Povídka z nudy (P)

   "Ach jo!" ušklíbla se Šklíba jen tak pro sebe a vůbec se jí nechtělo číst dál tu povídku o dospělákovi, kterej vzpomíná na starou bandu a na ohně a legrácky a vůbec na všechno co k vandrování patří. Kolik takových už četla. Žádný překotný slovník či neotřelé postupy. Žádný výjimečný závěr, úmrtí či návrat hrdiny na konci příbéhu. Žádný... (aspoň že tam není žádná hrubka a tak ten jeden bod si zaslouží). Odložila arch na hromadu odsouzených.

   Snad někdo jiný podpoří ambice začínajícího autora v próze nad 23 let.

   "To AHOJ řek trochu bázlivě. Už tenkrát vypadal divně. Žádná domovenka, nic moc maskáče, spíš jako sváteční vandrák. Znáte to ne!? Kdyby nepozdravil, nevšimli by sme si ho. Nad hlavou měl sice danou usárnu, ale měl tam mít spíš svatozář... to Bělina s Akinou si ho furt prohlížely, až mi to začlo vadit.

   Tak to je jasný, von za to nemoch. Někdo je holt hezkej, někdo... umí, ale z něj to přímo vyzařovalo. Já se spíš snažil holky zabavit, aby po něm furt neházely vočima, takže popsat vám ho až tak úplně nemůžu. Možná holky by vám daly přesnej popis, jenomže vodešly pro vodu a jestli uvidí, jak se tady spolu bavíme, určitě si budou myslet, že nás chcete pokutovat, tak jak tomu bylo kdysi...

   ...Vzpomínám si na toho kluka, ale tak ňák popsat jeho vobličej... to těžko. Vim jen že v pátek jel tím vlakem s náma a vystoupil ve stejný stanici, to znamená tady dole v městečku. My šli po silnici a on zmizel za zastávkou. Pak sme ho potkali až nedaleko vodtuď u vohně. Teda na vyhlašování
výsledků jedný soutěže.

   Né..., to je samozřejmě trempská soutěž ve sběru bodů za cancy, teda povídky, básničky a tak... Přihlásit se může každej, ale musí napsat něco, co se týká trempu... ve vašem případě ovšem nevím.... Skusit to můžete, já vám pak dám adresu, kam to posílat... ale teď teda ten kluk, kvůli kterýmu mi tady teď skomírá oheň. Moment já tam jenom něco hodím... voni by se už taky měly vrátit holky s vodou, takže i to kafe bude. Já jak nemám po ránu kafe, sem nepoužitelnej. Máte vlastně štěstí, že ste přišli až teď. Kdybyste se vobjevili tak před hodinou, nedostali bysme se nikam v té vaší otázce.

   Takže ten kluk se u vohně s nikým moc nebavil, šoural se z místa na místo a zdálo se jakoby spad z višně. Mohlo mu bejt tak pětadvacet, možná víc, tak neurčitej věk. Radši mi povězte, co vlastně proved, že ho teď naháníte...! Protože jestli už mám v půl osmý ráno v neděli podávat svědectví vo úplně neznámim člověku, kterýho sem párkrát zahlíd během dvou dnů u společnýho ohně, potřebuju to namáhání závitů odměnit vysvětlením...

   Ne,... nemám důvod nevěřit... zažil sem už hodně neuvěřitelných věcí... takže mi to klidně povězte.

   Nevím jestli něco posílal do soutěze, ale asi jo, když přijel jen tak a po udílení cen se začal balit...

   Ne. Nedostal žádnou cenu. Holky ho pak chtěly kontaktovat, ale už to nestihly. My sme taky vypadli, protože potřebujem chytit dopolední vlak, a tak sme šli nocí, abysme to měli ráno blíž a došli sme až sem a tady sme ulehli...

   BĚLINOOO... AKI... POJĎTE SEM, TO NENÍ KONTROLA!... sem říkal, že když nás uvidí, počkaj až to vyřídim a pak se vrátěj. Maj totiž špatnej zážitekještě z doby totality, takže... jo,už se blíži... Tady příslušníci se ptaj na toho kluka jak se vám tak líbil... Víš koho myslím? Jo to je von... jestli jim k tomu něco řeknete...," odmlčel se vandrák, sesul se k ohni a napil se z vody, co holky přinesly. Pod víčky mu ještě tančila ranní mlha, v uších doznívaly slova povídek včerejšího ohně a v hlavě duněly tamtamy na poplach z nedostatku kofeinu.

   "Byl takovej divnej...,"rozpovídala se Aki, "...hezkej, ale nespolečenskej. Spíš samotář. Možná měl jenom těžký vobdobí, nebo tak něco. Menoval se Petr a mluvil spisovně a všechno měl až moc nový a uhlazený. Jako kdyby byl poprvý na vandru a maminka mu nakoupila výbavu v supermarketu. Co se vlastně stalo?"

   Všichni tři čekali, jestli se jim dostane odpovědi od těch dvou chlápků v uniformách, jejichž služební auto stálo na lesní cestě na samém okraji tohoto zeleného království. Bylo vidět že se uniformám moc nechce s pravdou ven. Jakoby se před těmito lidmi, kteří si ustelou v lese, báli, že na ně budou koukat jako na blázny. Jejich zážitek byl ale tak šokující, že se potřebovali té záhadě dostat na kloub, takže nakonec ze sebe vysoukali tolik očekávanou odpověď: "Víte, měli jsme noční službu a objížděli sme městečko. Jen tak nás napadlo vydat se po cestě směrem sem k přilehlým vesnicím..."

***

   Zapnul jsem si počítač a myslel na to, .že jsem to asi trochu přehnal, když jsem se vznesl do nebe tak blízko cesty. Koho by to napadlo, že mě v noci bude kontrolovat hlídka. Kdyby mi nesvítili do tváře a kdyby nechtěli doklady, bylo všechno v pořádku. V klidu bych odlétl a nikdo by si ničeho nevšiml. Smolných pět minut do návratu...

   Na počítači jsem si najel na kolonku "dokumenty" a chystal se napsat první větu nové povídky.

   "Hej Petře, už jsi zpátky?" objevil se na termotelevizi vedle počítače obličej.

   "Ahoj Gabrieli. Jo jsem a děkuji ještě jednou za udělení propustky."

   "Co dělá pan Karas?" zeptal se Gabriel.

   Letmo jsem pohlédl na třetí obrazovku na pracovním stole: "Co by – spí. Je neděle. To víš, už to není jako za mlada. Kolikrát jsem mu musel podávat ruku, když lezl na vysoké skály, kolikrát jsem ho zahříval, když zapadal na vandru sněhem, kolikrát..."

   "Přestaň!" zarazil mě Gabriel, "slyšel jsem to již několikrát. Nejsi jediný, kdo takhle dopadl. Je to sice smutné, ale každý z lidí stárne a navíc – není to tvoje věc! A promiň, zvoní mi šestka. Já se ještě ozvu, zatím ahoj!"

   "Jojo ahoj," brumlal jsem si. Dělat strážného anděla člověku, který už pramálo využívá mých služeb, je smutné. Ale aspoň mám více času...

   Už vím.

   Do příštího ročníku pošlu, jak jsem s Karasem a tou jeho bandou a jejich anděly jeli na vodu. Paráda. Už se těším, jak zas budeme proplouvat ty peřeje... A to by bylo, abych aspoň tu třetí nevyhrál.

Pavel Kovář – Kouzelník

kategorie Próza nad 23 let