Lukáš (P)

   Přesně dva roky jsem věděla, že Lukáš žije. Ale ještě jsem ho neznala a vlastně jsem ho ani nehledala. Jen jsem si byla jistá, že je.

   Tehdy jsme byli na prvním jarním vandru. Petr mi říkal, abych nejezdila, asi měl tušení. On neznal ten pocit, když člověk vypadne od všech těch blbejch lidí, co na něho jen koukaj, jestli je duchaplnej a vzdělanej a bohatej a hlavně ještě víc pitomej než oni, aby měli šanci bejt lepší. Neznal chvíle, kdy stojíš na neznámým nádraží a házíš si pětníkem, kam vyrazíš. Neznal nic z toho, ale přál si to.

   No a tenkrát jsme vyrazili na Ameriku. Voda v lomu byla jako obloha a tak se šli kluci vykoupat. Ještě před čtrnácti dny ležel na hladině koberec z ledu, ale to jim nijak nevadilo. Ty jejich bílý zadky svítily v průzračné vodě a bylo jim určitě zima, ale chvíli tam vydrželi. Když se vykodrcali ven a konečně se jim přestaly klepat ruce i nohy, napili jsme se vody, co na ní byla cedulka „Pozor – radioaktivní“ a šli jsme dál. Táhla jsem se pět kroků za ostatníma a jak na mne tak lezlo jaro, tvářila jsem se nepřítomně, až přiblble. Ale najednou jsem uslyšela několikeré „ahoj“. U šraňků leželi trampové, hlavy podepřené báglama, a cpali se něčím šíleným, co ukrajovali zabijákem z dob Babinského. Jejich nejmíň šestačtyřicítky čněly podrážkama k nebi a celej ten obraz byl tak spokojenej, že ze mne to jaro zase spadlo a probrala jsem se. Pozvali nás k sobě. Jen jeden ležel jako mrtvola, klobouk na obličeji, a teprve když začalo podávání rukou, píchl dvěma prsty do klobouku a posunul si ho z čela. A lidi, von to byl můj Lukáš. To mi bylo jasný. Byl krásnej: hnědý oči, dlouhý vlasy a pihatej jak cedník. Podívali jsme se na sebe a ve mně hrklo jak v babiččinejch kukačkách, což je vždycky průšvih.

   Když jsme se zvedli, sebrala se i Lukášova parta. Povídali jsme si s Lukášem a ve mně byl zmatek jak v mraveništi. Když člověk potká někoho, na koho už dávno čeká, měl by jít za ním, říkala jsem si. Byla jsem si tím jistá.

   Večer jsme dorazili na nádraží, kde se naše cesty rozdvojovaly. Když ze zatáčky vyrazila lokomotiva, vzal Lukáš do dlaně mojí ruku, čokoládově se na mne podíval a řekl: „Nešla bys někdy v Praze se mnou ven?“

   A já jsem si v tý chvíli vzpoměla na ty Petrovy modrý oči, jak mi říká: „Nejezdi, zůstaň se mnou, a řekla jsem: „To nejde, já mám kluka, Lukáši.“

 

Renata Jarošová

3. místo v kategorii Próza začátečníků

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz