Mlčení dvacátých druhých narozenin (P)

   (Sentimentální patetická povídka podle skutečných událostí)

   Měla dvacáté druhé narozeniny. Byla sama. Dílem proto, že jí to vyhovovalo, dílem proto, že nebyl nikdo, s kým by ten den chtěla být a slavit, i když by byla spousta lidí, s kterými by být mohla. Byl to chladný říjnový den, kdy poslední paprsky zlatavého slunce probleskovaly mezi dírkami záclon a proteplovaly pokojíky osamocených ztracenců, jako byla ona, kdesi mezi bytím a nebytím. Uvařila si grog do velké sklenice na nožce a ted' ho pomaloučku usrkávala hliníkovou lžičkou. Četla knížku, ale její obsah jí v mysli příliš neulpíval.

   Stál u rezavé branky a díval se do podzimem zdecimované zahrady, v níž pobíhal příšerně štěkající voříšek. Váhal, zda zazvonit, nebo se sebrat a jít pryč. Sluníčko sice svítilo, ale jeho paprsky už moc nehřály. Bylo mu zima. Měl strach. Ze vzpomínek, které na ni uchovával v paměti a které se mu vynořily vždy v podobě lítosti nad tím, co nikdy neudělal, i když vždycky hrozně chtěl. Tušil, že ona na tom kdysi byla stejně. Jistý si tím ovšem nebyl. Časové roviny obou těchto životů byly vždycky nějak posunuté. Neměl chuť si ten svůj život komplikovat, avšak měl chuť se s ní vidět. Měl chuť ji viděl, ale zároveň měl strach ji vidět. Asi po deseti minutách mrznutí a váhání se sebral a odešel. Voříšek se uklidnil a přestal ňafat.

   Otáčela mechanicky stránky knížky, popíjela teď už chladnoucí grog a zapálila si cigaretu. Když dočetla kapitolu, knížku založila pohlednicí z Mrákotína u Telče, na kterou se letmo podívala. Zaujala ji evidentně víc, než knížka. Odložila ji na stůl vedle skleněného, mírně nakřaplého popelníčku. Její oči zachytily zrcadlo. Podívala se na sebe. Byla docela hezká, i když už si připadala hezčí. Ale být velmi hezká jí vždycky zabralo tak 2 hodiny času. Podívala se do sebe, a i když byla se svým životem relativně spokojená, přece jen jí bylo smutno. Připadla si náhle prázdná, nebo alespoň pomalu se vyprazdňující, jako ta sklenička s grogem, kterou nedopila. Pomyslela si, že by měla jít něco dělat, než mít takovéhle myšlenky. Dopila tedy už studený grog a šla umýt tu sklenici.

   Když strhnul volant a na volné silnici otočil auto směrem zpět, byla už tma. Chtěl ji vidět, i za cenu že si zkomplikuje život. I za cenu, že to nebude stát za nic, že je možná tlustá a nehezká. I za cenu, že se to zvrtne v cosi, co si nepřál, v co ale doufal, a co by mu teprve hodlalo znepříjemnit život. I za cenu, že tam třeba nebude sama. I za cenu, že ona už na vzpomínky dávno zapomněla a že ho docela obyčejně vyhodí. I za cenu, že on má z toho setkání pořád strach. Stál znovu před tou brankou, v zahradě znovu pobíhal rozzuřený voříšek a on znovu váhal. Ne ale dlouho. Nakonec zazvonil.

   Zalévala svoje pokojové rostliny. Měla jich jen pár – zdálo sejí, že zabírají moc místa v malém dvoupokoji. Ale až díky nim vypadal ten dvoupokoj jako že v něm kdosi bydlí, jak ráda říkala nemnoha návštěvám, které tam občas zabloudily. V pokoji tiše hrálo rádio. Když chtěla dolít vodu do ohyzdné plastové konvičky, kterou jí bytný pronajal i s tím dvoupokojem, ozval se pronikavý zvuk zvonku. Lekla se. Pomyslela si, že si bytný zapomněl klíče. Vzala tedy své z věšáčku u dveří a seběhla za příšerného klapotu pantoflíčků s dřevěnou podrážkou oloupané betonové schody. Napadlo jí, jak se zvuky mění a znějí daleko silněji, když je v domě sama. Vyšla ven. Hned měla u nohou ňafajícího voříška. Okřikla ho a šla za roh domu, kde byla branka. Vybírala ten správný klíček z hroznu ostatních. V tom ho uviděla. Stál tam, ruce v kapsách. Vypadal, že je mu zima. Jí byla taky – vyběhla jen v červeném hedvábném kimonu s rozezleným čínským drakem na zádech – libůstce, kterou si dopřála jako suvenýr z dovolené u moře. Nejdřív si myslela, že si ho s někým plete – nosila poměrně silné brýle. Teď je na nose neměla. Šla tedy blíž. Co říct?! Byla hrozně ráda, že ho vidí. Zapomněla na osamělé tiché narozeniny, které ještě před chvílí oslavovala kapkou grogu. Zapomněla na bytného, neslyšela ohlušující štěkot voříška. Byla hrozně ráda, že ho vidí. Ale věděla, že dá-li to najevo, pak je ztracena. Zmohla se tedy jen na šklebený úsměv špatného herce a obligátní: "Ahoj, co ty tady?!"

   Klepal kosu a na nervy mu lezl dotěrný pes v té zarostlé zahradě. Náhle zaslechl klapot pantoflíčků. Voříšek zmizel někam za roh. Zpoza rohu k němu dolehl slabý hlas, něco jako: "Jedeš, kde máš kočičky, no padej, padej!" Pousmál se tomu, jak je i inteligentní pes hloupé zvíře, kočičky zabírají na každého a přitom je to jen blbá finta. Náhle ji spatřil. Se sklopenou hlavou hledala ve svazku klíčů ten správný. V okamžiku pozvedla hlavu, nečekajíc nějaké překvapení. Zadrhla se. Vážný obličej orámovaný kaštanovými vlasy se na chvíli zasekl v překvapující vteřině vyslovující nevyřčené. V mžiku ale zahrála ten svůj perlivý úsměv a vznesla uvítací dotaz. Poznal, že je to hra. Odpověděl na její otázku, i když věděl, že ta otázka zastupuje jinou, kterou si oba jen myslí.

   Když strkala klíč do zámku, klepaly se jí ruce. Spíš než trémou to bylo zimou. Za hlasitého vrzukání se branka otevřela. Vstoupil – napadlo ji, že na zakázanou půdu. Duchem jí prolétla myšlenka na facku, kterou dostala od jeho ženy v městě T. – na náměstí v pátek v 15.00, kdy je tam obvykle nejvíc lidí. Za něco, co s ním nikdy neprožila, i když po tom podvědomě velice toužila, a nikdy nepřestala doufat, že to, v co doufá, se jednou stane, ač to nemá smysl. Nic tehdy jeho ženě nevysvětlovala, stejně by nevěřila. Druhý den dala v práci výpověď, napsala rodičům, u kterých bydlela, dopis na rozloučenou, že si našla byt a práci v městě H., že to chce zkusit nějak jinak, a že se jim určitě brzo ozve. Říkala si, proč ho vlastně zve dál. Když se poznali, bylo to hezké. Byli vždycky jen kamarádi, opravdoví, kteří jsou ochotni si pomoct a neptají se, co za to, kteří umějí jeden druhému naslouchat, kteří slyší prosby druhého, i když ten je nikdy nahlas nevysloví, kteří vědí, o čem bude druhá polovina věty právě vyslovené. Vzal ji poprvé do skal. Zahříval jí omrzlé prsty, když vyjeli na hřebenovou túru na běžkách. Svítilo tehdy sluníčko, ale po pár kilometrech se změnilo počasí, začalo hustě sněžit, foukal studený vítr "polák" a ona měla jen lehounkou hedvábnou větrovku. Byl první, kde se jí nevysmíval za brýle, za to, že má jen metr padesát a maminku učitelku. Někdy se jí zdálo, že je i rád, když si pořád jen povídají, protože v době počátku jejich přátelství nebyla ničeho jiného schopná. A za to mu byla vděčná. Že jí ukázal, že sama sebou pro všechny tyhle věci, za které jí kdekdo plísnil a vysmíval se jí a které připadají malicherné jen tomu, kdo si je neprožil, nemusí pohrdat. Přesto si život teď komplikovat nechtěla. Stoupala pomalu před ním po oloupaných schodech.

   Čekal netrpělivě, až otevře tu rezavou branku. Byla mu zima a nechtěl být viděn. Těšil se na kafe, vařívala dobrou úřednickou meltu, ve které stála lžička a cukr se do ní potápěl rychlostí táhnoucího se medu. Když stoupal po schodech, napadlo ho, že ona bydlí moc dobře. Sem za ní bude moci chodit, kdy se mu zlíbí, aniž by se musel bát nepříjemných následků. Ale bude ona o nějaké pokračování stát? Tichý dům, na konci města, utopený v neudržované zahradě, přes kterou není vidět do oken. Navíc město H. je od města T. i v bezpečné vzdálenosti 20 km. V duchu si mnul ruce. Mnul si ruce a sám se děsil svého cynismu, s kterým za ní stoupal po těch schodech. Hlavou mu probíhaly vzpomínky na první setkání. Na ten červnový den, ojíněný trochou alkoholu, na písničky, co zněly z velkého pódia amfiteátru, na slaměný klobouček, co tehdy měla. Když už věděli, že jsou naladěni na stejnou strunu, těšil se vždycky na rozhovory s ní, rozhovory, které byly chytré a vtipné, což u většiny holek nezažil. Nezajímala jí móda, diskotéky a podobné skopičiny – jen folková a vážná muzika, výtvarné umění a spousta dalších nepředložeností, ze kterých byl kolikrát paf. Vždycky dělala naprosto nečekané věci. Schoval jí tehdy brýle. Když je začala hledat, řekl jen tak pro legraci, že vyšplhal na pouliční kandelábr a jsou teď nahoře ve svítilně. Ona si jen plivla do dlaní a na to světlo vylezla. Když je nenašla, slezla klidně dolů a řekla jen: "Nejsou tam. Nejdem na pivo?!" Bylo to tehdy mezi nimi kamarádství stejně tak romantické, jako bláznivé. Vždycky měla čas, když se za ní stavil – kolikrát jen proto, že se nudil. Jak krásně si s ní povídal o knížkách! Courával se s ní v zimě po městě T. sešněrovaném korzetem kolejí, na které občas pokládali desetníky a když přejel vlak, sbírali je a házeli do sněhu. Přitom vedly ty nekonečné rozhovory. Nic po něm nikdy nechtěla. Nic po nikom nikdy nechtěla. Ale za všechno byla vděčná, a všechno si velmi dlouho pamatovala. To dobré, ale i to zlé. Odpouštěla, ale nezapomínala. A on stoupal teď za ní do míst, kde chtěl zapomenout. A vzpomínat.

   Odešla do miniaturní kuchyňky uvařit kafe, když se usadil do křesla. Odpovídala mechanicky na jeho otázky, kladené přes nedokončenou, ale přesto nekonečnou zeď. Význam otázek ji nezajímal. Byl tu jen on a minulost. Minulost bez budoucnosti, promítaná do přítomnosti tak silně, jakoby chtěla zastavit těkající vteřiny pseudosílou svého proudu. Jako by chtěla přítomnost sežrat. Přemýšlela, proč je to takové, a přitom mechanicky nasypala do hrnků kávový prášek, postavila konev na plotnu a při čekání, až se voda uvaří se dívala z okna na opačný konec zaplevelené zahrady s cigaretou, kterou si k tomu vaření zapálila. Po zahradě stále běhal voříšek. Teď se bavil honěním jabka. On jí stále kladl nějaké všivé otázky, jejichž význam jí ucházel. Ona si kladla jen jednu, proč se tu zrovna dnes objevuje. Byla ráda, a zároveň zděšená.

   Seděl v křesle. Už mu nebyla zima. Pokládal jí obligátní konverzační otázky – o odpověď nestál. Ona zřejmě nestála ani o ty otázky. Říkala jen: "Hm, ano, ale ovšem, neříkej, vážně," a podobně. Slyšel cinkot lžičky v hrnku, bubláni vařící se vody a pak už jen cítil vůni kávy a hořící cigarety. Vadilo mu, když kouří. Nesnášel to – jeho táta s mámou hodně kouřili. Táta i pil. A pak byl ostrej na maminku. A pak – když on už měl dost rozumu na to, aby pochopil, co se u nich děje – tátu jednoho dne vyhodil. Pak táta umřel, aniž by se spolu stihli usmířit. Myslel na to, když jí kladl ty nesmyslné dotazy a předstíral, že je veselý a spokojený. Tehdy vedly jeho kroky k ní. Jen si povídali a povečeřeli spolu. Byl jí vděčný, že se neptala a nechala ho, ať jí poví jen to, co jí chce o celé té situaci říct. Na nic víc se neptala. Nerozváděla jeho věty dalšími dotazy, nepitvala to. Jako teď. Byla tak studená, nebo to byla jen maska, za níž se snažila schovat klubíčko nervů, kvůli kterým v noci brečí, nevolá žádným svým známým, ale pokorně čeká až se ozvou jí, kvůli kterým se hrabe sama v sobě, až je to otravné? Jednou si o tom povídali, jen jednou. Nezlobil se proto, když mu nikdy nikam nevolala. "Až o mne bude někdo stát, ozve se mi sám." To byla její teorie. Náhle se tok jeho myšlenek přerušil – uviděl ji v průchodu, jenž nahrazoval dveře, jak nese podnos, na němž stály dva hrnky s kávou a cukřenka.

   Sedla si na židli naproti němu. Druhé křeslo v pidibytě nebylo. Típla cigaretu do nakřaplého popelníku. Vzala si hrnek, zahřívala si o něj dlaně. Pak ho oběma rukama zvedla k ústům a opatrně usrkla. Vedla s ním nevázanou konverzaci – a přitom se pomaloučku polehoučku přesvědčovala, že se změnil. Nevěděla, zda mu hrany, co se jí na něm vždycky tak líbily, osekala jeho žena, život nebo snad práce, kterou dělal. Najednou viděla jeho dvě tváře. Najednou cítila jeho dva světy. Jeden ten pro jeho ženu a pro okolí, v němž musel asi takhle mizerně hrát sám sebe v jiném světle. Chtěl v něm platit za dokonalého muže. Možná to tak i bylo. Ten druhý svět byl stále světem velkého romantika a pábitele, který jí kdysi byl blízký tak, že byla ochotna pro něho všechno ztratit – jenže ten se snažil neukazovat, alespoň teď před ní ne. No, všechno pro něho ztratit – nebyla si tím jistá teď, ani před lety. Ona patřila do toho druhého světa, pouze jako druhá, věčně druhá. Ta, co má vždycky čas, pochopení, vždycky vypadá lip, než ta z prvního světa, vaří lepší kávu a kdo ví, v čem všem je lepší. Druhý pokus obvykle bývá lepší, než ten první. Ovšem druhý svět má pouze druhá práva. Téměř žádná práva. Druhá žena nevolá tam, kam nemá. Druhá žena se neptá: "Odkud jdeš, proč jsi tam byl, kdo tam byl s tebou, kolik si toho vypil." První muž nemá k druhé ženě žádné povinnosti. Naopak – ona má povinnosti vůči prvnímu muži a jeho světu. Být diskrétní, zodpovědná, a milovat ho víc, než on jí. A, tenhle svět obětí bez viníků, dobrovolných vězení, hraní svých rolí bez úmyslných chyb, je pokládán za samozřejmost. Bezcitně, jako běžná informace, že autobus na Prahu jede v šest. Ten druhý svět byl pro ni nebezpečnější, protože teď už nebyl a protože se k němu vázaly její vzpomínky. Ano, vzpomínky jsou jediným rájem, ze kterého nemůžeme být nikým vyhnáni, ale také jediným peklem, ze kterého nám nikdo nepomůže – napadlo jí. Znovu se napila vroucí kávy. Zapálila si další cigaretu.

   Díval se jí do očí, ona uhýbala – tu k hrnku, tu k cigaretám. Pak se díval na kávu v hrnečku – pěna navrchu tvořila mapičky antisvětů, kam by teď tak ráda utekla jeho mysl společně s tou její. Utíkal vlastně pořád – od ženy, kterou sice ctil a v mezích možností i miloval, ale která mu nebyla tím, čím kdysi ona. Žena měla stále chuť ho měnit k obrazu svému. A on – aby měl pokoj – se nechal otesávat z kvádru v kouli, v beztvarého prvoka bez tváře, páteře a charakteru. Ale měl kdy tolik odvahy utéct od toho všeho sem k ní a vést s ní ten její nepohodlný život v pidibytě, kde by si za chvíli lezli na nervy?! Neměl. I když věděl, že jeho život, ten oficiální, je z jistého podílu omylem bez možnosti nápravy. Cítil, že je asi zbabělec. Snažil se dovedně to maskovat siláckými řečmi. Hrál to a štvalo ho to. S ní hercem být nechtěl. Věděl, že i ona hraje. Sundal si bundu. Káva už ho rozehřála. Odhalila devítku v jeho podpaždí.

   Dívala se kamkoliv, aby mu nemusela pohlédnout do očí. Pitvala pohledem vajgly v popelníku. Věděla, že by ten pohled nevydržela. Že by se musela zeptat na něco, co už teď vyzní banálně a sentimentálně a co by i tehdy znělo nepřiměřeně romanticky a pateticky. Na něco, co asi mělo sílu v době, kdy se na to zeptat nedokázala, protože nevěřila, že by odpověď zněla příjemně. Byla zvyklá dostávat na otázky tohoto druhu odpovědi tvrdosti basebalové pálky. Proto se tehdy nezeptala. Najednou viděla, že si sundává bundu. Uviděla devítku v koženém pouzdře pod jeho paží.

   Cítil se jako na divadle. Oba tlachali o věcech, kvůli kterým ji nehledal. Mlčeli o věcech, o kterých si chtěli povídat. O důležitých věcech se nikdy nikdo nedomluví, protože se o nich většinou mlčí. A mlčení myslí prahnoucích po dotazu je to nejstrašnější mlčení, ty nevyřčené otázky vám pak začnou nahlodávat svědomí a vy už můžete jen litovat, že jste to a to neprohráli. Najednou slyšel, jak se ona spontánně ptá, zda by jí neukázal tu pistoli. Spadlo to z ní, ta chuť hrát?! Možná. V té otázce slyšela náhle jeho mysl ozvěnu jejich slov z dob, které mu připadaly strašně daleko, a kvůli kterým ji kdysi miloval. Až teď, prostřednictvím své zbraně, si tu myšlenku připustil. Přitom ale vždycky věděl, že ona jeho miluje. A taky si nedovolí tu myšlenku připustit. Život to je někdy paradoxní záležitost. Vyňal tedy zbraň s pouzdra. Podával jí ji tak, aby se jeho prsty dotkly jejích.

   Když pokládala tu otázku, nemyslela na to, o čem před chvílí mluvila. Zeptala se naprosto bez logické návaznosti na jejich předchozí, škrobený rozhovor plný thymolínových úsměvů z předních stránek přiblblých ženských magazínů. Plný pseudoupřímnosti a hraní špatných herců. Mělo jí dojít až za dlouhou dobu dalších smutných dní, že je vlastně smrtící nástroj, ten chladný černý kus oceli, dostal do mírumilovných a přátelských nálad a citů, které k sobě kdysi chovali. Jen na chvíli – bohužel. Když jí zbraň podával, jejich prsty se na zlomek vteřiny setkaly. Nebylo jí to nepříjemné, i když už tušila, že je to začátek konce. Konce jich obou v prostoru a čase minulosti a napjaté nedotknutelnosti, kterou nikdy neměli odvahu porušit. Její svědomí naplnila představa, že když za to byla v městě T. jednou odsouzena, justiční omyl se změní dnešního dne ve skutečnost. Její míra viny bude taková, za jakou byla před časem potrestána. Trest měl být tedy naplněn zločinem. Ta představa se jako červík rarášek zakusovala do podvědomí. Neděsila ji, měla z ní dokonce škodolibou radost. O dokazování neviny totiž nikdy nikdo nestál. Možná ani ona ne. Z devítky vyňala zásobník, dívala se skrze zbraň, jako by mířila. Zamířila na něj.

   Díval se na její ruce, jak vyndávají zásobník. Díval se na její prsty, jak natahují kohoutek. Díval se na její přimhouřené oko, jak na něj míří. A přes černý otvor hlavně se díval sám sobě do neviditelných zornic svědomí. Vzpomněl si, jak jeho žena přišla domů a soptila, když dala té, co na něj teď míří, jedno páteční odpoledne na náměstí v městě T., facku. Snažil se ženě vysvětlit, že hysterčí úplně pro nic. Samozřejmě, že tím vyvolal ještě horší záchvěv její hysterie. Nakonec žena odešla spát k mamince. Pak nešel ovšem za ženou, šel za ní. Právě balila kufry. Řekla mu, že už nemá, co říct, že nechce komplikovat život sobě ani jemu, a že by snad bylo nejlepší, aby se nesnažil ji najít, protože by to vedlo jen k mnoha dalším komplikacím a nedorozuměním. Řekla to chladně, řekla to smířeně a řekla to smutně. Teď měl chuť ženinu hysterii naplnit podstatou. Měl chuť dát ženině rozčilování punc pravdivosti. Měl chuť odčinit tu facku tím, pro co byla bez příčiny dána, měl chuť napravit přečinem to, co nikdy nenapravil. Měl chuť se s ní milovat. Díval se do hlavně, která na něj mířila a neměl chuť uhnout, i když se nepřestal cítit do jisté míry zbabělcem. Za to, co kdysi neudělal, ač měl.

   Říkala mu, že kdysi taky měla zbraň, ale pak jí prodala. Perkusní revolver – šestiranák – repliku Coltu z r. 1848, vyvedenou v chromu a mosazi. Vstala. Začala se hrabat v šuplíku stolu, na kterém stály hrnky od kávy a popelník. Vytáhla fotografii. Byla na ní v dlouhých kostkovaných šatech stylu Country & Western, a mířila na jakéhosi mladíka v kovbojském tím šestiraňákem, co o něm mluvila. Na té fotce se zdál revolver opravdu krásný. Čekala na jeho reakci. Řekl, že ten Colt vypadá fakt dobře. Podával jí tu fotku. Najednou cítila, jak ji k sobě táhne. Najednou cítila, že už nemá chuť na nic myslet. Na minulost, budoucnost. Je tu jen přítomnost, je tu jen zbabělost. Její ruku obtáčela jeho. Sedla si mu na klín. Objala ho. A dobře si uvědomovala, že přestává být jen kamarádkou. Fotka klidně doplachtila v neviditelných osmičkách na podlahu.

   Slyšel, jak mu říká, že kdysi taky měla jakýsi perkusák. Viděl, jak vstala a začala se hrabat v šuplíku ve stole. Cítil vůni toho šuplíku – mentol. Měla tam asi bonbóny, jimiž přehlušovala cigarety. Chtěl cítit ji, chtěl se jí dotýkat. Neměl chuť se dívat a rozmlouvat o fotkách. V duchu si nadával, kam teď tak spěchá. Chtěl na ni mít víc času. Pojednou ucítil, jak se jí dotýká. Jak jeho ruka omotává její, jak se přibližuje. Možná si ani neuvědomoval, že přestává být jen kamarádem. Uvědomoval si, že přestává být zbabělcem. Černé zornice svědomí se zatáhly záclonami víček.

   Tu noc se milovali. Chvílemi leželi jak dlouzí tak širocí na posteli, chvílemi si připíjeli rybízovou vodkou rovnou z lahve, chvílemi poslouchali muziku, ona chvílemi kouřila, chvílemi mu četla básničky, co psala, když to stálo za houby. Vlastně to skoro pořád stálo za houby, ale naučila se dobře to snášet.
   Tu noc se milovali. Věděli, že tím nic nezačíná. Věděli, že tím něco končí. Že se z hlubokého přátelství dostávají tím, co udělali, do setrvačné letargie milenců a milenek, do pavučiny hloupého lhaní, přetvářky, do sítě špatných herců, ale zároveň, že konečně vyměnili oko za oko a zub za zub. Nechtěli se stát milencem a milenkou. Jeho cynismus by ji jednou unavil, možná i ponížil. Hrát navěky druhou, to ne. A její pitvání samoty a mindráků by zas unavovalo jeho. Ona věděla, že stálá milenka omrzí stejně, jako stálá žena. On věděl, že kdyby s ní pokračoval, nedokázal by se jednoho dne k ženě vrátit. A pořád v sobě cítil toho včerejšího zbabělce. Ale co s tím vším měli dělat?! Mohli se jen oddalovat, nebo přibližovat jeden druhému tak, jak jedině to uměli. Ale protože nebyli zvyklí to moc umět, jeden druhému se ráno ani neomlouvali, ani spolu nemluvili, ani se nesnažili si nic vysvětlovat. Připadalo jim to natolik mimo rámec toho, co měli až do této doby na svých kontech, že se o tom nedalo mluvit nahlas. Vypili si kafe a rozešli se.
   Párkrát se ještě viděli, jen letmo, na večeři, ve městě H. na ulici jako náhodní chodci, na koncertě ve městě T., kde ona zpívala a on byl divák. Své životy překřížili v jednom jediném okamžiku a dál už pokračoval každý z nich sám. Kříž se na dvou místech křížit nedá, do stejné řeky se dvakrát neleze. Kdo ví, zda se ale necítili už tak dlouho osamělí a osamocení, že to už neuměli vyřešit jinak. A tak mlčeli. Životy milenců a milenek jim připadali vhodnější pro někoho jiného, než byli oni dva.
   Mohlo by se říct, že prostě tehdy ujeli, ale tak to nebylo. Byli si dobře vědomi toho, co dělají, ale vlastně nevěděli, proč to dělají. Cítili ale, že to bylo to jediné, co tehdy udělat mohli a hlavně, co tehdy udělat chtěli. Jejich vzpomínky byly tedy nahrazeny realitou. Nebyla hezká a příjemná, ale už se nedala změnit. Oba to cítili.

   On se vrátil ke své ženě, která se o téhle epizodě nikdy nedověděla. Když se pak spolu občas setkali – jen tak v rychlosti – připadal si zbabělý a cynický. Měl opět své dvě tváře, poctivě každé ráno osekával zbytky svých ostrých hran, zastřihával pábiteli křidélka. Dobrovolně. Ale stále měl chuť obrátit auto v místech, kde to kvůli ní kdysi udělal. Kdykoliv tudy projížděl. Uměl si ovšem spočítat, že on už pro ni není tím, kým býval kdysi, a že ona jeho novou identitu přijímat nechce. Párkrát se mu objevila ve snu, sedící v červeném kimonu naproti němu a třímající v ruce devítku namířenou proti němu. Stala se jeho noční můrou za jeho zbabělost? Postupně ale byly všechny tyhle asociace, vzpomínky na ten večer, vytěsňovány jen pocitem zimy, strachu a vůní kávy a mentolu.

   Ona ještě mnoho dalších večerů byla sama. Nebo osamělá. Ještě mnohokrát potom hrála mnoho stejných rolí ve stejně druhých světech prvních mužů. Často si pak celou tuhle situaci přehrávala znovu jako kazetu ve své mysli. S přibývajícími dny, které se na její vzpomínku začaly namotávat, jako vlna na klubíčko, když se páře starý svetr, ale už přestávala chápat, proč to tehdy třesklo. Nevěděla, proč mu tehdy otevřela, proč si vzala tu pistoli, proč mu ukazovala starou fotku, proč mu dovolila to, co nikdy předtím. Věděla jen, že tehdy štěkal v zahradě voříšek, že četla knížku a pila grog. A že měla dvacáté druhé narozeniny.

 

Jitka Březková – Panika

kategorie Próza nad 23 let

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz