno párty. Naše traumatizovaná mládež si zaslouží kvalitní zábavu, aby se mohla svobodně rozvíjet. Filozofické úvahy hlavního ekologa náhle přerušuje křik jeho podřízeného: „Pane řediteli, pane řediteli. Máte telefon.“ Zaměstnanec přibíhá a celý udýchaný podává šéfovi mobil: „Volá náměstek ministra.“ Vedoucí s napětím bere telefon a naslouchá: „Tak Vám i celému kolektivu pracovníků blahopřeji. Jste první chráněná krajinná oblast, která si natrvalo poradila s přestupky proti zákazu nocování. Počítejte s mimořádnými odměnami. Na novém prostoru vystavíme rozsáhlý koncertní areál pro pravidelná vystoupení bratří Nedvědů. Musíme dát jasně najevo, jak podporujeme vztah mládeže k romantice.“ Šéf chráněné krajinné oblasti se pousměje a se zářícím pohledem se podívá na krajinu. Už vidí tu záplavu diváků, jak sedí kolem umělohmotného lesa. Při okraji bakelitového porostu je Honza Nedvěd a zpívá starou železničářskou píseň: Na kolejích stála a za uchem květ.

Jan Krško

kategorie Próza