SBohem (P)

Brzdy zaskřípaly, když noha neurvale dupla na brzdy, motor zarachotil a auto pomalu zastavilo u krajnice rozmlácený silnice. Náhodnej kolemjdoucí by trval na tom, že dál už nepojede. Možná by se i vsadil o nějaký to pivo. A prohrál by, protože tohle auto projelo svět a snad i peklo, kde uzavřelo smlouvu s ďáblem, kterej mu zaručil nesmrtelnost a přihodil sadu pekelnejch zimních gum do sibiřskejch mrazů.

Rychle jsem natáhl ruku na kliku u dveří spolujezdce a s cvaknutím je otevřel.

"Kam to bude?", prohodil jsem téměř přátelským hlasem, který však dával na vědomí, že dveře můžu zase rychle zavřít a to i s prstama případnejch nedočkavců.

"To je jedno. Hlavně pryč odsud.", řekl stopař trochu nervózním tichým hlasem. Rychle se ohlédl, nastoupil do auta a zabouchl dveře. Dlouho jsem neotálel a jeli sme dál. Neměl jsem zrovna růžovou náladu a tak nebylo nic neobvyklýho, když ukazatel tachometru co chvíli překročil zákonem povolenou rychlost a dostal se do zóny, kterou by kreativnější výrobci aut místo čísly označili malou lebkou se skříženýma hnátama. Stopař ale nedával najevo, že by mu to nějak vadilo.

Ani já jemu nevěnoval moc pozornosti, jen v krátkejch chvílích jsem jedním okem sledoval dopravu a druhym jeho. Po chvilce jsem usoudil, že na něm není nic moc zajímavýho. Dlouhý vlasy, ještě delší fousy, divný oblečení – prostě normální hipík, kterýho občas potkáš v hospodě, nebo poflakovat se kolem nádraží. Stejně tak jeho odér, byl pro příslušnou společenskou třídu typickej, takže po chvíli, když jsem beznadějně ladil rádio asi přes milión stanic, mi ruka jako omylem zavadila o tlačítko klimatizace. Jeli sme dál – já nemluvil, on mlčel jako hrob. I samo ticho se snažilo něco říct a prolomit tak bariéru trapnosti.

"Hele tady mi zastav" špitnul. "Díkes". A tohle jedno slovo znamenalo poděkování i rozloučení. Divnej týpek. Než se auto znovu rozjelo, věnoval jsem mu ještě krátkej pohled. Šinul se k lesu a ukazateli, na kterém stálo - státní hranice 15 km. Měl sandály, bílý pyžamo. Na hlavě měl nějakou čelenku, nebo co. Fakt divnej týpek. Vsadil bych se že mi někoho připomínal, ale zaboha jsem si nevzpomněl koho....

 

Martin Sýkora – Dacan

Kategorie Próza

Další spřízněnou soutěží je

Kenyho VOLEJ,

soutěž vodáckých povídek. Propozice a informace k soutěži najdete na :

http://kenyhovolej.cz/soutez/

Kontakt

Jan Hafran Frána Lísková 20, 31200, Plzeň
e-mail: soutez.Trapsavec@seznam.cz
soutez.trapsavec@seznam.cz