Nowhere Man (P)

   Byl to obyčejný tramp. Ničím nevynikal, v ničem nebyl vysloveně špatný. Hrál na kytaru, uměl pár akordů. Od puberty jezdil na vandry s partou, občas sám. Nebyl ani dobrý, ani zlý. V narvaném vlaku pustil babičku sednout. Jindy dělal, že spí. Ať ji pustí někdo jiný. Měl rád vůni kouře a nekonečné dálky. Prostě obyčejný tramp.

   Parta se mu pomalu rozprchla. Někdo na školu, někdo se oženil a přestal jezdit, jiný využil, že se změnila doba a odstěhoval se za hranice. Tak už jezdil jenom sám. Klidných míst ubývalo, paďourů přibývalo. Spousta trampů se změnila na mototrampy a jezdila se na osady jenom opíjet. Našel si ženu, ale jezdit nepřestal. Žena jezdila s ním. Nějaký čas. Než přišly děti. On ale jezdil dál. Trampským osadám se však vyhýbal. Naleštěná auta před sruby mu nějak nedělala dobře. Z rozježděných luk mu bylo smutno.

   Začal hledat místa, kam by se dalo ještě jezdit. Krajinu obsadily džungle supermarketů a paďourské atrakce, ze kterých se noční tmou rozléhal hlahol na kilometry daleko. Tak trochu si na ně už zvyknul. Ale raději si na noc hledal místo u halasné říčky. Tam ještě míval pocit, že je široko daleko jediným člověkem. Občas doufal, že se u říčky s někým sejde. Že pozná novou generaci trampů, která bude třeba hodně jiná od té jeho, a proto těžko poznatelná. Potkával však jen party v outdoorovém oblečení. Většinou mířily spát někam do placeného kempu. Ti, kteří by mu mohli být blízcí, prý jezdí do Rumunska a na Ural. Tam prý je divočina. Ale nenazývají se trampové. Vyrazili do světa rychleji, než aby je mohl ovlivnit někdo ze starých pardů. A naučit je třeba zalamovat palce.

   Děti mu pomalu odrůstaly. Kdysi, ještě jako malé, s ním občas vyrazily ven. Později však jako nutný doplněk musely mít telefon s napojením na internet. Prý se tam toho tolik děje! Když někde zastavili, aby si nasbírali jahody, nebo vyplenili hrachové pole, sbíral jen on. Děti koukaly do krabičky. Večer plál oheň svou odvěkou krásou žlutých plamenů a červených uhlíků. A u něj bylo vidět dva obličeje modře ozářené elektronickými krabičkami. Tak jezdil opět sám. Smířil se s tím a nechával se unášet krásou dálek. Povídal si s řekami, sluncem a hvězdami – s těmi průvodci osamělých poutníků. Občas narazil na člověka s očima upřenýma na krabičku. Někdy ten člověk i přerušil svůj soustředěný pohled a dal se s ním do řeči. S lovci kešek se ještě povídat dalo. I když se mnozí hnali lesem obrovským tempem, jen aby stihli co nejvíce úlovků.

   Pomalu začal zkracovat své trasy. Kolena mu zpívala bolestivou písničku o přečkaných studených nocích. Lidé na něj koukali divně, co je to zač. Někteří ho měli za rybáře, jiní za lesáka. Nejčastěji však za bezdomovce. Ale ani bezdomovci nenosili tak staré oblečení. On se však svého mundůru zbavit nechtěl. I když žena hubovala. Copak to jde, dát pryč kamaráda, který s ním toho tolik prošel? Nedal ho pryč, ani když na vandru už nemohl chodit do hospod. Restaurace a penzióny, co je nahradily, ošuntělé vandráky nechtěly. Jen na nádraží někdy našel pajzl, kde mu pívo natočili.

   Dýchal ztěžka a na vandry chodíval podél dálnice. Jen tam ještě zbylo pár zaprášených lesů, ve kterých nenarážel na honosné rezidence, často přestavěných trampských chat. Těch deset kilometrů za den dal ale vždycky. A celtu, pod kterou spával, ještě na zádech unesl. Pak, na jednom z vandrů, se ráno probudil a kousek od svého ležení uviděl pěšinku, na kterou si nepamatoval. A to tady ten les znal dobře. Sbalil si věci a rozhodl se po ní vydat. Potěšilo ho, že se mu dýchá dobře a že kolena nebolí. Vyspal se opravdu dobře. Svižným krokem, kterým už dlouho nešel, dorazil za půl hodinky k bráně ranče. Zřejmě nově postaveného, protože ten tady určitě nikdy nebyl. Vrata byla otevřena, tak nahlédl dovnitř. Srdce se mu málem zastavilo radostí. Za vraty stál tramp. Dokonce s šerifskou hvězdou na prsou! Konečně po letech! Pak si smutně povzdychnul. To, že někdo vypadá jako tramp, ještě neznamená, že trampem je. Zatímco civěl a nedokázal se pohnout, muž k němu přistoupil. Podal mu ruku. A on věděl, že opravdu potkal trampa. Šerif ho vybídnul, ať vejde dál. Že má za rančem nějaké pozemky, na kterých se mu podařilo zachovat ještě kousek volné přírody.

   Procházel pomalu krajinou svých snů. Až tajil dech nad tou nádherou. Kousek za rančem našel udržovaný kemp. Podle velikého ohniště, obtočeného šerifským kruhem, viděl, že na kemp musí jezdit spousta lidí. Teď tam ale bylo prázdno. Vyšel tedy dál do lesa. Třeba někoho potká. Pajda zatím zavřel vrata a zastrčil závoru. Přes dvacet let sem nikdo nepřišel. A teď už ani nepřijde. Tenhle byl poslední.

 

Josef Polívka – Kometa

Kategorie Próza

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz