... (Ne že bych byla) (P)

   Ne že bych byla nepřítelem větší tělesné aktivity, ale tenkrát už se ve mně ozýval pud sebezáchovy. Popravdě řečeno si toho příliš nepamatuju; jenom proudy potu, hřmění srdce steklé v jeden tón a půlmetrákovou kanadu na každé noze. Byl to první letošní vandr a já jsem poznala, že pojem jarní únava nevznikl jen proto, aby bylo čím plnit stránky týdeníků pro ženy. Kdyby se mě v tu chvíli někdo snažil přesvědčit, že se na ten vrchol vydrápu, nazvala bych ho, řečeno hodně slušně, cvokem (tedy kdybych ještě bývala měla aspoň kousíček dechu). Bezvládně jsem se opřela o nějaký stromek vedle téměř neznatelné a téměř kolmé pěšiny a bylo mi všechno jedno. Narozdíl od těch dvou, kteří se rozhodli, že tohle prostě dokážu. Jeden mě vzal za ruku a odlepil mě od stromu; ten druhý šel za námi a podporoval mě morálně. Neodpustím si dodat, že když jsem se díky těmhle dvěma klukům konečně doplazila nahoru, kde už dávno odpočívalo zbývajících devět nadšenců, »pán vandru« nám se sadistickým úsměvem ukázal širokou, rovnou a pozvolně stoupající cestu, vedoucí z druhé strany, o které samozřejmé celou dobu věděl.
   A teď nedávno to byl Bob. Právě jsme se vraceli z Divokého západu poblíž Dobříva, za teplotu vzduchu by se nemuselo stydět ani takové Golden Valley a na zemi v chodbičce vlaku u dveří se nás sardinkovalo zhruba o tisíc víc, než se tam vejde lidí vestoje. Jakmile se dveře otevřely, každý začal lapat po dechu, aby za tu půlhodinku jízdy nezapomněl, jak chutná okysličený vzduch. Problém nastal, když se kulturní cestující začali domáhat svého práva vystoupit, a byli při tom značně nevrlí. Doteď je mi záhadou, jak to udělali ostatní zápaďané, že během relativně krátké doby stáli na nohou. Já jsem se o to sice snažila, ale neúspěch byl dán patrně mojí pro tyto účely krajně nevhodnou polohou (raději ji nebudu popisovat) a asi to působilo dosti komicky. Za to, že jsem se nakonec přece jen dokázala postavit, vděčím ruce, která se přede mnou zčistajasna objevila. Jak jsem posléze zjistila, patřila právě Bobovi, který mě mimochodem ještě před pár hodinami coby člen kanadské jízdní policie vsazoval do vězení.
   Co má společného hrdinné dobytí vycházkového kopečku a jarní úpal ve vlaku? Jsou to tři slova (a nemám teď na mysli »blázni na svobodě«): syndrom podané ruky. Vzpomínám si na jednu malilinkatou holčičku, která se právě pokoušela o první krůčky a svojí ručičkou pevně uchopila můj prst, protože věřila, že ji nepustím, že nedovolím, aby upadla na zem a namlela si. Stejně jako já, když tu samou ruku svírala pevná klučicí dlaň na kluzké lávce nad potokem, nebo jemná dívčí dlaň, která byla nablízku pokaždé, když jsem se začala bát. Podaná ruka není formální pozdrav. Opravdově podaná ruka je cítit, ale ne jen hmatem (natož pak čichem), ale tak nějak mimosmyslově.
   Honza. Kolikrát jsme si tiskli levice se zaklesnutými malíky, bych asi nespočítala. Ale naposled to bylo jiné; Honzův stisk byl silnější. Bylo to v nádražní hale, začínal říjen a Honza právě rukoval.

 

Hana Jelínková – Aldebaran

kategorie Próza do 23 let

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz