Loďostop (P)

Do kostela chodívám málokdy, ale tenkrát v tu neděli dopoledne v Třeboni jsem do něj šel, přestože jsem si pak naplánoval plavbu po Lužnici. Čekala mě Stará řeka, nejromantičtější zákoutí Lužnice,které mě o rok předtím odrazilo, když jsem asi tak v půli Staré řeky najel na ostrou, špičatou větev, skrytou pod hladinou, a píchl svou tehdejší nafukovací loď. Sice jsem se pak ještě snažil- v jogínském sedu, abych co nejméně tlačil na proražené dno kánoe- plout dál, ale druhý zásah zespodu zanedlouho poté mou loď definitivně dorazil.

Teď jsem ale měl novou „heliosku“ ze sedmivrstvého gumotextilu a byl jsem zvědavý, co mi řeka přichystá teď.

Blesklo mi hlavou, že je svátek Maří Magdalény, tedy 22.července, i to, že se mi v ten den obvykle dařívalo. A kupodivu, nevzpomínal jsem si toho dne ani tak na nějaká intimní dobrodružství, jako spíš na slovenské hory, vítr ve vlasech a na tvářích, na pot, protékající obočím a štípající do očí, a nad tím vším- volně podle pana Nevrlého- na voňavou hrst svobody.

Než jsem se sbalil, vyjel vlakem, nafoukl v suchdolském tábořišti na břehu Lužnice loď a spustil ji na vodu, byly tak dvě hodiny odpoledne.

Zrovna brzy to tedy nebylo, ale přece se teď neotočím a nepůjdu domů!

Zabral jsem pádlem a odrazil od břehu.

Kousek přede mnou vyplouvala podobně opožděná vodácká parta mladých lidí, ale na ty jsem teď, přiznávám se, nemyslel. Prostě jsem si plul po řece.

Přes nepříliš široký horní tok Lužnice místy ležely vyvrácené, padlé smrkové kmeny. A já vzpomínal na to, jak si svého času jedna půvabná mladá dívka na háčku odložila šaty- tedy aspoň tu horní polovinu kompletně- a plula. Když pak uviděla padlý kmen přes řeku nízko nad hladinou, prohnula se ladně v zádech a snažila se pod ním podplout v záklonu. Jenže špatně odhadla výšku kmene, a tak o něj zachytila- a zastavila tak loď- oběma svými měkkými, oblými, plnými ňadry….

Inu, jak by řekl pan Fráňa Šrámek: Léto budiž pochváleno!

A ještě na jedno děvče jsem si v té chvíli vzpomněl- na S. z Dobříše, která pracovala svého času jako jedna z vedoucích na prázdninové akci „Léto dětí“ v Aritmě.

Bylo jí tenkrát asi dvacet. A dva mladí muži z řad táborníků, dvojčata ve zralém věku sedmi let, si ji natolik oblíbili, že se rozhodli, že se s ní ožení. Ale jak to mají udělat, když ona je jen jedna a oni jsou dva?¨

Nakonec ten trojúhelník vyřešili šalamounsky: ožení se s ní oba. A jsem- tak trochu i za ně- S. z Dobříše dodnes vděčný za to, že se jim nejen nevysmála, ale šikovně vyrobila tři prstýnky z lýčí a navlékla si jeden z nich na prst, načež jim pak nasadila ty zbylé dva. A bylo to!

Teď jsem měl dokonce dojem, že jsem ji –po těch letech- zahlédl na jedné z kánoí před sebou. Svět je malý. Ale neplula v ní sama- a pouštět se do nějaké stíhací jízdy se mi nechtělo. A pak, vzpomínky na jednu a tutéž věc mívají u různých lidí nestejnou váhu…

Plul jsem – aniž jsem zrychlil- dál.

Podél břehů horního toku Lužnice- to už jsem byl mezi jezem Pilařem a rozvodím Staré a Nové řeky- je porost, který svou hustotou připomíná téměř nefalšovanou džungli. Některé rozsochaté keře,s kořeny zčásti podemletými proudem řeky, se z ní jakoby „vyklánějí“ a naklánějí se nad vodu.

A v tom jsem zahlédl, jak na mě z pravého břehu mezi těmi keři mávají dva mladí lidé- chlapec a děvče.

No tohle- „loďostop“?

Přirazil jsem ke břehu.

Byli to bratr a sestra. Chlapci jsem hádal asi tak 15-17, dívce 13-14 let. Byla to štíhlá, vysoká, dlouhovlasá tmavovláska s lehce zvlněnými vlasy, sahajícími až pod lopatky, a s drobnými poupátky ňader pod promáčeným tričkem. Ještě ne žena, ale už ne dítě. „Miss Poupě“, dalo by se říci.

Jmenovala se Kamila.

Oba mi vyprávěli zhruba toto: Patřili k té velké skupině mladých vodáků, které jsem viděl vyplouvat ze Suchdola, zatímco jsem nafukoval loď. Nepospíchali, a tak se stalo, že pluli jako poslední. A zřejmě přehlédli i tu „maličkost“, že zbytek jejich rozsáhlé party mezitím přistál v Majdaléně.

Proti proudu se dalo těžko vracet, ´koníčkovat´ loď nazpátek po tak zarostlém břehu také nešlo, a tak pluli dál.

Pak vjeli pod jeden z těch převislých keřů, narazili do jeho větví a ´udělali se´. Uplavaly jim všechny osobní věci včetně pádel. Měli jen svou prázdnou loď, kterou ještě stačili zachytit, a mimo ni jen to, co měli na sobě- on tričko a šortky, ona bikiny. Mobil neutopili jen proto, že je všechny měl u sebe jejich vedoucí. Tomu jsem ale ani já nemohl zavolat, neboť jsem svůj mobil nechal v Třeboni.

Co teď?

Šlo jedině plout dál. Pomoc se dala najít na rozvodí.

„Tohle máš na ´krizovku´,“ řekl jsem Kamile a podal jsem jí na posilněnou tabletku glukózy.

Pak jsem koníčkovací šňůrou čili koňadrou přivázal jejich loď za svou. Chlapec se usadil na zádi jejich zelenobílé kánoe a já si neodpustil, abych nevzal Kamilu do náručí, nezvedl ji a nepřenesl ji přes rákosí a nejistý břeh až do přídě své červené ´heliosky´.

Vypluli jsme. Musel jsem táhnout jediným pádlem dvě lodě, ale šlo to celkem hladce. Kluk obětavě sebral cestou jakési prkno, snad víko od nějaké bedničky, plující náhodou na hladině, a začal ho používat jako náhražky za pádlo. Nebylo to rozhodně od věci, protože Lužnice v těch místech hodně meandruje a neovládaná zelenobílá kánoe se v těch meandrech za mnou prudce vychylovala sem tam jako kyvadlo od hodin.

Kamila žádné pádlo- ani náhražku za něj- neměla.

V jednu chvíli jsem najel na ukrytou větev, trčící těsně pod hladinou z bahnitého dna řeky proti lodi jako kopí. Ale ´helioska´ měla silnější stěny, než mívala má stará loď, a nárazu odolala.

U rozvodí jsme povytáhli lodě na břeh a šli asi kilometr k silnici stopovat. Mohli jsme jen doufat, že vodáci budou poctiví a nechají naše lodě být. (Domky u rozvodí byly opuštěné, až na jednu místní babičku, a ta mobil neměla).

U silnice kolem nás svištělo auto za autem, ale ani jedno nám nezastavilo. Kamila na to konto cosi poznamenala.

„Kamilo, buď ráda, že jste neztroskotali v opravdové džungli!“ řekl jsem jí.

„Radši džungli, než takovou lhostejnost!“ odvětila prudce.

„Kamilo,“ podotkl jsem, „kdybys sama řídila nějaké auto, ty bys nám třem zastavila?“

Porozhlédla se po té naší malebné skupince. Já také. Dva promáčení mladí Robinzoni jen v tom nejnutnějším oděvu a vousáč v tričku a šortkách s nožem za opaskem…

Odmlčela se.

Stopovali jsme tam, tuším, skoro hodinu.

Naštěstí nám jedno auto, v němž jela mladá maminka s dětmi, nakonec přece jen zastavilo. A ta svým mobilem zatelefonovala na Kamilou nadiktované číslo do tábora, a odtamtud nám slíbili, že si sem pro oba „Robinzony“ přijedou.

„Počkej tady,dokud to auto nepřijede,“ řekl jsem chlapci. „Já se vrátím s Kamilou k lodím.“

Všiml jsem si, že maličko zaváhal.

„Neboj, neublížím jí.“

Šli jsme. Pod nohama v sandálech šustil prach letní cesty. Borovice kolem nás voněly. Řeka šuměla. A Kamiliny dlouhé vlasy splývaly a vlnily se.

Došli jsme spolu zpátky k rozvodí. Obě lodě byly v pořádku na místě, vodáci byli poctiví.

Kamila mi děkovala.

„To nestojí za řeč,“ řekl jsem.

Když jsem zvedl svou loď, abych ji přenesl přes hráz rozvodí do malého rybníčku, z něhož vytékala Stará řeka, vzala Kamila mlčky loď za druhý konec a pomohla mi ji přenést.

Spustili jsme ji na vodu. V jednu chvíli jsme měli obličeje dost blízko u sebe.

A já v tom okamžiku strašně toužil tu „miss poupě“ aspoň políbit.

Nepolíbil jsem ji.¨

Narovnal jsem se a pak jsem usedl do lodě a odrazil od břehu.

Neohlížel jsem se.

Ale cítil jsem Kamilin pohled v zádech a tušil jsem, ne, věděl, že se za mnou dívala tak dlouho, dokud jsem nezmizel i s lodí pod zeleným loubím stromů, klenoucích se nad Starou řekou.

Plul jsem po Staré řece asi tři hodiny. Tentokrát mi nenachystala žádnou vážnější překážku. Když jsem za mostem ve Staré Hlíně vytahoval pobřežním rákosím loď z řeky ven na břeh, bylo krátce po deváté večer. Než jsem ji vyfoukl a sroloval do batohu, byla už úplná tma.

Šel jsem těch zhruba sedm kilometrů s lodí na zádech do Třeboně pěšky. Kolem mne svištěl po ztemnělé asfaltce vůz za vozem.

Pozdě večer v Třeboni jsem v mobilu našel esemesku, v níž mi Kamila dojemnými slovy děkovala. To potěšilo.

Ale pak- mechanický pohyb, zkratkovité jednání, únava?- jsem stiskl knoflík a tu SMS jsem po přečtení smazal. Až tak asi za půl vteřiny mi došlo- mobil jsem měl tehdy teprve krátce- že jsem si spolu s ní smazal i číslo volajícího…

Jakub Florian

kategorie Próza nad 23 let