Mosty u Jablunkova (P)

   O ničem jiném, než o příčinách neštěstí a jeho obětech se na Gottwaldu nemluvilo, ale život běžel dál. Jedni vyfárali, druzí sfárali. Uhlí je třeba a národní hospodářství se neptá. Taky proč? Máme slušné výdělky, třináctý plat a Den horníků na Černé louce. A taky máme hesla: Překonej sám sebe a vytrvej! nebo Já jsem havíř, kdo je víc? Chlapi moc nemluvili ani se nehecovali a víc než jindy nabízeli jeden druhému tabák. Za pár dní bude zase všechno v zajetých kolejích. Zase budou sobotní přikopávky, rekordy a pochvalné články v Nové Svobodě.

   Od svého plánu, vyjet na čundr do Západních Čech, jsem protentokrát upustil. Neměl jsem chuť vyprávět kamarádům, k čemu v Horní Suché došlo. Beztak jsem toho sám moc nevěděl. Taky by se mi nelíbilo, aby se o neštěstí dozvěděla máma. Ani chudák netušila, že jsem tu navýšenou životní pojistku napsal na ni.

   V sobotu ráno jsem nastoupil do vlaku a jel si uklidnit nervy a srovnat myšlenky do lesa. Za těch pět měsíců už jsem měl Beskydy slušně proježděné. V Mostech u Jablunkova jsem vystoupil spolu s českotěšínskými čundráky. Všichni se, jak už byli zvyklí, automaticky vydali směrem k chatě Tetřev, blízko níž už jsem taky dvakrát tábořil. Tentokrát mě hlučná společnost nelákala, proto mé kroky zamířily na opačnou neprobádanou stranu, ke Girové.

   Zanedlouho mě pohltil majestátný, moudrý, životodárný les. Slézal jsem nebo obcházel jeden kopec za druhým, občas si dopřál odpočinek a pil vodu z průzračných bystřin. Cítil jsem se jako v ráji a ztrácel se v čase i prostoru. Věřící člověk potřebuje kostel, modlitbu a kadidlo. Mě naplňovala blahem a mírem omamná vůně pryskyřice.  Tady, pod klenbami stromů, jsem cítil pokoru a úctu k přírodě.

   Pondělní noční šichta byla v nedohlednu a mně by ani za mák nevadilo v těchto neznámých končinách zabloudit. Z Mostů jsem vykročil směrem k Polsku, proto mě dost překvapila na stromě přibitá cedulka – FAJČENIE ZAKÁZANÉ! To už jsem se toulal asi tři hodiny netuše, kde se nacházím. Tady něco nehraje. Ale co, ze Slovenska taky jezdí vlaky do Havířova.

   Po dalších dvou hodinách lození jsem vyšel z nízkého smrkového lesíka a ejhle – asfaltová silnice a na ní kouzelná babička. Unavený po těle, odpočatý na duchu a v dobrém rozmaru jsem tu skoro nadpřirozenou osobu oslovil: „Dobrý den, matko, mohla byste mi prozradit, kde to jsem?“

   Kdyby začala po polsky nebo mi řekla – hen tam sú Čadca, ani bych brvou nehnul. To, co ale vyřkla, mi doslova podlomilo kolena. „No, kde byste byl? Tady, sto metrů za zatáčkou, je chata Tetřev.“

   Ta tam byla moje těžce nabytá duševní rovnováha. Šel jsem přece od tratě, pryč od chaty, koleje jsem nepřešel a přece k Tetřevu došel! Celý zbytek dne jsem si připadal jako magor, abych až večer u ohně zjistil, co a jak. Trampíci, znalí zdejšího kraje, mě vyvedli z omylu, že se jedná o záhadu.

   „Prostě jsi někde přelezl nad tunelem, otřel ses o Šance a vítej na Tetřevu. Proč jsi dopoledne nešel rovnou s náma?“

   Ještě dlouho se bavili na můj účet, ale já byl spokojený. Na vlastní kůži jsem si ověřil teorii, že se dezorientovaný člověk točí k jedné straně. V mém případě doprava. Ještě jednu zkušenost jsem udělal. Ve snaze někam trefit zabloudím a když chci zabloudit, neomylně dojdu tam, odkud jsem vyšel.

 

Anontín Pačinek – Apač

Kategorie Próza

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz