Ohnivý rohlík (P)

Zpěv se rozléhal všude kolem.Rozléhal se tak daleko a my přitom byli jediní,kdo by ho mohl slyšet. Zpívali jsme u táboráku v místech odlehlých od zkažené civilizace. Ten pocit štěstí,když zpíváte s lidmi,které máte rádi u rozžhaveného ohně. I přesto,že bych někoho neměla ráda, u táboráku by mi přirostl aspoň trošku k srdci. Oheň,zpěv,smích,jídlo. Věci,které mi dokáží zlepšit náladu. Teď jsme seděli v kruhu a přitom hlasitě křičeli slova písniček. ,,Dá si ještě někdo opečený rohlík?“ optala se Daniela,když strkala pečivo do plamenů. Vtom se zvedla horda rukou. Daniela se jen zasmála:,,Tolik? Tak to si budete muset opéct sami.“ Většinou by všichni ihned brblali,že se jim nechce a tak.Ale v tuhle chvíli? To nešlo. Byla to kouzelná chvilka, která nám odebírala negativní náladu a vzájemně nás sbližovala. V ohni se ocitlo pár dalších opékacích klacků,ten můj mezi nimi. Miluju opečený rohlík,je tak křehký,měkký se zároveň tvrdší kůrkou. Mňam! Najednou jeden rohlík vzplanul. Majitel hořlavého objektu byl vyděšený,mával klackem ve vzduchu a křičel:,,Uhaste to! Hoří!“ Přiběhla jsem k němu a silně zfoukávala plamínky z kůrky. Po chvilce byl rohlík uhašen. A byl také pěkně propečený. ,,Vypadá dobře,“řekl Adam,když uviděl zlatavou kůrku rohlíku.

,,Cože?!“ Otočili se táborníci sedící kolem ohně.

,,Že to vypadá dobře,“ zopakoval Adam.

,,Ale jak je možné, že vypadá až takhle dobře?!“

,,Jo..tak to nevím.“ Zasmál se Adam,který byl na svou spáleninu náležitě hrdý. Zbylým opékajícím hned došlo,že jestli chtějí mít stejně dobřevypadající rohlík,musí ho nechat zapálit.Já zůstala u starého způsobu.U opékaní milion let nad ohněm.Mezitím ostatní podsvíceli své klacky ohněm. Tolik pochodní z jídla jsem ještě neviděla. Problém nastal, až když se to ti experti snažili uhasit. Lítali kolem a máchali rukama. Jeden člověk by vypadal směšně,ale tolik lidí najednou? To bylo vtipné a zároveň jsem měla strach, že něco podpálí. Jeden rohlík spadl na zem do trávy,ale po dopadu se naštěstí ihned uhasil.Postupně všechna světélka zhasínala. Ale místo šťastných pohledů ze zlatavé barvy kůrek,byli všichni zklamaní. Něktěří rohlíky nechali plápolat moc dlouho,a tak se barva pečiva podobala spíše černé vráně. Dalším rohlík zůstal takový jako tehdy,než ho opekli. A ti zbylí? Ti to měli půl na půl. Doslova. Polovina rohlíku značila zlatavou barvu a druhá smrděla spáleninou. Tlupa lidí si šla stěžovat přímo za Adamem: ,,Můj rohlík vypadá takhle.. Můj rohlík je spálený..Můj rohlík smrdí..“

,,S mým ale nic není,neumíte opékat,“ odpověděl Adam.

,,My že neumíme?“

,,Jak jinak.“ A vychloubačně si kousl do svého pečiva na důkaz nepoškozenosti. Ale ouha! Chutnal nejdřív výborně,pak ohavně,pak skvěle, pak strašně. ,,Co to?“ Adam spočinul pohledem na svém rohlíku a pochopil. Jedna strana byla úžasná,zlatavá,dokonalá.Ale druhá ukazovala jen černotou. ,,Sakra,“ řekl Adam,protože věděl,že díky jeho novému rychlému způsobu všichni táborníci mají teď spálené rohlíky. Vypadalo to,že ho ostatní zabijou,a tak jsem zakročila já jako jediná s nepoškozeným rohlíkem.

,,Víte, mám rohlík, který není spálený..“

,,Ještě se vychloubej!“ Bylo mi odpovědí.

,,Ale ne. Já myslela,že bych se o něj s vámi podělila.“

,,I když by každý měl malý kousek?“

,,I tak.“ Usmála jsem se a každému vtiskla maličkatý kousek do ruky. Co víc dodat,jsem prostě hrdinka. Moji společníci vypadali už mnohem lépe. Sedli jsme opět k ohni a zpívali další hitovky starých dob. Naše táboráková nálada se opět vracela a mně došlo,že tu pěknou náladu si musíme vytvořit sami. Když budeme chtít,půjde to samo a my si budeme moct dál užívat zpívání u ohně i se spálenými rohlíky.

Karolína Doudová

kategorie Próza do 23 let