Můj milovaný les (B)

Ach... Můj milovaný les...

Stoletá borovice na okraji skály

s hnízdem jestřába, jenž krouží mi nad hlavou.

Známé mýtiny, co poznám je už zdáli...

Jako stádo beránků - tak krásná jsou oblaka.

Nekonečné cesty vinoucí se mezi stromy.

Pavučiny na nízkých větvích od černého křižáka.

Hříbky zpoza kmenů vykukující

ve stříbrném oparu ranních mlh.

Milion stromů a tisíce kytek.

Planoucí slunce na obloze mramorové...

Pár srn plachých utíkajících do houští.

A neskutečný smutek,

když to vše v neděli opouštím.

Ach, můj milovaný kraj...

Nádherný za rozbřesku

i před západem,

kdy bez výčitek a bez stesku

chodívám tajně cizími poli...

Kopce se starobylým hradem.

Polní cesty lemované květy chrp

modrými jako oči mojí mámy.

Široké údolí s řekou stříbřitou...

Vykotlané kmeny starých vrb,

jejichž dokonalost odráží se

v zrcadle kouzelné hladiny.

Lesy, s křovinami a mechem,

kde zpěv ptáků na tváři úsměv kreslí.

Vlídné stíny mezi stromy,

kde můžeš pozorovat ty ptáky.

A žal se křiží se steskem,

když odejít musím - mezi paneláky...

Ach... Nenáviděný úsvit,

co probouzí zástěrou par a kouře

oči plné slz, únavy a smutku,

oči v peřinách - v malém bytě

na sídlišti stejném jako tisíce jiných.

A slunce na tebe nevyhlédne

ze svých závojů stinných...

A když uniknout chceš, bytosti ztrápená, přivítá tě

venku jen šedý beton

a neosobní kamenné schody!

Pach továren jako vlny moře

naráží na přirozenost člověka.

Ach... Ty šťatné pátky,

kdy zase sednu na kolo

a nadšeně uháním cestami světa,

abych viděla svůj kraj a svůj les,

pláně a louky, co mě vítají...

Můj mech a kvítí a můj vřes.

Ty potoky, co mi šeptají,

že mají mě rády!

Vůně lesa, co vánkem ke mně plyne...

Vůně lesa, co ji polykám hlady,

abych si jí za ten víkend

dostatečně užila...

Abych pak ten týden bez ní

v paneláku přežila...

Adriana Müllerová

Kategorie Poezie do 23 let