Pokropek (P)

Už od mateřské školky mi všichni říkali Pokropek. Kamarádi a kamarádky mi před tuto přezvídku přidávali mé křestní jméno Josef. Anička Pýchavková na mě láskyplně volala: „Pepíčku Pokropku!“

Jak jsem vlastně k této hanlivé přezdívce přišel? Narodil jsem se skoro devět měsíců po tatínkově tragické smrti. Můj rodič byl známý flákač a největší mánička v celém okrese. Jmenoval se Alois Hetlír. Policisté a úřady ho neustále šikanovaly pro jeho dlouhé vlasy padající až na ramena. Maminka se za něj nikdy neprovdala. Otěhotněla aniž by se to druhý rodič dozvěděl. Esenbáci ho utloukli obušky při jedné razii na feťáky čikuli.

Dítě, které se narodí po otcově smrti, se nazývá pohrobek. Matně si vzpomínám, že mi ve školce nadávali do pohrobků. Měl jsem z toho deprese a jejich následek se u mě projevoval močením do věcí a hraček nezbedníků, kteří mi nadávali. Často jsem si rozepnul kalhoty a ukrupnul přímo na nepřátelského parchanta. Mezi učitelkami jsem nepatřil k oblíbeným dětem. Jen soudružka učitelka Piskáčková mě měla ráda jako vlastního. Pokud mě děcka hodně zlobila, zpohlavkovala je a mě hladila po mých blonďatých vláskách a říkala mi:

„Ty jeden chudáčku pokropečku!“

Přezdívka se brzy ujala. Na základní škole mi jinak neřekli než Pepa Pokropek. Holky mě také nazývali dvojité péčko. Co tím mysleli, nevím. Pokropek se mnou pokračoval až na střední školu. Pravdou je, že prvním rokem na mě čtvrťáci pokřikovali „Poklopec“. Neměl jsem jim to za zlé, čekala je maturita a tento samotný fakt byl pro ně značně stresující. Ve druháku jsem byl již starým dobrým Pokropkem.

Blížil se čas, kdy každý zdatný mladý muž přestoupí před vojenskou odvodní komisi, aby byl odveden a dva roky plnil svou občanskou povinnost se zbraní v ruce. Vzhledem k tomu, že se mě maminka nechtěla na dva roky vzdát, musel jsem absolvovat všemožná lékařská vyšetření, která by zdokumentovala mé současné i nastávající nemoci.

Můj slavný den nastal. V odvodním středisku jsem se setkal se spolužáky ze základky. Kája Klúcků nám s nadšením vysvětloval, že bude dva roky u kontrášů. Strýček plukovník z maminčiny strany to již zařídil. Leoš Sardinka se těšil, jak se naučí šoférovat tank.

„Pánové,“pravil Leoš před odchodem ke komisi,“držte mi palce, já k tankům musím! Jak jinak se dostanu za tatínkem do západního Německa?“

Kája dopadl podle očekávání. Jen Leoš vyšel jako zmoklá slepice.

„Nastupuji k bígošům do Prachatic!“

„To máš špatný!“zahuhlali okolo stojící branci.

Kapitán otevřel dveře a uslyšel jsem své jméno.

„Josef Křindálek – nástup!“

Vešel jsem do prostorné místnosti, kde sedělo za stolem několik mužů v bílých pláštích a uniformách.

„Tak co vás trápí, mladý muži?“zeptal se mě hlavní doktor.

„Mám spoustu různých nemocí a také …….“

Lékař se usmál. Ukázal na můj fascikl s lékařskými zprávami. „Křindálku,“pokračoval felčar,“máte vyšetření od všech velkých lékařských kapacit, ale o žádné chorobě tam není ani slovo. Jste zdráv jako řípa!“

Zděsil jsem se. Při vyšetřeních na různých klinikách se mnou personál jednal, jako bych byl vážně nemocen. A teď tohle? Zklamu mámu a budu dva roky bez jejich svačin a teplého jídla?

„Budete voják jako naši hrdinové z druhé světová války,“řekl mi podplukovník sedící vedle šéfdoktora.

„Soudruhu podplukovníku,“ozval se na konci stolu sedící postarší kapitán.“

„Co je kapitáne? Máte snad něco k soudruhu brancovi?“

„Křindálek nemůže nastoupit do naší lidově socialistické armády!“

„Proč?“

„V papírech od psychiatra má poznámku, že se pomočuje.“

„Cože? Chlap jako hora a má problémy? To si snad myslí, že ho na vojně někdo bude přebalovat?

„To ne, soudruhu podplukovníku,“pokračoval kapitán,“ale branec má tyto problémy již od předškolního věku. Nepřestaly. Kdybyste se podrobně přečetl zprávu od profesora Mlačkoně, věděl by jste, že s touto anamnézou nelze k útvaru nastoupit. A padesátá léta dávno skončila, takže tu již pomocné technické prapory nemáme. Je jiná doba. Jaký je na tento problém názor soudruhů doktorů?“

„Máte pravdu kolego,“souhlasil s kapitánovou námitkou hlavní lékař.

„Tak mu dáme modrou knížku,“navrhl evidentně nerad podplukovník.

„Křindálku,“pravil mi slavnostně hlavní lékař,“dostáváte modrou knížku, protože s již zmiňovanou diagnózou nemůžete na vojně sloužit. Važte si toho, dneska již modrou nikdo nedostane!“

Odešel jsem od komise jako ve snách. Kamarádi a ostatní branci se okolo mne nahrnuli plni zvědavosti, jak jsem dopadl.

„Tak jak?“zeptal se stroze Leoš.

„Mám modrou!“

Moje slova zapůsobila mezi přítomnými mládenci jako blesk. Hoši si tiše šeptali, že dneska rozdávají modré knížky. Raději jsem mlčel. Počkal jsem se svými kamarády, jak dnešní odvody dopadnou. Modrou nedostal již nikdo, ani invalidní Bořek Kryštůfek, kterému chyběla ledvina a na pravé ruce neměl prsty po úrazu z dětství. Jako sedmiletý musel na cirkulárce řezat polena, protože jeho opilecký otec vyspával po čtyřdenním tahu. Jedno poleno se kouslo a při odstraňování závady byl Bořek bez prstů.

S kamarády jsme si zašli do oblíbené hospůdky „U Šizuňka“, kde jsem se zpil jako doga. Maminka mi tuto oslavu neměla za zlé. Dali mi po návratu z hospody teplou nudlovou polévku, pak mě svlékla a uložila do postele.

„Hezky se Pepíčku vyspinkej, zítra budeš muset pořezal hromadu dřeva!“

Jaroslav Krejčí

kategorie Próza