Sedím (P)

   Sedím. Co na mě civíte? Víte vy vůbec, jakou práci dá sedět nenuceně a elegantně? Co je to za dřinu, abych se se svými 90 kg neroztékala jako palačinka na pánvi? Ale ano, pánové, já se umím umístit na židli se šarmem Grácií. Zlehýnka splynout s fotelem tak, aby jeho zaúpění vyznělo jako sladký povzdech.

   Takže sedím. Vlastně je s podivem, že ještě nikdo nenapsal kulturní pojednání o sedu. Teď zíráte, ale budete mít oči zalámaný jako harmoniku, až budete mezi autory knižních novinek číst moje jméno. Vy totiž ještě nevíte, že kromě spousty loje je ve mně taky poetická duše. Teď mi sice hučka trochu hnula s výhledem a můj výraz tím pádem není právě oduševnělý, ale to přece ještě není důvod k tomuhle ignorantskému smíchu.

   Ještě sedím. Já totiž mám taky vůli, víte? Vsadím se, že každý jiný na mém místě by už dávno vstal. Ale já ne, prosím. I když připouštím, že mě začínají brnět nohy a je mi zima. Nehledě na to, že kytara, kterou třímám nad hlavou, mi začíná konkurovat v přibírání kil.

   Ale sedím. Krucifix, jak dlouho bude trvat, než vám dojde, že se máte přestat svíjet smíchy a zvednout mě z tý kaluže?

 

Zdena Adamcová

1. místo v kategorii Próza začátečníků