Krajina básníkova zpěvu (B)

Jak káně s rozpjatými křídly

nad tebou kroužím vznosný kruh.

krajino básníkova hlasu,

v níž láska s krásou sídlí,

jíž splácíme svůj hřích i dluh.

krajino s mlčícíma rtama

po dlouhý čas i věk,

že dopustili jsme my a doma

poničit tvoji tvář a krásu,

věneček dívčí z kopretin

na skráních rozpuštěných vlasů

tvých potoků a řek.

 

Vstupuje do koncertní síně rodné země.

z hnědého pouzdra hlín

violu tvého hlasu vyjímám

a strunky potoků a říček

v jezerech přes kobylku hráze

na kolíčky tvých vrchů napínám,

ladičkou skřivánčího tónu ladím

a na viole země

na strunách potoků a cest i zahrad.

když smyčec se zlatými žíněmi

mi zapůjčilo slunce,

tichounce, pokorně a plaše

tu pokouším se zahrát

poému o krajině,

v níž oblaka vplouvají v jezera modravá.

v níž "k lásce hrdliččin zve hlas,

kde borový zavání háj,

o lásce šeptá tichý mech.

kvetoucí strom lže lásky žel

a slavík růži lásku vyznává..."

 

Krajino básníkova hlasu,

zvoničko řeči rodné,

větévko růže šípkové,

kdo utrhnout chce tvoji krásu,

o trní dřív se bodne,

než krví zavoníš mu, domove.

 

Krajino básníkova zpěvu,

jenž rozeznívá hlubiny i výše,

jenž zurčí z pramenů až k hvězdám,

kterému nasloucháme pokorně a tiše,

tvé ozvěny se nevzdám.

 

V sobě ji nosím,

všude ji slyším..

Z hroudy se zvedá k nebeským výším,

zpívá jí skřivánek, ministrant Boží.

voní jí růžička v šípkovém hloží,
všude ji slyším ve svojí duši.

v mluvě nám zpívá,
v srdci nám buší.

 

Krajino Máje,

kapličko rodné řeči,

zvoničko srdce národa,

voňičko máje,

ty znáš,

jak dusí poníženi, poroba,

kdy srdce bubnem je i štítem,

ty víš,

jak voní mír a svoboda,

když rány kvítím léčí.

 

Na klekátku muk kamenitém,

kde kytička vždy schne a uvadá,

maminka klečí,

v modlitbě prosíc zas sní,

jak rozsévá kol lásku,

tu nejkrásnější z básní,

a jako zrna chlebového klásku

ji do amfóry srdce ukládá,

aby mela chleba lásky dostatek,

až navrátí se děti nazpátek,

aby ti ve světě jak broučci zalezlí

cestičku k domovu vždycky si nalezli.

Po zpěvu skřivánka, matčině hlasu

naleznou bezpečí, víru i spásu.

Holátko dětství tu v vzpomínkách pípá,

rozkvétá poupě a zavoní lípa.

Podkůvku ztracenou na cestě naleznou

i duši bojácnou v koutečku zalezlou.

V zátiší domova všecičko krásní

jakoby ve zpěvu, jakoby v básni.

 

Krajino rodná

vonící opojně a jemně,

tvé víno do dna,

dceřinná buňko živé Země.

 

Krajino básníkova zpěvu

rodící pelyněk i révu,

krajino básníkova

v jezerech, na obloze pomněnková,

políčko heřmánku i rmene,

šípkových růží, sedmikrás,

Jarmilko krásná, bázlivá,

kdo tebe nevzpomene,

když uslyší tvůj zpěv a hlas,

co Májem zazníva!

Hluboké oči tůně

tě vábí v hlubinu.

Ze dna podáváš luně

kytici leknínů.

Jezero ukolébá v spánku

tvou bolest v krásný sen

sladký jak atřída dalamánku,

hojivý jak květ divizen.

 

Oblaka jdou a uplynou,

kde Máj jak hvězda vzplál.

Světlý stín kráčí krajinou.

Kdo by jej nepoznal,

když slyšel jeho zpěv a hlas?

"Zborcené harfy tón,

ztrhané strany zvuk

zní zemí milovanou,"

zní nadějí i hranou,

zní v nás.

 

Krajino básníkova hlasu

vonící životem jak skýva,

krajino Země, do níž patříme,

krajino Země, jež nám nepatří,

kolik jen věků ještě zbývá?

Jeden či dva a tři,

než život, radost, lásku, krásu,

než matku svoji zničíme?

 

Zemi již obcházejí mrákoty,

potí se úzkostí tak jako já a jako ty,

dští na ni radium a smog a kyseliny deště

a stále houšť a houště.

Co po nás zůstane?

Jen stopa v písku pouště.

Vše zničíme,jen ústa ne,

my bohorovní naklánějící se nad studnou.

O lásce psal bych raději,

než řešil sudbu osudnou.

Máme tu ještě naději?

my z hlíny vzešlí,

co cestou přírody jsme nešli

a málo varujem a bráníme,

že věno Země ztrácíme.

 

Krajino básníkova hlasu,

šlépěje toho, co tě miloval

a zvěčnil tvoji krásu,

nezavál písek času,

vedou nás dál a dál.

 

Verš jako okov spouštím do studny

pro doušek svěživý, co zurčí zdůli.

Člověk přec není vězeň osudný,

pro život dostal i svobodnou vůli.

 

Zelenou ratolestí mávám tomu,

kdo lásku vnese do našeho domu,

kdo věčnost znaje,

krajino, pro tebe

otevře brány ráje

s výhledem do nebe

až k hvězdám.

A toho pohledu se nevzdám.

 

Putuje tebou modlívám se pokorně a plaše:

Zůstaň tu s námi

i s láskou mámy

a odpusí, krajino naše.

 

Josef Brož

kategorie Poezie nad 23 let

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz