Pedro (P)

   "Na tu sicnu si nesedej, ta je Pedrova!" zarazil mne šerifův hlas.
   Přijel jsem na potlach Red Riveru až po zapálení. Bohužel jsem musel zůstat i v sobotu v práci a normálně bych asi tak navečer nikam nejel, ale zvědavost byla větší než únava. Pedro byl také jedno z jejich tajemství.
***
   Znal jsem je už několik let. Teda znal... Potkávali jsme se každý pátek na nádraží. Kluci vždy stávali bokem, u nohou i v zimě malé báglíky – jasní budkaři. Ale nikdo nevěděl, že by měli nějakou boudu, nikdo nevěděl, kam jezdí. Když se kdokoliv k nim přiblížil, umlkali ve své debatě.
   Na pozvání nebo zvadlo vždy odpovídali: "Víš, my už něco máme."
   Pokud se někdo rozhodl je sledovat, vždy mu utekli, a pokaždé jinde. V nejhorším případě to skončilo v hospodě a po totálním opití případného špióna odešli, jako by se nechumelilo. Jejich výdrž byla nepředstavitelná.
***
   Ten pátek jsem přišel na nádraží sám. Kluci z osady měli svaťák a já, o rok starší, jsem měl zrovna dlouhý víkend. Nedostal jsem se na medicínu, a tak jsem nastoupil jako lapiduch do nemocnice, kde jsem pracoval na směny.
   "Ahoj Redmeni, kam jedete?" pozdravil jsem kluky spíše ze srandy. Jejich odpověď mne nezklamala. „Ale, pětkou, máme akci. A co ty?" zavedl jejich šerif Kengura řeč jinam.
   "Taky pětkou – do Čertových skal, chtěl bych tam udělat potlach. Budu mít narozeniny a kluci budou slavit maturu. Nechcete jet za čtrnáct dní, můžete všichni, kam vám mám poslat zvadla? Pět lidí navíc se v těch padesáti pozvaných ztratí," hecuju kluky. Kdyby kejvli, asi bych se setsakra podivil.
   "Do Čertových skal?" Kengura mírně znejistěl. "Kde budeš vystupovat, ve Lhotce?"
   "Ne, na Samotách. Lhotka je moc civilizovaná a já bych chtěl najít nějaké neznámé místo." Neřekl jsem jim, že mám od Tornova strýce tip na opuštěný starý flek jejich bývalého skautského oddílu z osmačtyřicátého.
   Samozřejmě že kluci vystupovali ve Lhotce, ale až na poslední chvíli, když bylo jasné, že já vystupovat nebudu. Moc bych za to nedal, že jízdenky měli až do Samot. Ale jejich lístky vždy kupoval někdo z osady pro všechny a pořádně si dával pozor, aby za ním nikdo z cizích nestál. Někdy jsem měl dojem, že si je kupují i den předem. Trik s chybějícím číslem jízdenky do sbírky na ně také neplatil: "Víš, já si lístek lepím do cancáku."
***
   "Kenguro, co zas blbneš, Martymu bychom přece utekli. Každej by se dal jinam a než by se rozhejbal, byli bychom ve skalách. Stejně to určitě nezná jako my."
   "Pánové, klídek, víte, že má přijít Pedro. Marty nemusí vůbec tušit, kam jdeme. A za čtrnáct dní pojedeme někam jinam. Ještěže nám dal avízo, bude to tu jak na Václaváku."
***
   Tip Tomova strýce byl perfektní. "Oldu pozdravuj, vždyť jsem taky dva roky s nimi jako kluk tábořil, a ať se taky někdy zastaví, slivovici mám dobrou." Tak mne přivítal starší pán s bříškem, ale plný elánu. "Hele, přespi u mě, ustelu ti v seknici. Na lom se můžeš jít podívat ráno. Je to hodinu cesty, a ještě by sis zlámal haksny. Vono vedle do Zlámalovic lomu jezdí už několik let taková divná parta, prej se s nikým nesnesou. A pojď, ukážu ti kroniku. Kluci ji u nás schovali, když jim oddíl zrušili, báli se domovních prohlídek. Však jich taky několik skončilo za kopečkama nebo v Jáchymově." To jsem věděl od Oldy, jeho strejdu pustili až po amnestii za Novotného. Měl na krku přechovávání zbraní. Zůstalo jich v Čertových skalách z války dost a dost. Měli prý štěstí, že nejvíce věcí schoval jejich náčelník přesně týden před razií. Estébáci z něho nikdy nevymlátili kam. Takže ty zbraně jsou ještě někde tady ukryty.
***
   Ráno zahájené štamprlou domácí slivovice mne spolu se sluncem výtečně naladilo. Cesta nebyla vůbec tak hrozná, jak mne Kulich, tak mému hostiteli přezdívali v oddíle, večer strašil. Spíše si chtěl zavzpomínat s člověkem podobných názorů, jako měl za mlada on.
   Však taky nedal než, že mě doprovodí. "Hele, než bych se tu nudil, králíci už mají co žrát a Brok to tu ohlídá za mě. Stejně ti musím ukázat, odkud můžete brát dřevo a kde je studánka."
   Flek byl nádherný. Jak z obrázku Zdeňka Buriana. Lom otevřený k jihovýchodu celý zarostlý trávou. Už Kulichovi rodiče jej využívali od třicátých let pouze pro soukromou potřebu na stavební kámen. V sesuté hlíně podél okraje se uchytily malé smrky a břízy.
   Bokem odděleno směskou už statných jehličnatých stromů bylo v proláklině malé potlachovišťátko se sedačkami okolo vyčištěného tabu kruhu vydlážděného kameny. "To víš, po revoluci jsem doufal, že kluci obnoví oddíl, ale nějak to nevyšlo. Původní oddílový majetek rozkradli komunisti a každý se nejdříve staral o restituce vlastního majetku. Ale ty kameny jsou ještě z osmačtyřicátého."
   "Proč, prosím, tě? Vždyť je tady dost tvrdý podklad."
   "To si myslíš, tady je pískovec a při čištění ohniště se šlo čím dál do větší hloubky. A navíc – dost se tu prášilo. Uvědom si, že se sem padesát let moc nejezdilo a lom už zarostl."
   "Hele, Kulichu, odkud si mohu vzít dřevo?"
   "Tam z toho hustníku, já vám označím stromy, které by bylo dobré skácet. Kdyby vám zbylo, nic se nestane. Rád si ho odvezu domů na zatopení. To kácení už pro mne není."
   "A voda?"
   "Tady po té cestičce, asi tři sta metrů z kopce, ale pozor, hned za studánkou je už Zlámalovic les. To poznáš, všude jsou cedule s nápisem Soukromý pozemek, vstup zakázán. Starý Zlámal je mrtev a restituoval to nějaký jeho synovec z města. A jestli budeš chtít, přijď večer zase ke mně."
   To jsem s díky odmítl. Varování Kulicha na mne působilo jak muleta na býka. Nanosil jsem hromadu klestí, uvařil polívku a po zamaskování báglu vyrazil s prázdnou felinou pro případné alibi na průzkum. Za studánkou cestička pokračovala znovu do kopce. Byla daleko více vyšlapaná. Hned za zátočinou jsem zahlídl nějaké mihnutí a pak jen zvuk valící se laviny kamenů z prudké stráně dolů.
***
   To se může stát jenom mně, nejdříve prohraji v pátek v kartách a musím chodit pro vodu. A teď potkám Martyho. A ještě si zramuji nohu. Jinak bych mu už dávno utekl. Kdyby se aspoň tak pitomě nevyptával: "Prcku, co blbneš?"
   "Kruci, tebe mi byl čert dlužen!" Nouzová vysílačka snad také nefunguje. Jinak by tu kluci už byli.
   "Táhni do prdele, za chvíli dojdou kluci a ti tě srovnají! Povím jim, že jsi mě shodil ty. Au"
   "Hele, klídek. A vstávej. Podej mi ruku, já ti pomohu. Aha, tak seď. Ukaž mi tu nohu. Počkej to budu asi muset rozpárat. Kde to má švy? A co to vlastně máš za hadry? Vždyť jsi na nádraží měl šedesátky jako ostatní."
***
   Píp píp píp.
   "Kenguro, poplach. Prckovi se něco stalo."
   "To slyším také. Tak valíme. Bobe, zabalte to tady s Pedrem a bylo by lepší, kdyby pak Pedro zmizel. Kdoví, co se děje."
   "Šerife, počkej! Slyším nějaké hlasy a my máme ty Pedrovy hadry."
   "To je už jedno, podívejte se! Prcek se tam válí a vybavuje se s Martym. To bude Pedro zuřit."
***
   Vytřeštěné Prckovy oči mne donutily se otočit. "Ahoj osado. Tak jsme se sešli. Bude muset jít k doktorovi. Má asi natažené vazy v koleně," spustím rychle, abych jim nenechal čas vymyslet nějakou kulišárnu. Je mi jasné, že jsem velmi nepohodlný svědek. Celá osada má stejně měňavé hadry jako Prcek.
   "To je dobré, my si ho už odneseme na flek sami."
   "To nejde, jsem zdravoťák, a kdyby se prolátlo, že jsem nechal raněného bez ošetření, měl bych navždy po škole."
   "Kenguro, já jsem mu stejně řekl o Pedrovi, když ta vysílačka se mi při pádu otevřela v kapse a při vysílání vypadla baterka. Ještěže ji Marty našel."
***
   Už když jsme potkali na nádraží Martyho, bylo jasné, že je průser. Jenomže zrovna tenhle víkend jsme měli s Pedrem sraz. Slíbil za tu německou dýku zimní boty pro celou osadu. A my chceme v zimě jet na přechod Vihorlatu. Prý se sešlapáváním podrážky vytváří elektřina a ta vyhřívá botu, takže nehrozí žádné nebezpečí omrzlin. Ty samonafukovací stany pro dva místo spacáků jsou taky bomba. Škoda že se s tím nemůžeme pochlubit nikde na slezině. Pedro má pravdu, že by se o něho popraly všechny tajné služby světa. Ještěže to Martyho také chytlo, naše věci se mu líbily a slíbil, že bude držet hubu, pokud ho vezmeme na naši zimní výpravu a seznámíme s Pedrem. Pomohl nám dost i s Prckem, i když to vlastně trochu zavinil také sám.
***
   Kdyby ti blázínkové z Red Riveru věděli, jak mne živí víkendy s nimi. Za pár šuntů, koupených u nás v army šopu z nich dostanu starožitnosti, ze kterých, když je prodám, můžu žít měsíc jako paša, a ti naivkové věří slovům kamarádství. Ono se jim to vrátí až za pár let. Budou z nich úspěšní vynálezci. Jen kdyby ta časoprostorová policie nebyla tak zvědavá, že bych mohl porušit princip časové posloupnosti. Jenže já ty věci poctivě objevuju ve starých štolách, anebo zakopané na svém pozemku. Nebýt ale toho šťastného rozluštění šifry v kronice při prohlídce dědečkova rodinného archivu a následného nálezu zbraní pod bývalým ohništěm, nikdy by mne nenapadlo si tak vydělávat. Klukům však už dochází přísun materiálu a navíc přestávají mít o mé věci zájem, protože je prý stejně nemohou mimo vandr používat, aby se neprozradili. Obzvlášť když mi je musejí po obnošení nebo poškození vracet. Ale co, kluci prý přivedou na oheň dalšího křena, prý je prověřený a dost jim pomohl...

Martin Křesina – Impre

kategorie Próza nad 23 let

 

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz