Námořník (P)

   Po vpádu "spřátelených armád" rozpustili jako každý jiný i náš oddíl. Neměli jsme jinou možnost, než-li začít trampovat. Do Pionýra jsme nechtěli a jiné dětské organizace prakticky nebyly. Jistě, že jsem ve třinácti nejezdil sám, pár let jsme drželi ještě dost pohromadě a pak se porůznu rozešli do osad, nebo jezdili sami. Podle slibu jsme ale zůstali skauty na celý život. Když se to otočilo, nabídli někteří z nás v různých formách pomoc oddílům, které mohly znovu obnovit činnost. Zkušenosti jsme měli. A tak jsem se zúčastňoval táborů a každý týden vypomáhal na schůzkách po řadu let, což z části trvá do dnes. Našima rukama prošlo hodně kluků, jsme jen chlapecký oddíl. Ale jeden z nejlepších byl Námořník. Drobnější a trochu tlouštík, který si uměl dělat legraci i ze sebe. Snaživě plnil všechny zkoušky, bylo na něj spolehnutí a vedl si jako jediný nádherně zápisník,že by se i oko pana Foglara potěšilo... Zápolil akorát trochu se svou menší mrštností. Nikdo ale v oddílu nepoznal lepšího kamaráda. Prostě skaut - jak má být. Námořník se mu říkalo z více důvodů. Měl rád lodě, moře, dobře plaval a vyznal se v noční obloze. No, nesměl chybět na žádné výpravě a taky že nechyběl. Jednou v zimě jsme šli s ním a dalšími kluky noční krajinou a nebe bylo poseto hvězdami. Takovou oblohu jsme za našich letních táborů v poměrně těsném údolí pošumavské krajiny neznali. Podávali jsme si dalekohled, ale z Námořníkových zkřehlých rukou se dostával těžko. Nemohl se nabažit... Po zimě přišly jarní výpravy, pak tábor a cyklovandr do Pobaltí. Pro mne tohle nebylo, byl jsem doma. A tam se stalo neštěstí, kterého byly plné noviny. Děti zastihla větrná smršť se slejvákem, schovaly se do staré stodoly a ta na ně spadla. Byla tam asi tři těžká zranění, ale nepřežil jen Námořník. Zemřel v kaunasské nemocnici na den svých devatenáctých narozenin. Na konci záři toho roku jsme se dohodli s klukama z osady na autovandru do Dolomitů. Moc se mi nechtělo, ale lákaly mne tři vyhlídky na krásné zážitky. Jelení říje v horách s minimem návštěvníků, první sníh a hvězdná jasná obloha, jakou já znám jen z velehor. To první se mi splnilo hned první noc ještě v Rakousku. Jeleni se hlasitě ozývali ve stráni nad námi a do toho dokonce občas zvonily kravské zvonce. Byl to krásný konzert. Druhý zážitek na sebe taky nenechal dlouho čekat. Počasí totiž bylo vpravdě šeredné. Štíty hor převážně v mlze, neustálé mžení nebo déšť-prostě pořád zatažená pochmurná obloha. A ráno jsme tedy vstávali do prvního sněhu. Po čtyřech dnech jsem si začal řikat, že se mi bude o třetím přání-krásné hvězdnaté obloze jen zdát. Pátý den jsme našli krásné místo na camp. Veliký plac mezi útesy, kde by se klidně mohl pořádat celosvětový potlach. Dokonce jsme sehnali i celkem suché chrastí smrku a větve smolnaté kosodřeviny, která i provlhlá hořela celkem dobře. Ale dlouho nás v dešti sedět nebavilo. Kluci si postavili stan a já tropiko, protože na igelit nebyly vhodné stromy. Ze zvyku jsem si ustlal asi dvěstě metrů od nich. Brzo se déšť změnil ve sníh, který příjemně šustil na plátno nad mojí hlavou a já usnul jen jsem zalehl. O půlnoci jsem se vzbudil-ani nevim proč. Sníh slyšet už nebyl, zato zvuk nárazu kamene o kámen, jako když jde někdo po cestě. Já měl spaní v trávě od té zjevně nepoužívané pěšinky asi pět metrů. Přemýšlel jsem, kdo tam v noci může jít. Medvědi ani kozorožci či jiná větší zvěř v této části údajně nežila. Jen srnčí a svišti. Stavení v okolí nebylo žádné. Když se opět kroky ozvaly, myslel jsem, že to jsou kluci, a zeptal se, co chtějí. Neznámý se zastavil a bylo naprosté ticho. Ptal jsem se tedy německy. Nic... Tak jsem zase ulehl. To se ale dal noční návštěvník znovu do pohybu a mě začalo bušit srdce. Když jsem zřetelně uslyšel šustění trávy těsně u mého přístřešku, sevřel jsem bateru a uvolnil nůž v puzdře. Po chvíly s sebou tropiko silně škublo-někdo zakopl o úvazek. Pak stejné škobrtnutí o úvazek druhý. Potom klid a pocit, že dotyčný jde dál. Rychle jsem rozepl zip a osvítil pláň až k lesu. Krom balvanů nikde nic. Ale nad hlavou zářily tisíce hvězd a kolem až kýčovitě osvětlené hory. Zapomněl jsem ihned na strach, který jsem ,přiznám, měl a překvapeně zíral na tu nádheru. "Tak díky za probuzení, Námořniku"-řekl jsem si polohlasně a pokračoval klidně ve spánku až do rána, kdy mě probudilo slabé světlo svítání a šustot sněhu na plachtu.

   Věnováno Námořníkovi a oddílu Jelenů.

 

Dan Vávra – Tatranka

Kategorie Próza

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz