Ráno (P)

   „…Tak slečno, vy byste ráda věděla, jak je to možný, že ja tady takhle blbnu, stepuju s touhle partou mladejch a těch mejch čtyřicet i ve srovnání s nima není vůbec znát? Nevím teda přesně, co na to říct, ale mám určitý podezření, že to není jen tak samo sebou. Teď zrovna máme pauzu, takže jestli máte trochu trpělivosti, můžu vám o tom povědět jednu story. Teda faktickou! Jo? Tak fajn!“
   To se mi stalo jednou na čundru. No nedivte se tolik! To, že teď mám kvádro, neznamená, že nemůžu chodit v zeleným, v kanadách a s usárnou. Samozřejmě nejsem žádný profesionál, spíš tak říkajíc tramp-amatér. Nechodím na potlachy, v žádný partě taky nejsem; toulám se většinou sám, a to v lesích, kde nikdo není. Vono je jich ještě dost. Taky záleží na počasí. Takhle v listopadu nepotkáte nikde ani nohu, teda lidskou.
   Ale k věci. To už je dobře 10 let. Bylo to tak někdy koncem srpna. Spal jsem ze soboty na neděli na potoce pod Borem. Ani nebudu vykládat, kde to je. Stejně by vám to nic neřeklo a jinejm do toho nic není. Prostě pěkný údolí nahoře na potoce, už blízko předělu, takže spíš mělčí a otevřený na východ. Kemp jsem měl na kraji vysokýho lesa, tam, kde se otvírala vykácená plocha s eště nezarostlýma voplocenkama. Už jsem byl po snídani, spacák zabalenej v usárně, zbejvalo jen dopít čaj, uhasit těch pár větviček, co eště hořelo, uklidit a zvednout se. Jen jsem eště vychutnával ten klid, a koukal, jak se nad předělem mezi špičkama stromů zvedá záře vod sluníčka. Prostě pohoda. Najednou mě prasknutí větvičky přinutilo malinko povotočit hlavu, koukám – z vysokýho lesa, ale na druhý straně potůčku se vynořily dvě postavy. Teda dva chlapíci, ale nějak zvláštní. Jeden byl mladší, tak asi třicet, vlasy na ramena, bíbra, ale přitom takovej celej učesanej; druhej už postarší, vlasy šedivý, ale jen takový věneček kolem pleše. Voba dva měli dlouhý mantly, tmavý, dost záhadného střihu, vysoký kožený boty, pořádně dlouhou hůl a ten starší nes na zádech něco jako splasklej ruksak. Prostě nevypadali dnešně; ani houbaři, ani turisti, spíš jako pocestný ze starejch časů. Samozejmě si mě všimli taky, vždyť z toho lesa vylezli kousek vode mě, a ten starší se na mě hned taky drobet utrh. Jako co je to za pořádek ten vohýnek a co jsem vůbec zač, co tam dělám a tak. Povídám na to: Dobrý ráno, snad nebude tak zle. Jestli nepospícháte, přeskočte ten potok a posaďte se na chvíli. Jestli vám můžu nabídnout, byla by tu trocha čaje, nebo tu mám eště dvě vejce a kousek salámu, tak bych to pro vás hodil na pánev. – Koukli na sebe jako – to bysme teda mohli, přeskočili potůček a už seděli naproti mně na polenu. No, vohýnek eště hořel, stačilo přihodit drobet dříví. Ledvinu s čajem jsem pověsil na klacek, vyndal svou parádní pánvičku a začal dělat ten salámek. Přitom jsme se dali tak trochu do řeči. Spíš jsem nejdřív mluvil já, jako že mám rád les, a ticho, a třebas takovýhle rána, a že koukám, abych ten les nevyrušoval, chodím si potichu a bez kraválu, voheň dělám jen takhle u potoka, a taky že nevím, komu bych tím překážel. Ať se jen kouknou, jak je zrovna teď a tady hezky, to že se hned tak nevidí. A voni jen pokyvovali hlavama a bylo vidět, že to moje vysvětlení berou. Mezitím už byl hotovej ten zálesáckej hemenex, tak se do něj pustili. Kupodivu odněkud vytáhli i lžíce. – Dojedli, poděkovali, já jim podal ledvinu s čajem a ještě nabíd zbytek rumajzlíku v láhvi. Tomu se, slečno, nedivte. To nebyl vode mě nějakej úplateček ta trocha jídla tak. To se takhle v lesích mezi čundrákama dělá normálně, že se jeden s druhým rozdělí, i když se někde na pasece sejdou poprvé a třebas taky naposledy. – Tak si pošmákli a teď se dali do řeči zase voni. Nejdřív ten straší. Toho nejvíc zajímala celá moje výstroj. Usárnu neznal, ale při mym výkladu úplně roztál. Strašně se mu líbilo, jak málo věcí stačí, aby člověk v lese vydržel, a jak je to všechno hrozně praktický. Ten mladší se ukázal jako ještě větší sympaťák, i když jeho otázky už byly osobnější. Na jméno se neptal, to ne. Spíš co dělám a co tomu říká žena a děti, když takhle mizím z domova. Když jsem mu ale vysvětlil, že mají pro tohle taky buňky, a taky se občas toulaj se mnou, tak jen kejval hlavou. Teprve pak mi došlo, že jsem se vo sobě rozpovídal až moc, ale nějak mi to ani nevadilo. Nálada byla kolem toho našeho vohýnku viditelně výborná. Eště jsme hodně povídali vo zdejším lese, já dal k lepšímu pár starejch historek a čas jen letěl. To si asi ten mladší najednou uvědomil, rozhlíd se a povídá: „Musíme jít, už je devět.“ Bylo a přesně. Vodhad měl teda dobrej. Na hodinky se nepodíval, za to já jo. Poděkoval eště jednou za to jídlo a za příjemný posezení. Pak, jako kdyby si eště na něco vzpomněl, povídá: „To jsi vlastně docela šťastnej člověk. Máš ty vůbec nějaký nesplněný přání?“ – Já říkám: ani ne, jenom že jsem s tím vandrováním začal dost pozdě, tak by se mi hodilo takových deset let navíc, abych to užil. Von se jen usmál: „Uvidíme…,“ pak se vobrátil na toho staršího: „Tak, Petře, půjdem.“ Voba kývli na pozdrav, přeskočili potok a v minutě zmizeli za rohem nejbližší voplocenky.
   Vod tý doby jsem je už nikdy nepotkal, ale to je normální. Ale jako kdybych kousek toho kouzelnýho rána nosil už pořád v sobě. Často, zvlášť takhle v lese si vzpomenu na to jejich „uvidíme…“.
   Teď mě ale, slečno, omluvte, musím se převlíknout, v tomhle bloku už zase stepujem, tak dávejte pozor, jak ten rock´n´roll rozsvítíme! Ahoj!

 

Roman Linhart

1. místo v kategorii Próza začátečníků

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz