Kterak Fredy, Johny a Skunk potkali Mikuláše (P)

   Fredy, Johny a Skunk byli kamarádi. Co kamarádi, znamenali pro sebe mnohem víc než se pod tímhle slovem obvykle rozumí, byli si prostě tak blízcí, jak mohou být jen lidé, kteří spolu delší čas trempují. A oni spolu trempovali už pěknou řádku let.

   Možná byste rádi věděli, jak přišli ke svým přezdívkám-no, není na tom nic zvlášť zajímavého-Fredy a Johny si propůjčili přezdívky ze svých oblíbených westernů a i Skunka nazývali nějakou dobu Chrisem. Přesněji řečeno do okamžiku, kdy si na jednom čundru, po celodenním pochodu, když se společně uvelebili u ohně, sundal kanady z nohou. Krajinou tenkrát zavanul odér, před nímž zdrhaly málem i stromy, o lesní zvěři nemluvě. "Ty smrdíš jako skunk," řekli tenkrát, když se probrali z bezvědomí, i když tušili že skunkovi by při setkání s Chrisem bez bot slezly hrůzou chlupy. U skunka už ale zůstalo a z Chrise tak byl Skunk s velkým S. Zpočátku sice svou novou přezdívku uraženě ignoroval, ale po čase si zvykl a i na ni byl hrdý. "Jsem pochodující chemická zbraň," říkával.

   Jednou ze začátku prosince, když po řadě mokrých zim konečně přišla jedna opravdová, kdy mrzlo až praštělo a krajina ležela pod bělostnou sněhovou přikrývkou, napadla Fredyho úžasná věc (Fredyho podle jeho vlastního názoru napadaly jen samé úžasné věci). Pojedou na Mikuláše na vandr! Slovo dalo slovo a tak pátého prosince ráno seděli ve vlaku, mastili karty, posilňovali se dámským likérem na tři a nenápadně kouřili z okna. Když je spatřil průvodčí, trochu se zarazil. "Vy budete spát venku?," zeptal se.

   "No jasně!," zvolali hrdě. "Nejsme žádný béčka!"

   "Zmrznete," utrousil průvodčí, proštípl jim lístky a odešel do dalšího vagónu. Naši hrdinové se začali tak šíleně chechtat nedůvěře v jejich schopnosti, až několik cestujících zběhlo do ostatních vagónů a jeden dokonce vyskočil ven, kde si pak zaražený až po hlavu ve dvoumetrové závěji liboval jaký má božský klid. Fredy načal další láhev rozumně uložené měny a znovu se pustili do karet.

   Po nějakých dvou hodinách nepříliš rychlé jízdy vlak zastavil v jejich cílové stanici. Za hulákání "výsadek, výsadek" vyskákali na zasněžené nástupiště zapadlé staničky, nabrali do plic mrazivý podhorský vzduch a rozhlédli se po krajině. Kam až oko dohlédlo, rozprostírala sněhem důkladně pocukrovaná pole, tu a tam pokaňkaná hejny krákorajících havranů. A kromě toho-nikde už nebylo vůbec nic. Ani živáčka, ani človíčka nevidět.Fredy, Johny a Skunk si připálili nezbytné startovačky, zavěsili je frajersky do koutku úst a vyrazili naproti šedavým skalám, zdvihajícím se na obzoru náhle a bez varování z polí rovných jako stůl.

   S mnoha šťavnatými nadávkami, při kterých se i mohutné sosny chvěly jako ve větru, vyšlápli strmý kopec a už si to hasili do hospody, aby doplnili vypocené tekutiny. Na udržování stálé hladiny tekutin v těle naši kamarádi nikdy nezapomínali. "Zdraví máš jen jedno," říkával Johny.

   Usedli a rozhodli se, že si dají jedno pivo. Tedy jedno pětipivo, samozřejmě. A jak už to tak bývá, pětipiva přišla nakonec za každým dvě. Pozdravili se s nimi, zálibně si je jedno po druhém prohlédli v půllitrech a pak jim dovolili ohřát se v jejich žíznivých útrobách.

   Mezitím se setmělo, ne snad že by se už stmívalo, ale prostě proto, že oblohu pokryl hustý mrak, který hned nato začal kobercovými nálety bombardovat kraj myriádami křehkých sněhových vloček. Kamarádi se-sice trochu blábolivě ale přece-usnesli na tom, že už mají dost a bylo by záhodno vyrazit na kemp. Jak se řeklo, tak taky udělali. Kemp naštěstí nebyl daleko a tak už za půldruhé hodiny seděli ve srubu na vysoké skále a hřáli si nohy u ohně vesele plápolajícího v kamenném krbu. Udělali si čaj se zbytkem rumu, zavřeštěli pár písniček, vyprávěli si vtipy a vůbec se měli moc dobře. Byli rádi, že jsou zase jednou spolu.

   Pozdě v noci, když už se chystali ulehnout do péřových spacáků, Johny s Fredym jako jeden muž vstali, zahrabali ve svých báglech a vytáhli pletené punčochy. Fredy červenou a Johny zelenou, se žlutými puntíky.

   "Jdeme na to," kývli na sebe a otočili se na udiveně zírajícího Skunka. "Tak pojď taky, ne?" "Kam?," zeptal se Skunk.

   "No-vždyť je Mikuláše," oznámili mu,"ty sis snad nevzal žádnou punčochu na nadílku?"

   Sakra, na to jsem zapomněl, přemýšlel Skunk. Ale o nadílku bych nerad přišel ... A navíc bych vypadal jako zapomnětlivý blb ...

   "Ale to víte že vzal," zalhal. "Jenomže já ji dám ven tajně, až už budete spát.U nás doma se to tak dělá, víte?"

   Fredy s Johnym pokrčili rameny, vylezli do mrazu a přišpendlili své punčochy ke stěně srubu. "To jsem zvědav, co asi dostanu," poznamenal Johny když se vraceli.

   "Já taky," řekl Fredy, "loni to nestálo za nic." A se smutnou tváří si připomněl ty nekonečné haldy uhlí, které pak celou zimu svážel do sklepa ... Ještěže se mu je povedlo ztopit.

   Skunk si počkal, až se od obou začnou ozývat známé zvuky, připomínající řezání dřeva, pak si počkal ještě chvilku a ještě jednu, aby měl jistotu ...a vyrazil ven ze srubu. Vše měl perfektně promyšlené. Našel Fredyho a Johnyho punčochy-obezřetně se rozhlédl-fajn-vyprostil nohu z kanady a vedle čisťounkých punčoch svých kamarádů přišpendlil i svou vlastní propocenou ponožku. Ráno musí vstát první, přinést jim jejich punčochy s nadílkou od Mikuláše, tu svoji nadílku vysypat na stůl ve srubu a ponožku si znovu obléknout. Kdyby se ho ptali po punčoše, řekne že mu náhodou upadla do ohně a shořela. Ano, a taky musí hned poránu rozdělat oheň, aby jeho historka zněla pravděpodobně.

   Do rána se vyčasilo a tak Skunka probudilo sluneční světlo, deroucí se škvírami ve stěnách dovnitřdo srubu. Pohlédl na hodinky-devět hodin, ale Johny s Fredym ještě naštěstí spí... Neslyšně vstal, bez hluku rozdělal oheň a potichu otevřel dveře. Vykročil k punčochám a...

   "Néééé!!!!," ozval se strašlivý výkřik, plný děsu a zoufalství. Fredy s Johnym byli v mžiku na nohou.

   "Co to bylo?," zeptali se jeden druhého. A jako odpověď se zvenčí začal ozývat usedavý pláč nešťastného lidského tvora.

   "Skunk!," vyslovil Johny myšlenku, která jim oběma bleskla hlavou. "Aby se mu tak něco stalo," vyrazil ze sebe Fredy a oba dva se vrhli ven, před srub.

   Ve veselých paprscích ranního slunce tam spatřili strašlivou scénu. Skunk plakal nad tělem obtloustlého stařečka s nůší, berlou a mohutnými bílými fousy. Před ním, přišpendlené ke stěně srubu, visely dvě naplněné punčochy, jedna červená a jedna zelená se žlutými puntíky. Třetí, neidentifikovatelné hnědočernošedé barvy, držel stařeček ve ztuhlé ruce. Ve tváři se mu zračilo nevýslovné utrpení, které před svou smrtí patrně zažil. Samozřejmě, byl to Mikuláš. Naplnil Fredyho a Johnyho punčochy a chtěl nadělit i Skunkovi-ale podlehl strašlivému aroma, které se z ní linulo. Opodál leželi i čert s andělem-chudáci, zřejmě mu chtěli pomoci.

   Fredy přehlédl plácek před srubem a hned měl jasno. "Skunku, tys ho zabil," ucedil mezi zuby. Skunk se rozbrečel ještě víc.

   "A čerta s andělem taky!," přidal se Johny.

   "Co teď budeme dělat?"

   "Musíme se jich nějak zbavit..."

   A tak jejich těla ve vší tajnosti pohřbili v jedné nepřístupné jeskyni ve skalách. Od toho dne Mikuláš s nadílkou nechodí a musí nám ho nahrazovat naši rodiče a přátelé.

Jiří Hons – Murdoch

Kategorie Próza