Půl století trvání Trapsavce (P)

   Dnešní svět se stal díky technice jednou velkou vesnicí. Pohybujeme se v prostoru i v čase. Pomocí internetu stále častěji vědomě utíkáme do virtuální reality. Rázem se ocitáme v roce 2024. Poslední květnový víkend, sobota dopoledne. Večer na Hřebenech vzplane slavnostní oheň a budou vyhlášeny výsledky 50. ročníku Trapsavce.

   V Dobříši na náměstí skupina teenagerů se snowboardy, stojí kolem velkého CD přehrávače, jako by to byl táborový oheň. Z přístroje se line dunění tuc, tuc, tuc…, jak z válcovny plechu, přehlušované občasným kvílením. Vycházím ze samošky a s lahváčem v ruce usedám na lavičku. Kamarád Vokoun ještě nakupuje. Jak duchové se přede mnou zjeví dva městští policajti. Nelíbí se jim můj lahváč. Ve městě platí zákaz konzumace alkoholu na veřejnosti. Hold jsem neinformovaný cizinec. Neznalost zákona neomlouvá. Argumentuji, že si dám pivo do papírového sáčku a nikdo nic nepozná. Černí šerifové jsou neoblomní. Prý budím veřejné pohoršení. Hlučné decibely adolescentů nikomu nevadí. Odmítám vylít pivo na dlažbu. Následuje rychlá akce. Rázem ležím na dlažbě, ruce za zády a na nich policejní klepeta. Hlídka volá záchytku. Jsem nad věcí. Jen ať si přijedou. Mám v sobě necelou půlku piva.

   Vokoun vychází z obchodu, udiveně kroutí hlavou. Připadám si jako Odyseus, který připoutaný k stěžni své lodi, se snažil přervat provazy. Želízka se mi zařezávají do zápěstí. Místo zpěvu sirén, které lákaly řeckého hrdinu, slyším také sirénu. V dáli houká sanitka. Šílená situace. Říkám Vokounovi: „Tak tohle by měl vidět Houla.“ Vokoun vytahuje mobil a volá Houlovi. Po chvíli přijíždí na náměstí sanitka. Dav zvědavých čumilů se srocuje okolo nás. Přichází usměvavý muž s knírem. Doprovází ho pes, bez vodítka a náhubku. Barva jeho srsti připomíná máslo.

   Houla rázným krokem míří do středu shromážděného hloučku. „Pánové,“ říká policajtům, „rád bych se vám představil, jmenuji se Stanislav Zárybnický. Toho muže, co leží spoutaný na dlažbě znám. Zaručuji se za něho! Jistě nechcete být v celostátním týdeníku Dým. Napíšu o vás v reportáž o brutálním policejním násilí. Starosta Dobříše, by asi radost neměl…“ Sanitka odjíždí. Strážci pořádku odchází. Já si třu bolavá zápěstí a dopíjím zteplalé pivo. Vokoun si otvírá lahváč a labužnicky ho vychutnává.

   Můj zachránce, spěchá na nádraží čekat k vlaku Tapinu. Také chce zkontrolovat novinový stánek na perónu, zda má nejnovější číslo Dýmu. Majitelem trafiky, je totiž Tulák Majkl, bývalý estébák. Ve spisech byl veden pod krycím jménem Té-em. Léta se snaží distribuci Dýmu bojkotovat. Stojíme s Vokounem před nádražím. Z budovy vybíhá štěkající Máslo, za ním vychází Houla a dáma v oranžovém batikovaném sárí. Na zápěstích i na kotnících ji chrastí náramky z léčivých kamínků. Hned haleká: „Ahooj, já jsem ta slavná Tapi, nemáte někdo Spartu?“ Ani se nestihneme pozdravit a už u nás prudce brzdí auto Městské policie. Té-em hned za čerstva naprášit mobilem Houlu, že ho doprovází volně pobíhající pes, který má zřejmě vzteklinu.

   Z auta se vysoukají dva ramenatí svalovci. Obvod paže policajtů je určitě větší než obvod mého stehna. Tuším problémy. V duchu si připravuji řeč. „Pánové, dovolte, abych se představil, jmenuji se…, tenhle pán a ta paní jsou moji známí. Jsou to čestní a dobří lidé, zaručuji se za ně…“

   Přivolaná hlídka jde rázným krokem k Houlovi s Tapinou. Máslo zlověstně vrčí, na hřbetě se mu ježí srst. Někdy i Rambo, po zápalu z boje, po skončení akce, zažívá chvíle vnitřního klidu a míru. „Jééé, pan Zárybnický, Houla, šéfredaktor Dýmu, básník a tramp…“, nadšeně vykřikují oba policisté. „A vy budete jistě paní Synáková, Vaťák a hřeben, Zlatý Trapsavec…“, smekají brigadýrky a uklánějí se před Tapi. Jejich přehled, vzdělanost a vědomosti, nemá v naší zemi, zřejmě většina studentů připravujících se k maturitě. „Můžete mi prosím říct, jak se bude do budoucna utvářet vztah s mou přítelkyní?“, ptá se známé vědmy mladší z nich. Napjatá atmosféra se uvolňuje. Máslo radostně vrtí ocasem. Měšťáci se omlouvají, že mimo pokutových bloků nemají žádný papír. Rozepínají opasky a i s pistolí je podávají Houlovi a Tapině. Ti se podepisují na kožená pouzdra služebních zbraní. Tapi při tom mumlá mantry, aby vztah s přítelkyní mladšímu policistovi dlouho vydržel.

   No řekněte, neměl by z toho Houla radost?

 

Miroslav Marusjak – Miky

Kategorie Próza

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz