O Slunečním znamení (P)

   »Tak takhle to dál nejde,« naštvaně řekl Lukáš, nynější náčelník zálesáckého oddílu, na schůzce náčelnické rady ve čtvrtek odpoledne, »za posledního půlroku se děcka bezdůvodně odhlašují a na schůzce jim chybí jakýkoliv vztah ke všemu, co pro ně děláme.«
   »To je pravda, ale přiznejme si, že to může být i naše chyba, vždyť určitý nesoulad mezi námi se nejspíš přenáší i na ně,« odvětil Marek. »Cóóó? Jaký nesoulad, kde na to chodíš!« ohnivě oponovala Květa, další člen rady. »No, to vaše věčné pošťuchování s Janou, Květo,« nedal se Marek, »a vůbec, kde je zase Jana? S tou holkou není v poslední době žádná řeč!«
   Zdálo se, že tato diskuse se stočí v hádku těch dvou jako už několikrát. »Víte co,« promluvil Lukáš zamyšleně, »dneska to skončíme už teď a každý z nás, i Janě to vyřiďte, si připraví návrh na řešení současné situace. Návrhy si přednesem za týden během výpravy na Modřinku. Jo, abych nezapomněl, je třeba do zítřka zajistit spoj – Marku, zařídíš to?« »To víš že jo a vlak okolo třetí, viď?« přikývl Marek. »Takže zítra ahoj,« rozloučil se Marek a odešel. Lukáš pečlivě zavřel okno, zamkl a vyšel do tmavé noci. Cestou okolo řeky se zadíval na Měsíc, který zářil tak podivným svitem, že mu připomenul úsměv jeho kamaráda z mládí.
   Doma si přichystal věci a pln očekávání šel spát. Kdovíjak to zítra dopadne, vždyť chce naučit děcka rozdělávat oheň třením dřev, pomyslel si a musel se usmát, když si vzpomněl, jak před 8 lety vyráběl se Standou svoje první třecí dřeva, jak tenkrát jeli přes půl republiky pro to správné dřevo, jak to zkoušeli doma na koberci a kolikrát od rodičů slyšeli, co to dělají za zbytečnosti, vždyť než to těma klackama rozdělají, uteče celý den, ať si radši vezmou sirky, a tak. Tenkrát když byli se Standou pospolu.
   V pátek se po návratu z práce doma sotva otočil a hned spěchal na schůzku. Ručičky se totiž kvapem blížily k půl třetí. Přestože byla schůzka až na tři, byl rád byl-li v klubovně aspoň o půl hodiny dřív. Starý zvyk. Před třetí hodinou se začala trousit děcka. V oddíle jich bylo deset a byli rozděleni do dvou rodů. Po zahájení schůzky, ve chvilce určené pro vyřizování záležitostí všeho druhu, se ozvala Želvička: »Děcka, Lukáši, představte si, co jsem našla ve schránce,« a vytáhla zapečetěný dopis, na němž stálo OTEVŘÍT AŽ NA SCHŮZCE. Dopis byl bez adresy, bez jména. Všichni se honem seskupili okolo Želvičky, která opatrně otvírala dopis. Vypadl z něj lístek a kousek březové kůry. Na kůře byl nakreslen znak čtyřnásobného ohně a na druhé straně stál vzkaz NEJOBÁVANĚJŠÍM NEPŘÍTELEM JE VAŠE VLASTNÍ SVĚDOMÍ. Na lístku bylo napsáno: Zdravím všechny lidi, kteří hledají nebo už našli svou cestu životem. Snad proto, že jste jen lidé, jste cestou chybovali. Zkuste se nad sebou zamyslet, ty Kecale nad svou až příliš impulzivní řečí, ty Eliško nad svým vztahem k oddílu, ale i ty Marku a Květo – proč na sebe štěkáte jak psi? Vězte, že než vykonat špatný skutek, je mnohem lepší třeba zasadit stromek. Zkuste tedy spočítat své velké prohřešky a tolik stromků vysadit v lese. Co Lukáši, zvládnete to ?
   Po přečtení vzkazu nastal v klubovně zmatek a řev. Lišák volal, »Kdo to psal, pusťte mně na něj!« Ale Lukáš je okřikl, »Ticho, jste jak včely, kterým seberou úl. Radši hledejte podpis, znak nebo něco.« »Podívejte co mám,« zvolal Ivan, »tady v rožku obálky je napsáno 3 v oo. Co to může znamenat?« »Jisté je, že to bude velká záhada, ale zatím musíme jen čekat, co se bude dít dál. A ty stromky bychom mohli vysadit už na Modřince, když se domluvíme s hajným Jeřábkem,« ozval se Ťapka. »To by šlo,« souhlasil Lukáš, »a teď pokračujme v původním programu.« A začal předvádět tření dřev. Když se mu podařilo oheň rozdělat, děcka byla nadšená a radost se přenesla i na něj. Schůzka skončila a načal se nový týden. Lukáš zrovna chystal program na víkend, když si vzpomněl na tu záhadu. Kdo to mohl psát? Při prvním pohledu na ten symbol nebo co to bylo, měl na chvíli pocit, že to kdesi kdysi vídal. Ale kde a kdy?
   Když nastal den odjezdu, pečlivě si sbalil batoh a vyrazil k nádraží. Cestou potkal Marka, Ivana, Myšku a Ťapku, vzájemné pozdravy a zalomení palce. Na nádraží již čekali Květa, Lišák, Želvička, Ela a Roman. Nastoupili do vlaku, tradičně obsadili poslední vagón a vytáhli kytaru. Celou cestu hráli a zpívali ty své písničky o koních, lese, o kamarádech, lásce, smrti...
   Po dvouhodinové cestě dojeli do Ořechova, kde vystoupili z vlaku a nabrali kurz do lesů. Těch 5 kilometrů zvládli za hodinku. »Takže děckáni,« zvolal Lukáš, »ubytovat, najíst a spát. Zítra bude náročný program. Květo, Marku, pak sem přijďte!« »Jasně,« ozvalo se z hloučku pochodujících báglů. Lukáš mezitím venku opravil ohniště a rozdělal oheň. Za chvíli přišli k ohni oba dva. »No tak co máš?« vyhrkli Květa a Marek současně. »Tak napřed si sedněte, vemte si čaj a povězte, co si myslíte o tom dopise.« »No,« protáhle řekla Květa, »mně se to nelíbí, kdoví kdo a proč to psal, ale chceme-li se dozvědět víc, je třeba ty úkoly plnit.« » A Marku ty?« »Nevím, asi bych do toho šel, otázka je, co se z toho vyvine.« »Navrhuji ty stromky vysadit a počkat na odpověď, přijde-li nějaká.« uzavřel ten problém Lukáš. »Lukáši, kolik stromků vlastně vysadíme?« vyhrkla Květa. »Vím já, tolik kolik jich bude třeba na tu stráň, kterou máme osadit. Stačí, jdeme spát,« řekl Lukáš a zvedl se.
   Výprava uběhla jako voda. Na stráni vysadili přes 500 stromků. O týden později čekali, že Želvička donese další dopis. Ale nic. Vtom se ozvala rána. Když otevřeli dveře, už nikoho nespatřili, jen u dveří ležela papírová krabička. Rychle ji otevřeli a v ní ležel další vzkaz: Výborně, vysadili jste tolik stromků co bylo třeba, a ne tolik abyste splnili jen nějaký úkol. Mám radost, že jste lepší a čestnější než jsem si myslel. Přírodě tedy pomoc dokážete, ale dokážete si pomoc navzájem? Snažte se o to. To bylo vše. Ivan nedočkavě začal prohlížet krabičku najde-li v ní opět nějaký symbol, byť jen ten samý co minule. Našel, nyní to bylo jenom divně hranaté S.
   Tak to šlo téměř 2 měsíce. Vzkaz střídal vzkaz a ani sebemenší stopa. Dopisy chodily různými způsoby a obsahovaly nejroztodivnější úkoly. Mezitím se nepozorovaně stala z děcek v oddíle parta dobrých kamarádů. Nebyli už jen kámošema na schůzky, ale stávali se přáteli na celý život.
   Když došel dopis po jejich výpravě na Šumavu s úkolem pojednávajícím o hledání zajímavých přírodních úkazů v okolí, místo S nebo 3 v oo se jako podpis (začali ty znaky tak nazývat) objevila podivná říkanka Kopretiny kvetou. A když kvetou? Tak zpívají! Všichni byli řádně překvapeni a nechápavě si to předčítali stále dokolečka. Všichni až na Lukáše. Ten začal vzpomínat a své vzpomínky a myšlenky počal skládat do uceleného příběhu. Vzpomínal jak byl tady ve městě zálesácký oddíl, kde byli tři kluci, kteří usilovali o to, stát se lidmi schopnými žít v přírodě, žít z přírody a žít v souladu se základními zákony přírody. To oni měli takovou říkačku a podobné, ne-li stejné znamení. Ale ne, to přeci nemohli psát oni. Vždyť se znal s nimi velmi dobře a znal jejich osud. Ti to psát nemohli, přece ví, že se Víťa odstěhoval kamsi do Čech a David, že zemřel vloni při autonehodě a Standa – jeho nejlepší kamarád, který ho do toho oddílu přivedl, tam kde oba prožili své mládí, kde pak převzali vedení a nakonec po Standově změně zůstal ve vedení sám. To prostě nemohli psát oni. Vždyť tento oddíl je přímým pokračováním tam toho. Ale kdo tedy vyhrabal ten jejich znak a podepisuje jím ty dopisy?
   Lukáš se se svými myšlenkami nikomu nesvěřil a raději se s Markem a Květou pustil do přípravy výpravy do Jeseníků, která se konala již řadu let vždy ve stejnou dobu – to jest, odjíždělo se v poslední den školy. Byl to rovněž starý zvyk převzatý ze starého oddílu. Do Jeseníků jezdili na srub ke štolám Pod jelení stezkou nedaleko Zlatých Hor. Lukáš dečkám prozradil, že letošní výprava bude ve znamení velké bojovky o Bílé skály. A pak to přišlo. Sešli se všichni na nádraží, kde se hned rozdělili do rodů. První rod tvořili Marek jako vedoucí a Želvička, Kecal, Ela, Lišák a Dita. Druhý rod se skládal z Květy, Ivana, Ťapky, Romana, Ježíka a Králíka. Ve vlaku obdrželi první úkol. Byla to zpráva psaná v morseovce, která je seznamovala se základními pravidly hry. Další úkol jim zadával zjistit, k čemu sloužily štoly. Když v Květné vystoupili z vlaku, byl před nimi další úkol. Cestou, která vedla přes louku zvanou Dolní tábořiště, měli hledat znamení. Jaké, to jim Lukáš už neřek. Totiž, byl domluven s hajným Koníčkem, že tam nainstaluje speciální baterku, kterou mu zaslal. A opravdu na okraji louky, v pravidelných intervalech, blikalo bledě modré světýlko.
   Oba rody se k světlu chvatně rozběhly a nalezly pod ním mapu a popis zítřejší cesty. Po příchodu na srub se ubytovali a Lukáš jim vymezil čas pro nastudování mapy a nachystání výzbroje. Lukáš se rozhodl Květě a Markovi další podrobnosti hry nesdělit, aby to bylo zajímavé i pro ně. Proč taky ano, oba tu zítřejší cestu znají, neboť ji s ním šli už vloni, když hledali nová tábořiště v okolí. V 11 hodin byla vyhlášena večerka a šli spát.
   Okolo páté zazvonil budík a oba rody se začaly vypravovat na cestu. Chystali všechno možné i nemožné, znali přece Lukáše a skládali to těm nejstarším do batohu. Před 6 ranní, krátce po svítání vyrazili. Každý rod si zvolil trochu jinou cestu, ale i tak musely oba rody použít vše, co se kdy v oddíle naučily. Tak na prvním stanovišti museli určovat azimut a podle šifry volit další směr. Na dalším stanovišti měli překonat horský potok jakkoli, ale suchou nohou. Při každém úkolu se ukazovalo, jaká báječná parta se z nich stala, jak si dovedou pomáhat. Třeba když Eliška omylem šlápla do rašeliniště a jen krátkým vyjeknutím na to upozornila ostatní, hned jí dokázali s chladnou hlavou pomoci. Marek se usmál a vzpomněl, jakou by měl Lukáš radost, kdyby to viděl. Tak postupovali až k rokli, u níž měla hra končit. Při ústí rokle rostla osamělá bříza a na ní byla upevněna cedulka, na níž stálo: Nevím, který rod sem dorazil jako první a který jako druhý a je to i vcelku jedno. Teprve vevnitř se ukáže jací ve skutečnosti jste. Nyní čtěte pozorně: Počkejte na sebe a Marek a Květa ať se postaví do vašeho čela a jděte. Dobře pozorujte své okolí. »No páni,« vypískl Ježík, »to bude žúžo!« »To mi teda řekněte,« zabručel Kecal, »jak to sem Lukáš stihl donést.« »Není to jedno,« naštval se Ivan, »jdeme!«
   Mezitím Lukáš v táboře dovyráběl oštěpy a sešil medvěda do něhož schoval březové placky. Vydal se s medvědem do lesa, aby ho ukryl a naaranžoval stopy. S těmi plackami si hrál přes dva týdny a chtěl, aby byly důstojným ukončením celé hry a zároveň i navnaděním na tábor.
   V době kdy začal chystat večeři, zbytek oddílu šplhal na mýtinku uprostřed skal, kde podle poslední zprávy mělo ležet tajemství hor. Když vyšplhali, mysleli že sní. Uprostřed hořel oheň a okolo něj leželo v kruhu 12 drobných váčků obsahujících hrstičku českých granátů. Na východní straně ležela vlajka na níž bylo vyšito světle modrou nití zálesácký oddíl Sluneční znamení a uprostřed byl nádherný znak. Všichni byli překvapeni a nadšeni až se ozývali výkřiky: »To je nádhera! Ten Lukáš je fakt skvělý! Prostě nádhera.«
   Překvapeni byli rovněž Květa s Markem. Jakto že jim Lukáš nic neřek? Ale byli mu vděční, vždyť takové překvapení nezažívají denně. Jakmile zvedly vlajku, odkryl se jim na zemi dopis. Byl zapečetěn a opatřen nápisem OTEVŘÍT AŽ BUDE CELÝ ODDÍL POHROMADĚ!
   »No nic, je čas na návrat, takže sbalit, uklidit ohniště a jdeme,« začal je organizovat Marek a Květa jako druhý hlas se přidala: »Ať jsme do soumraku zpátky. To ohniště uklidit pořádně, Lišáku, Dito polijte ho naší poslední vodou!« Když uklidili i ohniště ke Květině spokojenosti, vyrazili na cestu zpět. Cestou sebrali i vzkaz z ústi rokle, aby po nich nezůstal žádný nepořádek. Jsou přece zálesáci.
   Na tábořiště dorazili skoro po třech hodinách ostré chůze. Došli právě včas, aby společně s Lukášem shlédli nádherný západ slunce, kdy zelený soumrak zahalil slunce tak zvláštním způsobem, že vyvolal v každém z nich nezapomenutelný zážitek. Po setmění se shlukli kolem Lukáše a všichni dohromady mu sdělovali své dojmy, jak to bylo nádherné, jak se ta vlajka líbí, jaký výstižný název. Lukáš jim moc nerozuměl a co rozuměl to nechápal: »Cože jaká vlajka, jaký název?« Vtom Marek řekl: »teď je celý oddíl pohromadě, mužem otevřít ten dopis,« a hned ho otevřel a začal číst nahlas: Dnes o půlnoci přijďte všichni společně ke smrku, rostoucímu mezi štolami. Žít v přírodě a z přírody bez jejího ničení, to by měla být hlavní zásada všech zálesáků, těch lidí co mají tu naši přírodu tak rádi. Pod tím byl nakreslen znak obsahující jak hranaté S tak i ten záhadný kód 3 v oo a pod ním byly 3 písmena D, V a S, které bylo odlišené velikostí.
   Všichni na ten dopis hleděli s překvapením. Cožpak onen neznámý byl tady a zapojil se do jejich hry? Nebo to dokonce byl Lukáš ten neznámý? »Víte co, půjdeme večeřet, neboť s plným žaludkem se lip přemýšlí,« vyrušil je Lukáš ze spekulací.
   Avšak ani u jídla nepřestali debatovat, nevěděli co si mají o tom všem myslet a co dál ten neznámý chystá. Nikdo si ani nevšiml, že Lukáš odešel i s jídlem do stínu a vypadal zaraženě. Jen Marek to zaregistroval, ale nechal to být. Lukáš odešel, protože se cítil tak hrozně, že myslel, že ho to porazí. Vždyť ty 3 písmena a způsob jakým byla napsána, svědčil o tom, že to nepsal žádný vtipálek, ale jeden z těch tří nebo někdo, kdo je velmi dobře znal. Snad možná to psal sám Standa, ale co to má pak znamenat? Už aby byla půlnoc, snad se doví rozluštění už dnes!
   A tak o půl hodiny dřív, než bylo třeba vyrazili. Lukáš byl rozechvěn očekáváním, ale přesto je vedl najisto. Naposledy tudy šel ještě se Standou, krátce předtím, než se tak podivně změnil. Dorazili s předstihem a chvíli čekali. A pak, přesně o půlnoci, se vzňal kruh o průměru takřka 2 metry bílým zářivým jasem a uprostřed stála postava oděná v trampské výstroji. Klobouk sice kryl rysy obličeje, ale i tak šla vidět jizva v obličeji táhnoucí se od levého ucha k bradě. »Tak přece Sluneční znamení dorazilo. Budte pozdraveni. Dobře se rozhlédněte kolem sebe a pohleďte si do očí. Co v nich vidíte?! Zajisté radost, krásu, přátelství a to je správné. Rozumíte lesu, sami sobě – neztratíte se. Jdete správným směrem ve stopách svých předchůdců, kteří byli tak dobrá parta jako jste vy.«
   Domluvil a sundal si klobouk. Uhasínající svit ohně ozářil obličej mladého muže, asi tak v Lukášových letech, s jizvou v obličeji, tvrdými rysy, ale se zářícími oči. »Standa!?« vydechl překvapeně a stejně tak radostně Lukáš. Díval se na něj jak na přízrak a dodal: »Jsi to opravdu ty?« Ale to už se Standa zasmál, vystoupil z kruhu a vyšel Lukášovi vstříc. Setkali se na půli cesty a jejich ruce se zaklesli pevným zalomením palce – tím gestem co pro všechny lidi, co maj boty ztoulavýho telete, tolik znamená. »Lukáši, jsem to opravdu já.« A pak se jim po tvářích rozkutálely slzy velké jako hrách.
   Děcka nechápala co se děje, kdo je ten člověk a tak se ptali Marka a Květy, ale ti také nedokázali odpovědět.
   Pak promluvil Lukáš: »Děcka zvedáme se, jdeme ke srubu, ty doufám půjdeš s námi,« obrátil se na Standu, který zmizel za kamenem. »To víš, že ano a jak rád,« odpověděl a pomalu přicházel i s usárnou.
   Cesta proběhla mlčky. »Tak děcka a spát, zítra se jede domů a musí se brzo vstávat. Zítra vám také vše vysvětlím, tak dobrou,« řekl Lukáš a sfoukl svíčku, jakmile se děcka ubytovali ve spacácích.
   Vyšel ven a pozval Standu k ohni. »Posaď se, mám toho tolik na srdci, že nevím zvládnu-li to všechno říct.« »Pamatuješ, jaké to bylo, když jsme začínali?« zeptal se Standa. »To víš, že jo,« zasmál se Lukáš, »však jsem děckám vyprávěl, jak jsme jeli na ten čundr, kde nás hnal ten hajný broky až do dědiny. Ale Stando, prosím tě, co se stalo před 5 lety?« zeptal se Lukáš vážným hlasem. »Víš Lukáši, dnes je tomu přesně 5 let, proto jsem to odhalení nechal na dnes, neboť ti chci říct celou pravdu,« řekl po chvíli Standa a napil se čaje z maliníku. »Dobře poslouchej a přemýšlej o tom.
   Před mnoha lety jsem se přihlásil do přírodovědeckého oddílu. Tam jsem prožíval své dětství a našel svou životní filozofii. Už tehdy ho vedl Štěpán. Čas běžel a přihlásili se i Víťa a David. My tři jsme vytvořili skvělou partu a Štěpa se mohl na nás spolehnout. Náš cíl jsi znal – dokonalého táborníka. Jenže ti dva pak odešli a já přived tebe. Učil ses rychle a stoupal zároveň se mnou.
   Pak Štěpán odešel na vojnu, oženil se a zůstal kdesi v Čechách. Pak nám několikrát napsal, ale my jsme to nemohli pochopit. Převzali jsme tedy vedení oddílu a s námi ho vedla i Klára. Snad si vzpomínáš, že jsme se čas od času nepohodli a mě to mrzelo nejvíc. Asi víš co jsem jednu dobu ke Kláře cítil. To je ale jedno. Měla pocit, že jí život utíká mezi prsty a postupem času odešla. Pak se vdala.
   Tak jsme to vedli my dva a 2 roky to klapalo. Potom jsem jel na ten vandr. Tys byl nemocný a nejel si s námi a vím jak ti to bylo líto. Jeli jsme ve 4: Michal, Ondra, Vašek a já. Byli jsme kluci, kteří se dobře znali a uměli jsme táboření vychutnat. Putovali jsme Šumavou. Tři dny proběhly úplně fantasticky a potom přišlo ráno 4. dne.
   Byla téměř ještě tma, ale já nemohl spát a vyšel jsem tedy porozhlédnout se po okolí. Hledal jsem vhodné dřevo na výrobu samorostu, co by symbolizoval tuto akci. Bloumal jsem sem a tam a tu náhle jsem spatřil nádherný kousek lipového dřeva.
   Věděl jsem, že je to přesně to pravé. Jakmile jsem se shýbl, uslyšel jsem za sebou kroky. Otočil jsem se, ale už se nenarovnal. Uviděl jsem cizího otrhaného chlapa a v tu chvíli jsem dostal ránu. Odkutálel jsem se bokem, stoupl a udeřil ho do slabin. Když se narovnával, vytáhl nůž a hodil ho po mně. Tak jsem přišel o vestu, když jsem se pokoušel srazit ten letící nůž. Kam dopadl, to asi vidíš sám,« trpce poznamenal Standa a pokračoval dál, »Sám moc dobře víš jak nemám rád násilí, ale v tu chvíli jsem ztratil jakékoliv zábrany. Do ran jsem vkládal veškerou svou sílu a kanadami kopal, kam to jen šlo. Podle zvuku a jeho křiku jsem poznal, že jsem mu zlomil pravou ruku a když jsem potom zvedl ze země jeho nůž, otočil se a utekl. Kam to nevím. Ten nůž jsem potom zahodil do bažiny. Pak jsem se vrátil do kempu a ošetřil se. Také jsem si vzal nějaké prášky na uklidnění. Klukům jsem nalhal, že jsem spadl na strom.
   Další noc jsem nemohl spát, neustále se mi vracela ta příhoda na mysl. Byl jsem zoufalý, ne že bych se bál, že se vrátí, ale ten pocit, že jsem napadl člověka a dost mu ublížil, i když v sebeobraně, že jsem byl jak dravá zvěř, ten pocit mně tak strašně deptal. Další 2 noci se to opakovalo a já předčasně ukončil čundr a vrátil se domů. Doma v civilizaci jsem se jakžtakž uklidnil, ale přesto. Každá zmínka o násilí, byť jen v legraci vyřčená, mě dovedla rozčílit na nejvyšší míru. Takto šlo 3 roky. Pak jsem zjistil, že ten chlap byl zatčen a odsouzen na doživotí, že to byl vrah a násilník. Během půl roku jsem se začal uklidňovat a pomalu jsem začínal jezdit ven. Tenkrát se mi začalo stýskat po tobě, po kamarádech, po oddílu a začal vás hledat. To se mi po nějaké době skutečně podařilo. A strašně jsem toužil se k Vám vrátit.«
   »Ale tos mohl, já bych tě uvítal s otevřenou náručí!« impulzivně vykřikl Lukáš.
   Standa se usmál a pokračoval: »Já vím, ale bylo by to divné, přijít po 4 letech jen tak. A pak jsem zjistil, že máte v oddíle drobnou krizi a rozhodl se tímto způsobem projevit. Na každé výpravě jste mě měli v patách, během každé schůzky jsem seděl poblíž a spřádal plány, které mě dostali v tuto chvíli až sem!«
   »Tak takhle to dál nejde, dokolika tu chcete klapat?« ozvalo se dvojhlasně a ze tmy vystoupili Květa s Markem. »To je jednoduché, až do rána,« zasmál se Lukáš, »a mimochodem, představuji vám nového člena náčelnické rady,« dodal, uchopil kytaru a hráli a zpívali až do rána.
Větru, vodě a lesu vyzpívali, že zálesáckému oddílu Sluneční znamení nastávají nové lepší časy.
   A měli pravdu.

 

Vilém Pechanec

kategorie Próza do 23 let

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz