.jpg?ph=7628832d1c)
Kdesi roztáhlo se nebe,
sytá modř mě propustila,
matně prohlédl jsem sebe,
zda nenajde se skvrnka bílá.
Nevědomky vkročil jsem
do přírodního ráje,
kde po smogu se slehla zem
a slavíček tu hraje.
Krása zaslepila mi oči,
však rozesmála ústa.
Náhle svět se kolem točí,
pocit štěstí vzrůstá.
Tiše plížil jsem se,
dál a dál,
kdo by o to dneska stál?
Napříč pustinou,
bez vody, bez jídla,
problémy neminou,
nikoho zpravidla.
Ovšem můj vtip,
či možná důvěra,
pomohl mi najít cíp,
ten den ještě zvečera.
Ráno po mém probuzení,
prodělal jsem velký šok.
Na nic hledat velké mění,
říkával můj děda - cvok.
Ovšem kolem smutných stromů,
plazících se do výše,
nemohl jsem najít onu,
atmosféru chřestýše.
Žádný lesk a žádná sláva,
ani úžas, modrá krev.
Tmavá omotala si je šála
a ukryla pod rakev.
Vítr prodírá se stromy,
marně doufá, marně touží,
Nechtějí ho však propustit ony,
větve namáčené v louži.
Vedle na pařezu chátrá,
nehybně a bez dechu
i brouk na něj hledí z patra,
květináč tu pln mechu.
Čekám, kdy se něco stane,
nějaká bouře, nějaký bum.
A tak povídám ti němý pane,
postavil jsem si tam dům.
Dny, týdny a měsíce,
čas plynul jak pominutý.
Snad ze všech týdnů nejvíce,
líbil se mi ten s mamuty.
Honil jsem je denně,
od rána do večera.
Však skončil jsem hubeně,
zdrhla desatera.
Všechen volný čas,
pomáhal jsem přírodě,
probudit se opět, zas a
nejen na tom východě.
Brzy uklidnila se bída
i to krásné kouzlo.
Hurá! Zima, léto se střídá,
Slunce nad zem sklouzlo.
Ovšem mně se přitížilo,
ten pocit zbytečnosti.
Mé tělo by rádo hnilo,
doma - dosytnosti.
Jen pomalu odkráčel jsem,
ohlížel se stále pryč.
Možná jednou vrátím se sem,
přinesu si vlastní klíč.
Tereza Blinková
Kategorie Poezie do 23 let