Loňské dušičky (P)

Ten sobotní večer bylo v oujezdský hospodě plno.

Nebylo divu. Venku byl listopadovej den, takovej ten klasickej, prosáklej mžením, chvilkovým deštěm, vlezlou mlhou. Vzduch byl plnej havraního krákotu a jejich černejch křídel, plnej kouře z pálenýho listí, plnej bezedný nostalgie.

Seděli jsme kolem stolu tři – Red, Havran a já. Vlastně jsmy byli čtyři – tím čtvrtým byl jednovokej korzár, trošku už přešlej letama, fajfku v hubě, a byl v poctivým sedmičkovým balení. V tomhle promočeným a ubrečeným dni byl u našeho stolu vítán, a tak nebylo divu, že už mlel z posledního.

Seděli jsme nahrbení nad stolem, promočený batly přes opěradla židlí, zplihlý usárny byly opřený o zeď u kamen. Red rozlil další rundu, vzal si svýho panáka a pomalu ucucával. Ne, co řeči nám ten večer moc nebylo, to je fakt. Každej z nás chtěl bejt v tý chvíli sám a přitom v lidský společnosti. Ten korzár tu podivnou náladu dobře podbarvoval.

„Kluci, můžu si přisednout?“ ozvalo se před náma. Zvednu oči a pomyslím si, no tys nám tady chyběl. Neradi jsme přikývli, a tak se dotyčnej začal skládat na židli proti mně. Kluk přes dvacet, taky ve vandráckým, na pohled nic moc.

„Ahoj, já jsem Don,“ natahuje ruku přes stůl a cení takovej divnej úsměv. Odpovíme mu na pozdrav, představíme se a opět se snažíme ponořit do svejch myšlenek.

Ale je to marný. Ta tichá nálada vzájemný pospolitosti je tatam. Don žvaní ostošest, vykládá kde všude už byl a s kolika holkama chodil a já nevím co ještě. Pořád se rozhání pravou rukou, v prstech už kolikátá startka, před sebou třetí pivo a pár prázdnejch panáků. Jako by snad považoval toho skoro už prázdnýho korzára za výzvu k zápasu. Snažíme se ho neposlouchat, ale dost dobře to nejde. Každou chvíli se obrací na někoho z nás, jestli má pravdu či ne, nebo co si myslíme o tom či onom. Odpovídáme jednoslabičně, ale jemu je to fuk. Začíná být vulgární a občas přidá k dobru dvojsmyslnej vtip. Tak tohle mám ze všeho nejradši, myslím si.

Leze mi na nervy.

Rozleju zbytek korzára a povídám klukům, že bych šel. Přikývnou, dopijeme a už skřípou židle, zastrkávaný pod stůl. Havran zatáhne u hostinskýho útratu a začínáme se šněrovat do bund, báglů a žracáků.

V tu chvíli se Don zvedne za stolem, má už trochu skelnej pohled, a povídá: „Kluci, počkejte, já půjdu s váma. Já to tady ve vokolí moc neznám.“ Ten skoro prosebnej tón nás zarazí, ba skoro překvapí, a tak z hospody vyrážíme ve čtyřech.

Venku je pořád stejně, spršky listopadovýho deště a tma jako v ranci. Nasazujeme barety, dopínáme bundy až ke krku a doufáme, že těch šest kiláků k pískovcovejm převisům zvládneme co nejrychlejc. Rozhodneme se jít po silnici, stejně je to asi nejrychlejší. Red jde vepředu, nasadil vražedný tempo a já mu za to v duchu žehnám, protože ho napadlo asi stejně jako mne, že je to jedinej způsob, jak může Don sklapnout zobák. A taky že jo, funí za náma, v ruce nezapálený cigáro a do řeči mu moc není. Aspoň že tak.

Jdeme mírným stoupáním po silnici. Oujezdec se koupe v mlze už skoro dva kilometry za náma dole v ďolíku.

„Kluci, bacha, auto!“ vykřikne najednou Red před námi a já slyším v jeho hlase hrůzu. Přeběhne mi mráz po zádech. Panebože, na tak podobným místě jako vloni! Rozklepu se jako sulc, cítím, že Redovi i Havranovi je stejně...

Ten Oujezdec v ďolíku za námi není náhodnej. Je skoro dvě stě kiláků od našeho bydliště a ještě dál od našich oblíbenejch míst. Nikdy jsme tady nebyli a to je právě to, co potřebujeme. Jet někam úplně jinam...

...a tak se zase nechtě vracím ve vzpomínkách zpět. I před rokem jsme v sobotu v podvečer šlapali po silnici, k seníku to byl už kousek a obloha byla tehdy pro změnu plná hvězd. Byli jsme tehdy také čtyři – Red, Havran a já, ovšem místo vulgárního a přiopilého Dona s námi byla nejmladší Redova sestra, třináctiletá Anička. Miláček celé rodiny. Ono to zní asi pitomě, ale my s Havranem jsme to považovali za svátek, byli jsme vypraní, oholení, dávali jsme si pozor na jazyk. Dělalo nám to dobře, že jsme na jejím prvním vandru, že jsme schopni odpovídat na její otázky, jak se jmenuje která kytka či zvíře.

Anička šlapala kus před námi, dokazovala nám, že ještě může. My jsme byli rádi, alespoň jsme mohli v klidu dohodnout pro ni na ráno nějaké překvapení. Zvolna jsme docházeli na vrchol stoupání.

Těch několik následujících vteřin se stalo strašně rychle; přes kopec se fofrem přehouplo auto, prudce nás oslepilo a okamžitě jsme slyšeli náraz provázený výkřikem. Nedefinovatelně příšerná kombinace dvou zvuků. Když jsme doběhli k Aničce, odhozené do příkopu, bylo už auto dávno z dohledu. A kdo by v té chvíli myslel na číslo...

Všechny zásoby našich obvazů byly málo... Nevím, jak dlouho jsme tehdy běželi dolů do vsi, Aničku jsme si střídali v náručí. Pamatuji se, jak se mi v běhu prokrvácené manšestráky lepily na nohy.

A pak už jsme jenom stáli proti místnímu doktorovi a odmítali uvěřit tomu, že to vše bylo zbytečné...

Přešel rok a já mám opět ten stejný pocit. Dívám se před sebe na silnici, která se na obzoru láme, a je mi divný, že se ono auto nepřibližuje. Čekám opět vražedný, oslňující světlo. Jdeme rychle do kopce a záře za obzorem, zprvu se nám zdající tak výrazná, vypadá na parkovací světla. Stále žádný hluk motoru.

Dojdeme nahoru na kopec a s úžasem otevřeme huby. V ďolíku pod námi stojí osamoceně kostel s vysokou věží a kolem něho se rozkládá hřbitov s tisíci světly. Chvíli tak tiše stojíme a vnímáme tu krásu. Po chvíli nás dojde Don, slyšíme jeho prudký dejchání a údiv vyjádřenej slovy: „Tý vole, hřbitov. Dyť vony jsou vlastně dneska dušičky...“

Pohlédnu na něj a v tu chvíli mi dojde, že je nalitej víc než předtím. Ten vůl snad s sebou táhne flašku...

Red najednou zprudka vyrazí s kopce dolů ke hřbitovu, teď už nejkratší cestou po strništi. Držíme se ho s Havranem v těsným závěsu.

Za slabých deset minut stojíme u branky hřbitova, chvilku váháme, ale nakonec se osměluji a s vrznutím ji otvírám. Usárny skládáme hned za brankou, opíráme je o zídku. Pokládám na ni i svůj baret. Cítím, jak se ve mně něco láme, opouští mne veškerej vztek, smutek, nostalgie i splín.

Pomalu procházíme mezi nádherně osvětlenými hroby; stíny křížů, andělů, náhrobků a občas i nás tancují po bílé kostelní zdi. Šeptem si sdělujeme jména, stáří, bydliště či povolání pochovanejch lidí. Jemňounký štěrk nám vrže pod kanadama. Vtom si všimnu Reda, jak se ohýbá u vedlejšího hrobu a narovnává padlou vázu s kytkama. Popojdu o pár kroků dál, a když spatřím sfouklou svíčku, tak neodolám, abych nevytáhl z kapsy sirky a opět ji nezapálil. Pomalu procházíme dál mezi hroby, hřeje nás při tom fajn pocit a prsty už máme pěkně od vosku. Božský klid ruší snad jenom naše tichý kroky či občasný prasknutí nějaký svíčky.

Dojdeme do kouta hřbitova a pohled na náhrobky nám zúží dech – jsou to hroby dětí. Teď už taháme vajgly svíček i z vlastních kapes a koukáme, aby na každým hrobu svítila nějaká svíčka či byla spoň smrková větvička...

Pochopitelně, že úplně přeslechneme vrznutí branky a blížící se kroky. V tý chvíli vidím Reda, jak sedí na bobku u jednoho hrobu a seškrceným hlasem povídá spíš pro sebe: „Kluci, tahle se taky jmenovala Anička a byla jen o dva roky mladší...“ Rukama nervózně rovná kytky ve váze.

Zvednu oči a vidím Dona, nohy zeširoka rozkročený, v očích má něco zlýho a výsměšnýho. V jedný ruce poloprázdnou láhev, v druhý úplně zbytečně svítící baterku. Už je mi jasný, co přijde, a tak si jenom pro sebe v duchu drmolím prosbičku: „Done, proboha mlč...“

Don stojí dva metry před klečícím Redem, je nahrbenej a zamotaným jazykem těžce vyslovuje: „Ty vole, co je? Co tady lezeš... nedáš si loka?“ S blbečkovským úsměvem natahuje dopředu ruku s flaškou.

Vidím Havrana, jak ztuhl stejně jako já, ohryzek mu lítá po krku. Nic se neděje. Na vedlejším hrobě praská ostošest jedna svíce.

Ještě pořád se nic neděje.

Najednou Reda jeho nohy, nohy běžce dálkovejch tratí a letitýho vandráka, vystřelí do vzpřímené polohy. Slyšíme, jak zařve: „Ty hajzle, ty smrade!“ a vidíme Redovu levičku, která se s neuvěřitelným švihem zaboří do Donova žaludku. Ten jenom hekne a sklapne jak kudla, ale než se stačí sesout na zem, nabere ho Red pravičkou pod zuby, až slyšíme jasný cvaknutí. Don odlít několik metrů ke hřbitovní zdi, bouchnul se o ni do hlavy a sesul se na hromadu shrabaný trávy. Upuštěná baterka svítí pánubohu do oken. Láhev leží na pískem vysypaný pěšince a rum z ní rytmicky vytéká – glo, glo, glo.

Koukal jsem fascinován na úchvatně vypadajícího Reda, ve svejch vysokejch botách stál pevně rozkročenej, štíhlej pas staženej invazákem, déšť mu stékal po mokrejch vlasech i vousech. Jenom pomalu povoloval zaťatý pěsti. Najednou se prudce otočil a došel ke hřbitovní brance. Když jsem k ní došel s Havranem, stál už Red venku na silnici s usárnou na zádech. Koukal nepřítomně do tmy, a když viděl, že se soukáme do popruhů báglů, vyrazil ostře vpřed. Když nám jeho usárna mizela ve tmě, vyrazili jsme s Havranem za ním.

Vlastně ani nebylo co říct.

David Kohout – Davy

3. místo v kategorii Próza nad 23 let