Příběh o obraze (P)

   Stalo se, že Jack onemocněl, tak hodně, že nikdo nevěděl, co mu je. I doktoři kroutili hlavama, brali Jackovi litry krve a vrtali mu do kostí a píchali mu stovky injekcí, i kousek masa mu z těla vyřízli a milion tabletek snědl, a pořád se ta Jackova nemoc zhoršovala. A i když to byl chlap, tak občas když jsme zašli k němu domů, jsme poznali, že Jack plakal bolestí.
   Pak ho odvezli do nemocnice, ale ani tam mu nepomohli, naopak ho ujistili, že už je konec s nošením batohu na zádech a o spaní pod širákem se nediskutovalo radši vůbec.
   Marně jsme po jeho návratu zvonili, marně volali pod oknem: „Jacku, Jacku, otevři. My víme, že jsi doma. No tak, Jacku.“ Tak jsme volali, ale Jack neotevřel; až za čtrnáct dní nás pustil k sobě.
   Poslouchali jsme Setlery, Greenhorny a Brontosaury z pásku a byli jsme potichu, jenom z magneťáku zpívali vandráci o tom, jak to bylo, když válčil Sever s Jihem a jak Tom dostal nápad a jak je krásné být tulákem a vandrákem.
   Poslouchali jsme tu muziku a uvažovali, jak Jacka v tom smutku a bolesti potěšíme, ale nenapadlo nás nic.
   Druhého dne jsme u nás ve městě, v obchodě, kde se prodávaly obrazy – originály, uviděli obraz tak krásný, až jsme smrkali a potahovali nadšením krásou toho obrazu. Ten obraz se jmenoval „Lesní svíce“, namaloval ho Pan malíř Eichler z Brna a stál 3400 korun. Nám bylo jasné, že ten obraz musíme koupit a dát ho Jackovi, jinak nebude Jack šťastnej.
   Stáli jsme před tím obrazem a dívali se na tu krásu, na ty „Lesní svíce“, na několik stromů, v jejichž sotva znatelných korunách prozařovalo slunko, a to slunko zářilo víc, když venku, za výlohou obchodu svítilo opravdové slunce a zapadalo a prodlužovalo stíny svící, když se slunko za výlohou schovalo za mraky.
   Stáli jsme, dívali jsme se a v hlavě přepočítávali, kolik peněz máme v osadní kase a kolik máme doma. Při tom počítání nám jednomu po druhém začalo docházet, odkud ty „Lesní svíce“ známe – dyť pan Eichler namaloval Sluneční paseku, co je kousek pod naším osadním flekem, tam kde si Bob a Pedro z Háje chtěli postavit boudu.
   Ten obraz jsme koupili a všichni jsme šlapali městem a  usmívali se, protože jsme věděli, jakou radost Jackovi uděláme. Šlapali jsme všichni, celá naše osada, protože žádný nechtěl o ten projev Jackovi radosti přijít, každý chtěl vědět, jestli Jack pozná, že ten obraz je obrazem stormů, co jsme pod nimi tak často spávali a vyhřívali se pak vedle nich v poledním slunku.
   Jack nám otevřel a s pusou dokořán nás nepoznával, jak jsme zářili a řádili; šmejdili jsme jeho pokojem, až jsme našli to pravé místo, kam pověsit tu krásu, ten náš les.
   Jim zakryl Jackovi oči, Hank s Fredem rozbalovali obraz a sháněli po domě kladívko a hřebík. Obraz pověsili na zeď, co byla proti oknu.
   Pak dal Jim ruce s Jackových očí dolů. V pokoji bylo ticho a v tom tichu na zdi, naproti oknu, hořely lesní svíce.
   Po chvíli řekl Jack: „Do boha, hoši, dík!“ a sedl si do křesla před obraz a díval se, díval se a nikoho už nevnímal, nikoho už z nás neviděl, protože se právě probouzel na tom fleku, kde si háječtí trampové Bob a Pedro chtěli postavit boudu. Probouzel se, ležel na zádech, díval se do korun stromů, jejichž špičky hořely ranním slunkem. Hleděl na ten lesní požár a chtěl shořet v tom požáru, ale tak šikovně shořet, aby shořela jenom ta jeho nemoc a bolest. Takže, až by ho našli hasiči a lesníci uprostřed spáleniště Sluneční paseky – byl by zdravý.
   A že jsme nechtěli rušit, tak jsme potichu otevřeli dveře do předsíně a pak ven. Šli jsme každý tam, co bydlíme a bylo nám tak fajn, že jsme si při rozchodu i ahoj zapomněli říct.

 

Jan Dudek – Hans Slaboch

1. místo v kategorii Próza pokročilých

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz