Mariánská (P)

   Byl to takový ten začátek června, kdy má nebíčko barvu jako plášť Panenky Marie Nicovské; já si žila svých pět let na vesnici a ten rok byl pro mne zvlášť důležitý, protože jsme spolu s dětmi z okolí založily partu Kolumbus, to podle Kryštofa Kolumba, co objevil Ameriku. S tím názvem tehdy přišel Jirka Šlajerů, co měl nové bílé tenisky a sestru v šesté Á, že prý budeme taky objevovat, proto Kolumbus. Popravdě řečeno, moc jsme toho neobjevili, a když už, tak nám nakonec někdo strašně vynadal. Tak jsme našli na rybníčku ve farské zahradě růžové lekníny a pletli potom úžasné mokré věnce, ve Štěrbovic sklípku loňská jablka, trpké nezralé třešně u hřbitova a u hasičárny dokonce scíplou přejetou žábu!

   Jednou ráno mi ale babička oblékla tmavomodré šaty s bílými tulipánky, nad kterými mé kamarádky bledly závistí a já se dusila vzteky, protože se ukrutně rychle špinily a pak se křičelo; babička si nasadila apartní klobouček, protože byla dáma, vzala mě za ruku a šlo se na mariánskou pouť. Už na ulici bylo jasné, že tohle štěstí potkalo všechny Kryštofy, poněvadž jsme všichni vypadali stejně nemožně, dospělí nás napomínali a mluvili o tom, zda sprchne hned nebo později. Jen co jsme vyšli za vesnici, bylo v dálce na kopci vidět bílý kostel v lipovém okruží, pod ním pak byly ukryty houpačky, cukrová vata a střelnice. Tam jsme se taky těšili nejvíc z celé pouti. Cestou jsme trhali listy lopuchu, nesli je nad sebou místo paraplíček a skrz jejich dírkování na nás mrkalo tisíc malých sluníček, krása nesmírná. U božích muk na půl cesty se dospělí zastavili nad studánkou a děti zatím sbíraly jahody, lezly do prudkých strání, soukaly se po břiše a vdechovaly hořkou kořennou vůni, přičemž my holky jsme si malovaly pusy jahodama načerveno, abychom byly krásné jako princezny.

   To léto jsme se strašně těšili na houpačky, protože je pan Baštář nově natřel načerveno a zlato a napsal na ně naše jména, jenom dospělí nechtěli o houpačkách ani slyšet, protože napřed se přece muselo do kostela na čumendu. Na kůru nám hned naskákala husí kůže, od varhan to funělo mrazem; kostel měl okna ze žlutých skel a ačkoliv jsme nevěřili v Boha, docela přesně jsme věděli, že takhle nějak to musí vypadqat v nebi, protože vzduch byl plný zlata a těžké vůně, farář oblečený jako král z pohádky, a z kupole se snášel andělský zpěv mariánské družiny a zvlášť Jirkovo krásné sestry ze šesté Á, která navíc jako anděl taky vypadala. Pak se vyšlo ven, babičky a maminky vyndaly plátěné sáčky a běžely za kostel ke hřbitovu, kde se zvedal zelený límec lip, chodily mezi hroby a od hlavy až po pás vklouzávaly do těch zelených listopádů, trhaly lipový květ, a v zimě, kdy po plánicích vály meluzíny, nás napájely lipovým čajem a doslova nám po tvářích rozmazávaly med. Jenže moje babička byla příliš malá a většinou nikam nedosáhla, lípy před ní zdvíhaly své límečky k nebi a ona marně vztahovala ruce k té zlatozelené záplavě nad sebou. Nakonec jí vždycky někdo kousek odsypal, ale byl to cizí čaj, ta zimní medicína, co voněla v konvičce.

   To léto jsme však měly lipový květ svůj. Došlo k tomu tak, že my, děti, rychle utíkaly s pár penězi v kapse z brány hřbitova a hurá k houpačkám, než si to dospělí rozmyslí, když do mne najednou žďuchla Mirka sousedů a ukázala ke kapličce. Stálo tasm něco jako malý zázrak. Byli tři a skrz stromy na ně stékaly paprsky, takže se zdálo, jakoby i se svatozářemi utekli z těch krásných obrazů u postranního oltáře; byli zelení jako vodníci, velcí jako obři dobři a krásní jako princové. Navíc všichni měli ukrutně široké klobouky, na nichž se jim zavinuly kolem dokola lišky a usnuly unaveny létem, alespoň tak to vypadalo na první pohled. Houpačky i s celou mariánskou byly v tu chvíle někde daleko, jen my stáli a zírali na ta zjevení, až se náš kápo Michal Kolumbus Majerů zeptal, co že jsou zač. Zeširoka se usmáli a řekli, že jsou tuláci, a my všichni jsme si okamžitě pomysleli, jak to musí být krásné povolání a pochopitelně nás napadlo, že budeme taky tuláci až vyrosteme, jen si nějak ochočit tu lišku za klobouk a zbytek už se nějak zvládne. Já řekla „hele, mají kytary“, protože jsem se chtěla blýsknout; Kolumbusové totiž kytary neznali, kdežto můj tatí na ni fantasticky krásně hrál. A tuláci se zase usmáli a nabídli nám, ať si prý s nimi jdeme sednout támhle na stráň, že nám budou hrát. Jo, pane, to bylo lákadlo, jenže taky jsme na vlastní zadky dobře znali řemeny a vařečky, a tak Michal Majerů řekl, že nikam dál než k houpačkám nesmíme a že by byl secmazec, protože maminy a bábiny mají oči všude, i když teď právě trhají lipovej květ, což ostatně dělají o každé pouti, a tak ať nám tuláci zahrajou docela potichounku tady u hřbitova. A tak jsme se rozložili do trávy, oni vyndali světlounké lesklé kytary, sundali klobouky a my viděli, že tam jsou jen liščí ocasy, ale tak nějak nám to nevadilo, protože kam se vejde taková chlupatina, tam se vejde i celá liška, jen aby ji ten klobouk unesl. A tak nám hráli o dědovi Frenkovi a houkajících vlacích, až se naši dospělí, přilákáni hudbou, objevili v bráně hřbitova a jen vyděšeně koukali, co že se to zase děje. Jen moje nejmenší babička stále chňapala po větvích a prázdný sáček jí dál visel přes ruku jako zmoklé kotě, když najednou vstal ten nejkudrnatější a nejliškovatější tulák a prý že jí natrhá lipového květu co hrdlo ráčí... bábrlince se sice zelení mládenci valně nezamlouvali, nicméně hrdlu se ráčilo... a pak vstali i druzí dva a vyhoupli se do koruny, shora padal zlatý lipový déšť a babička stála v chumelenici květů, jako kdyby taky sestoupila z kostelního obrazu, slunce svítilo a já hladila lišku toho nejkrásnějšího z tuláků. Vrátili se zpátky na zem a podali bábince přetékající modrý sáček, vlasy plné pylových včel... Okouzleně jsme sledovali, jak zdvíhají kytary, odcházejí a lišky nám mávají na rozloučenou...

   ...To léto jsme se na houpačky nedostali, zato v zimě, když po plánicích hvízdaly meluzíny a nad bílou krajinou táhly mraky plné sněhu, konvice na kachlových kamnech zpívala svoji letní písničku o dědovi Frenkovi, zpod litinových dvířek tu a tam šlehl huňatý ocas lišky Kloboučnice a já pila svůj první tulácký čaj, o němž se mi dodnes zdávají čarokrásné toulavé sny.

Eva Süssová – Šklíba

2. místo v kategorii Próza do 23 let

 

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz