Pašeráci (P)

   Přijeli jsme na jakartovický nádraží něco po devátý hodině a kolem desíti už jsme vylezli na Koňák. Jak já, tak Joe jsme se zhroutili u ohniště na kládě a sípavě pokuřovali.

   Jezdili jsme spolu už od nepaměti a srostli jsme tak, že co začal říkat jeden, byl schopnej druhej bez škobrtnutí dokončit. Naší oficiální hymnou bylo Teď všichni Kaliforňané se za vás pomodlí a prakticky jedinej nesoulad mezi náma nastal někdy v devadesátým, kdy Joe zahájil tuhou pomlčkovou bitvu ohledně toho, jestli by se měla psát přezdívka uprostřed nebo před jménem, to znamená a) Franta Joe Křivochcálek nebo b) Joe Franta Křivochcálek. Celej problém pak nějak vyčichl a život se vrátil do starejch vyjetejch kolejí.

   A jak jsme si tam tak seděli, zarachotila dole pod kopcem padající břidlice.

   "Že by návštěva?" nadhodil Joe zamyšleně.

   "V pátek v deset? Hajnej?" zauvažoval jsem. Joe mávl rukou.

   "Blbost. Každej přeci ví, že hajnej chodí v sobotu ráno – a to jen tenkrát, když se předtím mluví na kempu o politice."

   "No dobře," povídám. "Tak co to teda bylo?"

   "Srnka?" navrhl.

   "Ha-ha. Už jsi tady někdy viděl srnku?"

   "To byl návrh," ohradil se dotčeně. "Zkus to sám, ty chytrej." Protáhl jsem mozkovej závit.

   "A co takhle," povídám, "kdyby tu byli pašeráci?"

   "Ha-ha," udělal Joe. "Už jsi tady někdy viděl pašeráky?"

   "Ses vůl," mávl jsem rukou. "Proč by ne? Na polský hranice to není ani třicet kilasů."

   "No dobře, ale co by podle tebe měli pašovat?"

   "No co..." rozhodil jsem rukama. "Co by... Poláci propašujou úplně všechno. Na západ odsuď je Krnov, to máš dost velký město, tak mi neříkej, že tam nedělají něco, co by v Polsku letělo." Chvíli bylo ticho a pak mě osvítilo.

   "Mám to!" zařval jsem, až Joe málem spadl z klády. Zabodl jsem mu ukazováček do tricepsu: "Varhany!"

   "Va...co?"vyvalil oči.

   "Jasný jak facka," usmál jsem se. "Kdo je papež? Polák. Která země má tudíž nejvíc kostelů? Polsko. A co do nich potřebujou?"

   "Faráře?" nadhodil zkusmo Joe.

   "Ne. Varhany. A ty jsou co? Drahý. A kdo má inflaci jak prase? Polsko."

   "Levnej způsob, jak získat varhany na sedm?" zapojil se Joe.

   "Pašovat." Chvíli bylo ticho.

   "Ale dovedeš si představit, kolik na to musí bejt lidí?" zasmušil se. Pak řekl: "No fakt. To máš píšťaly, měchy, registry a tyhlencty šlapky..." Vyděsil jsem se.

   "Neblbni, dyť to jsou varhany do kostela a ne do šantánu!"

   "Ale ne," zasténal. "Já myslím ty... bedajle!"

   "Jo, pedály!" sprásknul jsem ruce.

   "No, tohle."

   "A co píšťaly?" nadhodil jsem. "Kolik mají takový varhany baj voko píšťal?"

   "To prej jde kolikrát do tisíců," zamračil se Joe, ale hned zazářil: "Ale ty tenký by se daly nosit po otepích, ne?"

   "No, takže je to jasný," uzavřel jsem celou debatu. "Přes Koňák nám vede pašerácká stezka na Bielsko-Bialou."

   A v malý chvilce ticha, která následovala, se nám před očima objevil náš flek, jindy poklidnej až nudnej, kterým pod pláštíkem noci prochází karavana tvrdejch chlápků s prstama na spouštích reborbérů, záda obtěžkaný dlouhejma basovejma píšťalama, za nima další, potom ti, co nesou měchy, registry a pedály a nakonec cháska těch víc rachitickejch, kteří se vláčí s nůšema tří čárkovanejch áček. Zpátky do reality nás vrátilo zachrastění břidlice rovnou pod kempem.

   "Už jsou tady!" syknul Joe. "Schovej se!" Hodili jsme sebou za břidlicovou zadku a vykukovali.

   Tříštění břidlice zesilovalo, zpoza mraků vylezl měsíc a profíltrovanej  větvema borovic osvítil koňácký kempy jako strašidelná lucerna. Kroky se blížily čím dál víc a na hřeben se vyhoupl první člověk. Hrbil se pod těžkým nákladem skoro až k zemi. To, co měl na zádech, vypadalo jako dlouhá, dlouhá roura od kamen.

 

Robert Čapek – Farář

Kategorie Próza oldpsavců

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz